ECLI:CZ:US:2007:2.US.590.06
sp. zn. II. ÚS 590/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti B. T., zastoupené JUDr. Jaroslavem Jelínkem, advokátem Advokátní kanceláře v Českých Budějovicích, Krčínova 1089/4, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 6. 2006, č.j. 8 Co 890/2006-423 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 1. 2006, č.j 8 C 228/2000-393, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl.1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými bylo vyhověno návrhu žalobců na určení, že parcela s duplicitním záznamem vlastnictví na LV č. 607 pro k.ú. a obec Komařice, okres České Budějovice, je pouze parcelou vedenou v zjednodušené evidenci pod č. 59/5 o výměře 194 m2 v k.ú. Komařice a jejími vlastníky jsou žalobci.
Stěžovatelka (v řízení u obecných soudů v postavení žalované) nesouhlasí s uvedenými rozhodnutími soudů, které na základě nově nalezené katastrální mapy dospěly k závěru, že parcela č. 59/2 k.ú. a obec Komařice, kterou vlastnila, neexistuje a na témže místě existuje parcela č. 59/5, kterou vlastní žalobci. Stěžovatelka je přesvědčena, že v řízení předložila důkazy, které plně vyvracejí zákonnost obou napadených rozhodnutí, a to jak z hlediska platných zákonů, tak i citovaných článků Ústavy ČR a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dle stěžovatelky z dokazování nevyplynulo, že parcela 59/5 právně a tedy i materiálně vznikla a v řízení ani nebyl předložen důkaz, že nově nalezená katastrální mapa je platná. Stěžovatelka namítá, že jí nebyla poskytnuta řádná ochrana a soudy vycházely z účelového vyřešení celé záležitosti. Rovněž nesprávně byla vyhodnocena námitka vydržení, kterou podala jako námitku alternativní. Dle jejího názoru bylo prokázáno, že její právní předchůdci užívali parcelu v letech 1907-1948 a ona sama ji čas od času užívala po roce 1968, kdy se stala její vlastnicí. K příslušným důkazům však soudy prakticky nepřihlédly, a pokud ano, neuvěřily jim. Z hlediska institutu vydržení se soudy nezabývaly geodetickým zaměřením ze dne 28. 11. 2005 a svědectvím zpracovatele Ing. F., z nějž vyplynulo, že součástí parcely 59/2 (vedené v zjednodušené evidenci jako parcela č. 59/5) je i část parcely 59/1 o výměře 27 m2, která byla v nezpochybnitelném vlastnictví právních předchůdců stěžovatelky.
Stěžovatelka je přesvědčena o nesprávnosti napadených rozhodnutí, kterými byla zbavena majetku, přičemž při spravedlivém posouzení by se maximálně mohlo jednat o spoluvlastnictví všech účastníků řízení nebo o výlučné vlastnictví plochy o výměře 27 m2, kterou stěžovatelka bezpochyby získala vydržením.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Českých Budějovicích z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je totiž nesouhlas stěžovatelky s hodnocením důkazů, na základě nichž byl zjištěn skutkový stav věci, a s vyvozenými právními závěry soudů. Stěžovatelka přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly a v podstatě tak staví Ústavní soud do role další odvolací instance.
Jádrem sporu v řízení u obecných soudů byl spor o vlastnictví k parcele v listu vlastnictví č. 607 vedené pro obec a k.ú. Komařice duplicitně zapsané jednak jako parcela č. 59/2, jejímž vlastníkem měla být stěžovatelka na základě darovací smlouvy a jednak jako parcela č. 59/5 (vedená v zjednodušené evidenci), jejímiž vlastníky měli být žalobci na základě realizace dědického práva. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné dokazování za účelem zjištění, zda předmětná parcela je parcelou č. 59/2 nebo parcelou č. 59/5, zda je ve vlastnictví žalobců nebo stěžovatelky a zda žalovaná mohla vlastnické právo k pozemku vydržet. Na základě výsledků dokazování, podloženého rozhodnutími Katastrálního úřadu v Českých Budějovicích, Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Českých Budějovicích a závěry dvou znaleckých posudků, dospěly obecné soudy k názoru, že pozemková parcela označená v mapě katastru nemovitostí jako parcela č. 59/2 je ve skutečnosti parcelou 59/5, přičemž žalobci vlastnictví k ní nikdy nepozbyli. Pozemková parcela č. 59/2 byla sloučena do parcely č. 111 a jako taková je ve vlastnictví žalované. Ústavní soud konstatuje, že právní závěry obecných soudů byly učiněny na základě důkladného dokazování a v odůvodnění rozhodnutí je přesvědčivě podaná geneze faktické existence a označení předmětné parcely a parcel sousedících, tak jak vyplývá z příslušných dokladů, a to až od roku 1877, kdy došlo k prvému převodu a dělení původní parcely č. 59. Stejně tak logicky a přesvědčivě jsou podány právní závěry soudů ohledně vlastnického práva vážícího se k sporné parcele a objasněny důvody vylučující vydržení vlastnického práva stěžovatelkou či jejími právními předchůdci.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů obsažená v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou totiž záležitostí obecných soudů, přičemž Ústavní soud zákonnost vydaných rozhodnutí neposuzuje.
Pokud stěžovatelka namítá, že se soudy nezabývaly otázkou platnosti nově nalezené katastrální mapy, Ústavní soud uvádí, že z obsahu spisu je zřejmé, že stěžovatelka námitku neplatnosti nově nalezené katastrální mapy ve smyslu neplatnosti listiny (falsifikátu apod.) v řízení před obecnými soudy nenamítala. Dle judikatury Ústavního soudu však platí, že námitky, které mohly a měly být uplatněny v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jimi stěžovatel bránil již v řádném řízení. Pokud stěžovatelka namítala neplatnost katastrální mapy, bylo to v souvislosti s průkazností údajů v ní uvedených s ohledem na jejich rozpornost s jinými materiály, a v tomto směru se obecné soudy s předkládanými námitkami vypořádaly. Z řízení je zřejmé, že nově nalezená mapa byla důvodem k povolení obnovy řízení a v nově vedeném řízení byla jedním z mnoha důkazů, které obecné soudy hodnotily jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti, a které posléze vedly k učiněným právním závěrům.
Z odůvodnění rozhodnutí rovněž vyplývá, že obecné soudy se řádně vypořádaly s námitkou týkající se vydržení vlastnického práva stěžovatelkou a jejími právními předchůdci. I pokud jde o posouzení této možnosti, provedly řadu důkazů (zejména výslechem svědků, místním šetřením a dobovými fotografiemi) a své závěry patřičně odůvodnily. Z obsahu rozhodnutí je zřejmé, že se zabývaly i možností vydržení části parcely výměře o 27 m2. V této souvislosti se v odůvodnění rozhodnutí přímo nezmiňovaly o svědectví ing. F., zpracovatele geometrického plánu, nicméně tento svědek se nevyjadřoval k otázce vydržení uvedené části parcely, ale podal vysvětlení ohledně jím provedeného zaměření a vytyčení polohy staveb na parcelách. Obecné soudy dospěly k závěru, že tuto část parcely užívala stěžovatelka, případně její otec, na základě ústní dohody o úpravě užívání nemovitostí mezi rodiči účastníků, jejímž smyslem bylo usnadnit užívání nemovitosti stěžovatelce a jejímu právnímu předchůdci, přičemž ústní dohodu soud nepovažoval za důvod, který by ve stěžovatelce mohl vzbudit dojem, že daná část pozemku je jejím vlastnictvím a tedy, že je oprávněnou držitelkou.
Ústavní soud uzavírá, že v projednávané věci, jejímž předmětem byl typický občanskoprávní spor ohledně určení vlastnického práva, jehož řešení spadá výhradně do pravomoci obecných soudů, se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno řádné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, opravňující soudy rozhodnout. Dokazování se uskutečnilo v intencích ustanovení občanského soudního řádu, s námitkami stěžovatelky se obecné soudy odpovídajícím způsobem vypořádaly a své právní závěry logicky zdůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Právní závěry soudů, dle nichž předmětná část zemského povrchu je parcelou č. 59/5 a je ve vlastnictví žalobců, nelze, s ohledem na uvedené, považovat za závěry, které by byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní. Z pouhé okolnosti, že obecné soudy shledaly důkazy svědčící žalobcům za důkazy mající větší váhu, a svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nelze dovodit stěžovatelkou namítané porušení základních práv a svobod a neústavnost rozhodnutí zakládající odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu