ECLI:CZ:US:2007:2.US.593.06.1
sp. zn. II. ÚS 593/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti JUDr. Pavla Korty, správce konkurzní podstaty úpadce České národní záložny, spořitelního a úvěrového družstva, se sídlem v Ostravě, Kostelní 23, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem Karviná-Fryštát, K. Sliwky 126, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 5. 2006 ve věci sp. zn. 8 Cmo 167/2006, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem domáhá zrušení shora uvedeného usnesení, kterým mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným usnesením vrchní soud částečně vyhověl odvolání stěžovatele ve výroku o náhradě nákladu řízení, když zavázal žalovanou stranu k úhradě nákladů řízení ve výši 2.988,- Kč. Stěžovatel, jenž se domnívá, že mu měl vrchní soud přiznat náhradu nákladů řízení v celkové výši 6.158,50 Kč, s takto vypočítanou výší náhrady nákladů řízení nesouhlasí, neboť tvrdí, že pro posouzení procesního úspěchu stěžovatele neměl odvolací soud přihlížet k výši příslušenství, nýbrž měl vycházet pouze z výše jistiny ve smyslu §3 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb.
V ústavněprávní rovině se stěžovatel, domáhající se porušení výše uvedeného článku Listiny, odvolává na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 712/01, dle kterého je právo na přiznání přiměřené náhrady nákladů řízení úspěšné strany sporu součástí práva na spravedlivý proces.
Stěžovatel má proto za to, že chybným posouzením procesního úspěchu, v němž zhodnotil také neúspěch ve vztahu k příslušenství žalované částky, porušil odvolací soud jeho právo na spravedlivý proces.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas s vrchním soudem vypočtenou výší náhrady nákladů řízení, který stěžovatel opírá pouze o odkaz na výše uvedené ustanovení vyhlášky č. 484/2000 Sb. Vědom si pravděpodobně ústavněprávního deficitu své argumentace, odkazuje stěžovatel na nález ve věci sp. zn. I. ÚS 712/01, který však dle mínění Ústavního soudu nevykazuje s projednávanou věcí žádnou relevantní analogii.
Ústavní soud nepředstavuje další instanci obecného soudnictví, a jeho úkolem tak není revidovat veškeré nesprávnosti vyskytnuvší se v rozhodovací činnosti nalézacích či odvolacích soudů. Kasační zásah Ústavního soudu připadá do úvahy pouze v případě, že obecný soud porušením (resp. ústavně nekonformní interpretací) právního předpisu současně zasáhne některé základní právo stěžovatele. Případná nezákonnost potom dle ustálené judikatury Ústavního soudu zpravidla dosahuje nižší intenzity ve smyslu ústavně chráněných práv stěžovatele v případě rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení, než v případě rozhodnutí soudu o věci samé (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 27, usnesení č. 25, str. 307 a násl., usnesení ze dne 1. 11. 1999 ve věci sp. zn. IV. ÚS 10/98 či usnesení ze dne 4. 2. 2003 ve věci sp. zn. I. ÚS 30/02).
Z důvodu absence ústavněprávně relevantní argumentace stěžovatele ve spojení s charakterem napadeného rozhodnutí (výrok o náhradě nákladů řízení) se proto Ústavní soud v posuzované věci omezil toliko na zkoumání, zda rozhodnutí vrchního soudu nepředstavuje určitý exces v rozhodovací činnosti obecných soudů, jenž vykazuje zjevné prvky nepředvídatelné interpretační libovůle. K podobnému závěru nicméně Ústavní soud v projednávané věci nedospěl.
Podání stěžovatele se opírá o argument, že dle §3 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb. se pro sazbu odměny advokáta k příslušenství pohledávky nepřihlíží, a vrchní soud proto porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, když pro zhodnocení míry úspěchu ve věci k výši příslušenství přihlížel. Ústavní soud, jenž již výše vyjádřil svůj názor o ústavněprávní irelevanci posuzované věci, na tomto místě pouze konstatuje, že stěžovatel pro polemiku s - náležitě odůvodněným - rozhodnutím odvolacího soudu o míře úspěchu ve věci argumentuje ustanovením o výši odměny advokáta. Pro zhodnocení míry procesního úspěchu (právní otázka č. 1) se tedy stěžovatel dovolává aplikace právní normy, jež slouží k určení výše odměny advokáta zastupujícího úspěšnou stranu sporu (právní otázka č. 2, která je řešena v případě, že již byla vyřešena otázka č. 1). Dvě samostatné a nezaměnitelné právní otázky se tak stěžovatel snaží zcela neopodstatněně používat promiscue; Ústavní soud proto nemůže jeho argumentaci považovat za případnou ani v rovině podústavního práva.
Ústavní soud z výše uvedených důvodů návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993, o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu