ECLI:CZ:US:2007:2.US.619.06
sp. zn. II. ÚS 619/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti E. W.,zastoupené Mgr. Martinem Kramářem, LL.M., advokátem se sídlem Praha 5, Holečkova 2315/44, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2006, č. j. 30 Cdo 1651/2005-98, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2005, č. j. 55 Co 504/2004-86, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 7. 2004, č. j. 19 C 33/2003-50, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 9. 2006, která i v ostatním splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků. Tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně práv a základních svobod a na rovné zacházení v souladu s principy legitimního očekávání dle čl. 1 odst. 1 Ústavy. Současně žádá o přednostní projednání věci.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 19 C 33/2003, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Stěžovatelka se žalobou podanou dle §244 a násl. o.s.ř. domáhala vydání rozsudku, jímž by bylo určeno, že je vlastnicí pozemkové parcely (specifikované v žalobě). Uvedla, že se cítí být dotčena na svých právech rozhodnutím Pozemkového úřadu Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 6. 8. 2002, vydaným podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), jímž bylo s odkazem na §11 odst. 1 písm. c) tohoto zákona rozhodnuto, že není vlastnicí uvedeného pozemku. Tvrdila, že tento pozemek je sice zastavěn stavbou sídliště Černý Most II. - 4 stavba, avšak správní orgán vyšel z nesprávného zjištění, že tato stavba byla zahájena přede dnem 24. 6. 1991.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 15. 7. 2004, č. j. 19 C 33/2003-50, žalobu v celém rozsahu zamítl. Městský soud v Praze tento rozsudek k odvolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 22. 3. 2005, č. j. 55 Co 504/2004-86, potvrdil. Ztotožnil se se skutkovými závěry soudu I. stupně, že předmětný pozemek byl po přechodu vlastnictví na stát zastavěn stavbou obytného souboru sídliště Černý Most II. - 4. etapa, na nějž bylo odborem výstavby bývalého Obvodního národního výboru v Praze 9 dne 24. 9. 1990 vydáno stavební povolení, přičemž k odevzdání a převzetí staveniště pro tuto stavbu došlo 5. 11. 1990 a dne 3. 12. 1990 byly na pozemcích určených pro stavbu sídliště započaty práce, které pokračovaly až do r. 1995. Souhlasil i s právním závěrem, vycházejícím z ust. §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, že za stavbu, která byla realizována i na předmětném pozemku, je třeba považovat obytný soubor jako celek, když není smyslem zákonné úpravy, aby v rámci jedné stavby, jíž je dotčeno více pozemků, byla posuzována zastavěnost každého jednotlivého pozemku odlišně z hlediska časového sledu prací. O dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. 6. 2006, č. j. 30 Cdo 1651/2005-98, jímž toto dovolání zamítl. Ztotožnil se s výkladem pojmu zahájení stavby dle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, provedeným odvolacím soudem, když jiný výklad by dle jeho názoru byl v daném případě v rozporu s účelem i smyslem zákona o půdě vyjádřeném v jeho preambuli.
Stěžovatelka napadla všechny tři uvedené rozsudky projednávanou ústavní stížností. Vyslovila v ní názor, že za stavbu ve smyslu ust. §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě není možné považovat stavbu obytného souboru Černý Most II. - 4. etapa jako celek, neboť právní řád v případě soukromoprávních vztahů pod stavbou rozumí jednotlivé součásti takového souboru, které představují věc v právním smyslu a které se nacházejí na jednotlivých konkrétních pozemcích. Proto zahájením stavby i dle citovaného zákona o půdě se dle ní rozumí započetí výstavby jednotlivé součásti souboru a nikoli zahájení výstavby na jiných pozemcích, které jsou pouhou shodou okolností zahrnuty do totožného stavebního povolení. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 176/03. Obecné soudy se při interpretaci předmětného ustanovení zákona o půdě odklonily od ustálené interpretace, kterou zaujaly při výkladu pojmu "stavba" dříve, odklonily se i od judikatury Ústavního soudu. Tento odklon potvrdil sám Nejvyšší soud, když v napadeném rozsudku uvedl, že právní řád v soukromoprávních vztazích pod pojmem stavba rozumí jednotlivé budovy souboru staveb, a na straně druhé konstatoval, že zahájením stavby ve smyslu dotčeného ustanovení zákona o půdě je datum zahájení stavby obytného souboru jako celku. Kriterium veřejného zájmu pro vyhovění restitučnímu nároku, které bylo v daném případě použito, není uvedeno v žádném právním předpisu. Dle stěžovatelky je nepřijatelné, aby obecné soudy měnily jasný význam zákona a jeho ustálenou interpretaci odkazem na veřejný zájem, který je v daném případě navíc velmi pochybný.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Nejvyšší soud nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou, neboť jsou v ní uváděny námitky, které stěžovatelka uplatňovala v průběhu celého řízení před obecnými soudy. Opakuje svou argumentaci, použitou v odůvodnění napadeného rozsudku a vyslovuje přesvědčení, že tvrzená práva stěžovatelky porušena nebyla. Městský soud v Praze zcela odkazuje na svůj rozsudek a důvody v něm uvedené a má za to, že k zásahu do ústavních práv stěžovatelky nedošlo. Rovněž Obvodní soud pro Prahu 9 odkazuje na odůvodnění svého rozsudku. Vyjádření účastníků neobsahují žádné skutečnosti, k nimž by Ústavní soud při svém rozhodování přihlížel, a pro něž by bylo nutno je zaslat stěžovatelce k replice.
Ústavní soud po prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností daného případu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením její věci obecnými soudy, které při zkoumání otázky, zda lze stěžovatelce coby osobě oprávněné vydat požadovaný pozemek, dospěly k závěru, že jeho vydání ve smyslu zákona o půdě brání jeho zastavěnost.
Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě nelze pozemek vydat v případě, že by byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se přitom považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. 6. 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutnou k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do 2 let od vydání stavebního povolení.
Obecné soudy vyšly při posouzení dané otázky z konkrétních skutkových zjištění, které nebyly v průběhu řízení nikým zpochybněny (že předmětný pozemek byl na základě stavebního povolení zahrnut do výstavby obytného souboru Černý Most II. - 4. etapa v rámci komplexní bytové výstavby, který spočíval ve vybudování 15 bytových objektů s příslušnými obslužnými objekty a technickou vybaveností, k odevzdání a převzetí staveniště došlo 5. 11. 1990, přičemž stavba byla zahájena dne 3. 12. 1990 konkrétními pracemi), a dospěly k závěru, že v tomto případě je třeba za stavbu považovat stavbu obytného souboru Černý Most II. - 4. etapa, jako celek, a že pro posouzení věci je rozhodující zahájení této stavby jako celku, a nikoli zahájení konkrétních prací na pozemku požadovaném stěžovatelkou. I Ústavní soud má za to, že v daném případě by bylo v rozporu s účelem i smyslem zákona o půdě vyložit uvedený pojem zahájení stavby jiným způsobem, neboť stavba předmětného sídliště byla pojímána a projektována jako sídlištní obytný celek, což vyplývá i ze stavebního povolení vydaného v r. 1990. Nutno mít na zřeteli i to, že předmětný pozemek byl v rámci výstavby sídliště zastavěn obytnými domy, což mělo za následek trvalou změnu využití tohoto pozemku, která brání jeho zemědělskému nebo lesnímu využívání. Jak uvedl Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí, výklad učiněný soudy obou stupňů v daném případě respektuje proporcionalitu mezi omezením restitučního nároku stěžovatelky na vydání původního pozemku a prosazením veřejného zájmu. Ústavní soud poznamenává, že napadenými rozhodnutími nebylo stěžovatelce upřeno právo stanovené v §11 odst. 2 a v §16 odst. 1 zákona o půdě, podle něhož jí náleží náhrada buď ve formě bezúplatného převedení jiných pozemků, nebo ve formě finanční.
Poukaz stěžovatelky na nálezy Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 176/03, I. ÚS 754/01) neobstojí, neboť v nich byly řešeny skutkově rozdílné věci, a to mimo jiné vzhledem k povaze předmětných staveb. Ústavní soud připomíná jiný svůj nález, sp. zn. II. ÚS 42/97, který sice také na projednávanou věc skutkově nedopadá, ale v němž bylo konstatováno, že i když má každý pozemek samostatné parcelní číslo, a je tedy v právním slova smyslu samostatnou nemovitou věcí, je nutno předpoklady pro vydání každého pozemku posuzovat sice samostatně, ale s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní posuzované věci. V projednávaném případě bylo nutno přihlédnout právě k tomu, že předmětný pozemek je součástí jednoho funkčního celku. Obdobně byla věc posouzena i v rozhodnutích, sp. zn. III. ÚS 558/02 nebo II. ÚS 298/02.
Právo na spravedlivý proces, na jehož porušení stěžovatelka odkazuje, nezaručuje právo na to, aby věc byla posouzena v souladu s právním názorem stěžovatelky. Podstatou tohoto práva, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv princip rovnosti zbraní, dle něhož je soud povinen dbát na rovné postavení účastníků a který znamená, že soud je povinen zajistit jim rovnocenné možnosti k uplatnění svých práv. Oběma stranám byla dle přesvědčení Ústavního soudu zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva a z ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.
Pravomoc Ústavního soudu přezkoumávat správnost výkladu a aplikace právních předpisů obecnými soudy je omezená; jeho úkolem není nahrazovat obecné soudy, nýbrž ujistit se, že rozhodnutí těchto soudů nejsou poznamenána libovůlí nebo jsou jinak zřetelně nerozumná. Taková pochybení však zjištěna nebyla. Za dané situace není Ústavní soud oprávněn do nezávislého soudního rozhodování zasahovat.
Ústavní soud tedy neshledal, že by obecné soudy svými rozhodnutími porušily ústavně garantovaná práva stěžovatelky. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu