ECLI:CZ:US:2007:2.US.584.06
sp. zn. II. ÚS 584/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o návrhu F.a M., t. č. věznice Pardubice, právně zastoupeného Mgr. Michalem Vogelem, advokátem se sídlem Sokolovské nám. 312/1, Liberec, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2005 sp. zn. 7 To 142/2005 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec ze dne 16. 6. 2005 sp. zn. 28 T 30/2000, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, přičemž na základě blíže rozvedených stížnostních bodů tvrdil, že se jimi cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech, plynoucích z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d), čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a čl. 9 odst. 3 písm. e), čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Stěžovatel byl obecnými soudy uznán vinným trestným činem vraždy podle ust. §219 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 let ve věznici s ostrahou.
Z obsahu ústavní stížnosti, jakož i připojených příloh vyplývá, že stěžovatel podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, o němž rozhodoval Nejvyšší soud, který usnesením ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 8 Tdo 628/2006, podle ust. §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl. Přesto stěžovatel toto rozhodnutí nezahrnul do petitu ústavní stížnosti a ani z dalšího obsahu ústavní stížnosti nelze vyvodit závěr, že napadá i toto rozhodnutí.
Ústavní soud již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že je vázán petitem ústavní stížnosti, jímž stěžovatel vymezil okruh rozhodnutí, u nichž se přezkumu z pohledu kritéria ústavnosti domáhá (iudex ne eat ultra petita partium) ). Z tohoto hlediska posoudil Ústavní soud i daném případě návrh stěžovatele co do jeho meritorní projednatelnosti jako návrh nepřípustný, když vyšel z následující argumentace.
Podle §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (s účinností od 1. 4. 2004) je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a dále) vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V ustanovení §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (sebeomezení) Ústavního soudu (v případě ingerence) do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům a priori je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy ČR, neboť ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio (nález sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 19, č. 111, str. 79 a násl.), tj. je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci, s výhradami (výjimkami) výše citovanými.
Pakliže je přípustný opravný prostředek, jenž je v dispozici stěžovatele, i následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností (kasačním návrhem) i na jeho základě vydané rozhodnutí, pokud se orgán k tomu ex lege (bez možnosti uvážení) povolaný v rámci jemu svěřených kompetencí námitkami stěžovatele náležitě zabýval. Přitom lhostejno, jakou formou procesního úkonu (kupř. zamítnutím či odmítnutím), resp. formou rozhodnutí co do procesního označení výsledku své přezkumné činnosti (kupř. rozsudkem či usnesením) tak učinil. V daném případě se Nejvyšší soud jako soud dovolací věcně zabýval námitkami stěžovatele uplatněnými v mimořádném opravném prostředku, tedy posuzoval jejich opodstatněnost, a shledal, že námitky stěžovatele opodstatněné nejsou.
Uvedený závěr je konsekvencí respektování rozhraničení pravomocí orgánů veřejné moci, jakož i reflexí skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani jiných orgánů veřejné moci, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který se může zabývat námitkami stěžovatele toliko za splnění podmínek ze zásady subsidiarity plynoucích, když smyslem a účelem určení tohoto algoritmu přezkumu potom je mimo jiné i to, aby Ústavní soud měl možnost svým rozhodnutím zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem (ústavním pořádkem) stanovené předpoklady, do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a tím efektivně korigovat, rovněž z hlediska systémové hierarchie, (jím nahlížené) excesy orgánů veřejné moci v oblasti ústavně zaručených základních práv a svobod.
Vycházeje z těchto úvah nutno shrnout, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje [srov. obdobně usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 146/96 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5, č. 13, str. 583 a násl.), IV. ÚS 58/95 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331 a násl.), III. ÚS 181/98 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 11, č. 49, str. 363 a násl.); shodně rovněž usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS 323/05 a další].
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v nyní projednávané věci nepřehlédl skutečnost, že stěžovatel podal proti shora uvedeným rozhodnutím již dříve ústavní stížnost, která byla usnesením ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 206/06, odmítnuta jako nepřípustná z důvodu probíhajícího dovolacího řízení. V citovaném rozhodnutí Ústavní soud zopakoval již ustálenou judikaturu k otázce souběžného podávání dovolání a ústavní stížnosti a dodal, že "lhůta k podání ústavní stížnosti jak proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, tak eventuelně proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne proto stěžovateli běžet až od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání". Z uvedené formulace je zřejmé, že Ústavní soud předpokládá, že následně podaná ústavní stížnost bude směřovat v prvé řadě proti rozhodnutí dovolacího soudu.
V důsledku uvedeného deficitu petitu návrhu stěžovatele, tj. toho, že kasačním návrhem v souladu se svým dispozičním oprávněním (vigilantibus iura) nenapadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 8 Tdo 628/2006, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2007
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj