ECLI:CZ:US:2007:2.US.602.06
sp. zn. II. ÚS 602/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti 1. E. L., 2. M. B., 3. E. L., 4. M. K., zastoupeny JUDr. Václavem Kupkou, advokátem Advokátní kanceláře v Olomouci, Riegrova 12, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 1. 2002 sp. zn. 14 C 91/92, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc ze dne 7. 10. 2003 sp. zn. 40 Co 109/2002 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2006, sp. zn. 28 Cdo 619/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelky se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a vlastnického práva, domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jejich restitučnímu nároku uplatněnému dle zák. č. 87/1991 Sb., neboť k odnětí majetku nedošlo v rozhodném období.
V ústavní stížnosti uvádí, že stěžejní otázkou v projednávané věci bylo posouzení rozhodného období pro uplatnění restitučního nároku v souvislosti s právními účinky odnětí majetku dle dekretů presidenta republiky č.12/1945 Sb. a č.108/1945 Sb. Dle názoru stěžovatelek se bez ohledu na to, že otázka byla opakovaně řešena judikaturou vyšších soudů, prosadil i širší výklad, dle kterého bylo možné spatřovat podmínku vzniku majetkové křivdy i mimo striktní rozhodné období. Dále uvádí, že jsou si vědomy toho, že k prolomení obecného časového rámce restitucí v souvislosti se splněním podmínky zachování nebo znovunabytí občanství došlo zák. č. 243/1992 Sb. výslovně jen ve vtahu k restitucím podle zák.č. 229/1981 Sb., nicméně jsou přesvědčeny, že by prolomení rozhodného období před striktně stanovené datum mělo platit i pro restituce podle zák. č. 87/1991 Sb. Pokud došlo k prolomení rozhodného období dle zákona o půdě, je logické a vyplývá to i z vůle zákonodárce, byť formálně neprojevené, že k prolomení rozhodného období by v případě markantních křivd, jako je tomu v jejich případě, mělo dojít, i pokud jde o zákon o mimosoudních rehabilitacích. Otázka státního občanství právních předchůdců stěžovatelek přitom byla vyřešena v rozhodném období. I když právní výměr o konfiskaci majetku nabyl právní moci 1. 11. 1947 (tedy před rozhodným obdobím), mělo být bráno v úvahu, že vzhledem k později vrácenému občanství obou právních předchůdců výměry o konfiskaci majetku neměly být vydány vůbec. Dodávají, že mezi dobou, kdy došlo ke konfiskaci majetku a vrácením občanství, se projevoval v řetězové reakci negativní vztah k právním předchůdcům stěžovatelek v duchu vládní ideologie.
Stěžovatelky poukazují i na nepřiměřeně dlouhou dobu rozhodování o jejich restitučním nároku.
Z obsahu připojeného spisu Okresního soudu v Olomouci je zřejmé, že podstatou sporu v řízení u obecných soudů bylo zjištění, zda v projednávané věci došlo k aplikaci dekretů presidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., kterými byl konfiskován majetek právních předchůdců stěžovatelek, zneužívajícím způsobem a zda k jejich aplikaci došlo v rozhodném období. V řízení bylo nesporně zjištěno, že k přechodu zkonfiskovaného majetku došlo na stát nejpozději dnem, kdy nabyly uvedené dekrety účinnosti, přičemž vlastní konfiskační výměr nabyl právní moci dne 1. 11. 1947. Obecné soudy proto dospěly k závěru, že v souzené věci není naplněna časová podmínka stanovená v §1 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., neboť v režimu zákona o mimosoudních rehabilitacích je rozhodný okamžik odnětí majetku státem a okolnost, že otázka státního občanství byla řešena až v rozhodném období, nemá na věc vliv. Ke konfiskaci majetku totiž došlo před 25. únorem 1948 a v projednávané věci nelze tak dovodit perzekuci právních předchůdců ve smyslu účelového zneužití dekretů. Právní předchůdci se za okupace přihlásili k německé národnosti a pozbyli dle ust. §1 odst. 1 dekretu č. 33/1945 Sb. československé státní občanství. Právnímu předchůdci K. L. bylo osvědčení o zachování občanství (nesplňující náležitosti veřejné listiny) vydáno až poté, co konfiskační výměr nabyl právní moci. U A. L. došlo k přetržení kontinuity státního občanství a československé občanství mu bylo vráceno až po právní moci konfiskačních výměrů. Právní předchůdci stěžovatelek tudíž nesplňovali zákonné důvody, aby byli posuzováni jako osoby, na které se konfiskace majetku podle dekretů č. 12 /1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. nevztahovala. Pokud zákon č. 243/1992 Sb. prolomil obecný časový rámec restitucí, stalo se tak výslovně jen ve vztahu k zák. č.229/1991 Sb., přijatého na základě zmocnění v §7 zák. č. 229/1991 Sb.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas s právními závěry obecných soudů, kdy stěžovatelky, které ač jsou si vědomy toho, že majetek konfiskovaný dle dekretů presidenta republiky přešel na stát mimo rozhodné období, považují řízení za nespravedlivé a domáhají se, aby i v jejich případě bylo postupováno obdobně jako ve věcech, na něž se vztahuje zák. č. 234/1992 Sb. Stěžovatelky se tak ze strany obecných soudů domáhají postupu, který zákon neumožňuje, přičemž oprávněnost svých požadavků dokládají svou představou "spravedlivé právní úpravy", případně oprávněnost jimi požadovaného postupu dokládají úvahami o tom, že prolomení rozhodného období i v případě zák. č. 87/1991 Sb. bylo vůlí zákonodárce, ač formálně neprojevenou.
Uvedená argumentace však nemůže založit neústavnost napadených rozhodnutí. Povinností obecných soudů je aplikovat na projednávané věci platnou právní úpravu, přičemž ani její případné nedostatky či mezery v zákoně nelze napravovat natolik extenzivním výkladem, který ve své podstatě nahrazuje zákonodárnou pravomoc. Roli pozitivního zákonodárce nemá ani Ústavní soud, který je oprávněn pouze za předpokladu splnění zákonem stanovených podmínek rušit zákony, ale nepřísluší mu oprávnění nahrazovat cestou přezkoumávání rozhodnutí obecných soudů stávající právní předpisy.
Stěžovatelky spatřují nespravedlnost řízení, vedoucí k porušení práva na spravedlivý proces, v právním názoru obecných soudů, které nevyhověly žalobě, protože nemovitosti přešly na stát mimo rozhodné období. Ústavní soud však v řadě svých předchozích rozhodnutí konstatoval, že záruka spravedlivosti řízení zakotvená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy (čl. 36 Listiny základních práv a svobod) je procesní povahy a neznamená záruku žádného materiálního subjektivního práva. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (není tedy zaručována spravedlnost rozhodnutí, ale spravedlnost řízení, na jehož základě k rozhodnutí došlo). Stížnost na porušení těchto principů však podstatou ústavní stížnosti není a Ústavní soud také neshledal jakýkoliv náznak, že by k jejich porušení v daném případě došlo.
Pokud se stěžovatelky domáhaly možnosti širšího výkladu zák. č. 87/1991 Sb., dle kterého bylo možné spatřovat podmínku vzniku majetkové křivdy i mimo striktní rozhodné období, Ústavní soud dodává, že k otázce možnosti tzv." zneužití dekretů" se již ve své předchozí judikatuře vyjadřoval, přičemž konstatoval, že konfiskaci majetku podle dekretů je možné posuzovat jako zákonný důvod restituce jen při naplnění předpokladu přechodu věci na stát podle §6 odst. 2 a §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., t.j jestliže rozhodnutí správního orgánu o konfiskaci nabylo právní moci a vykonatelnosti až po 25. 2. 1948. O takovýto případ se však, jak je z výše uvedeného zřejmé, nejedná.
Ústavní soud připomíná, že účelem zákona o mimosoudních rehabilitacích je zmírnění některých majetkových a jiných křivd vzniklých v rozhodném období (od 25. února 1948 do 1. ledna 1990), přičemž v preambuli k tomuto zákonu zákonodárce uvádí, že si je vědom toho, "že tyto křivdy, tím méně pak různé nespravedlnosti z období ještě vzdálenějších, včetně křivd na občanech německé a maďarské národnosti, nelze nikdy zcela napravit". Otázka rozsahu restitucí je přitom vůlí zákonodárce, neboť Ústava ČR ani jiný právní předpis neukládá, aby byl vrácen veškerý majetek či za něj byla poskytnuta náhrada, nebo za tímto účelem byly prováděny změny zákona. Ostatně i dle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva platí, že "Úmluva státům neukládá žádné omezení jejich volnosti, pokud se týče úpravy rozsahu působnosti právních předpisů, které mohou přijmout v oblasti restituce majetku, a stanovení podmínek, za jakých umožní navrácení vlastnických práv osobám, které jich byly zbaveny " (Blücher proti České republice2005).
Ústavní soud tedy konstatuje, že jak ověřil, ve věci bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování jak za účelem zjištění, kdy a za jakých okolností došlo ke konfiskaci majetku dle uvedených dekretů, tak k otázkám týkajících se státního občanství právních předchůdců stěžovatelek. Obecné soudy právní závěry, přijaté na základě řádně provedeného dokazování, patřičně, velmi podrobně a logicky odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Své závěry opřely i o judikaturu týkající se uvedené problematiky (včetně judikatury Ústavního soudu). Všemi námitkami se soudy řádně zabývaly a stěžovatelky měly a nepochybně využily možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Z výše uvedeného je zřejmé, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces. Pokud jde o tvrzené porušení práva na ochranu vlastnictví, Ústavní soud konstatuje, že čl. 11 odst. 1 Listiny je chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně.
Pokud jde o námitku týkající se délky řízení, Ústavní soud uvádí, že za situace, kdy argumentace průtahy v řízení směřuje již proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů, má důvodnost takové argumentace za následek kasaci napadených rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu. Relevantní souvislosti však v projednávané věci Ústavní soud neshledal. Ostatně stěžovatelky ani neuvádí, jaké procesní prostředky využily v průběhu řízení k zamezení tvrzených průtahů.
Vzhledem k tomu, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelky neztotožňují se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo Ústavnímu soudu než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu