ECLI:CZ:US:2007:2.US.620.06
sp. zn. II. ÚS 620/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Zemědělského družstva Koryčany v likvidaci, se sídlem Koryčany, Zámecká 45, zastoupeného Doc. JUDr. Ing. Milanem Pekárkem CSc., advokátem Advokátní kanceláře v Brně, Stamicova 18, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2006, č.j. 28 Cdo 491/2006-266, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na řádný soudní proces a práva na soudní ochranu, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho dovolání (v řízení u obecných soudů žalovaného) proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně, kterým bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalobcům částku 225 000 Kč jako náhradu za živý a mrtvý inventář (v části směřující proti výroku odvolacího soudu, kterým bylo prvostupňové rozhodnutí zrušeno a vráceno k dalšímu řízení, bylo dovolání odmítnuto).
Stěžovatel uvádí, že Nejvyšší soud, který dal za pravdu soudu prvého a druhého stupně a stejně vyvodil závěry, které ve zjištěných skutečnostech nemají oporu, nebo z těchto skutečností vyvodil právní závěry odporující jak tehdejšímu zákonu o pozemkové reformě, tak příslušnému restitučnímu zákonu, rozhodl podle nepráva, neboť stěžovatele při nedostatku pasivní legitimace odsoudil k povinnostem, které mu zákon neukládá. Rovněž namítá, že se Nejvyšší soud nevypořádal s námitkou ohledně porušení procesního postupu ze strany krajského soudu, který nenařídil jednání, na němž stěžovatel trval. Přes tuto vadu rozhodnutí odvolacího soudu potvrdil, čímž omezil stěžovatele na právu hájit svá práva před soudem.
Z připojených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že předmětem řízení v projednávané věci byl spor o vypořádání náhrady za odňatý živý a mrtvý inventář, a to na základě dohody uzavřené dle §20 zák. č. 229/1991 Sb. mezi žalobci (jako osobami oprávněnými) a stěžovatelem (jako osobou povinnou). Stěžovatel považoval dohodu o vypořádání za neplatnou a již poskytnuté plnění za plnění bez právního důvodu. V řízení u obecných soudů, shodně jako v ústavní stížnosti, stěžovatel tvrdil, že není povinnou osobou k poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář a zásoby, které byly odňaty z hospodářství Dvůr Blišice původním oprávněným osobám, neboť veškeré nemovitosti převzal Československý státní statek n.p., statek Kroměříž, nikoliv JZD Blišice, jehož je právním nástupcem stěžovatel. Dále namítal, že původní oprávněné osoby (manželé K.) nemohli platně nabýt do svého rovnodílného vlastnictví předmětný živý a mrtvý inventář (od manželů M.) na základě kupní smlouvy, neboť k ní nedalo souhlas Ministerstvo zemědělství, jak vyžadoval zák. č. 46/1948 Sb.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s rozhodnutími obecných soudů z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je totiž pouze polemika se závěry obecných soudů, neboť stěžovatel podrobně rozvádí, v čem spatřuje nesprávnost skutkových zjištění a z nich vyvozených závěrů a podává své vlastní hodnocení provedených důkazů a svůj právní názor na projednávanou věc. Uvádí tak tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly, a v podstatě staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která, jak bylo uvedeno, mu nepřísluší.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování jak za účelem zjištění, zda stěžovatel je ve věci pasivně legitimován (tj. ohledně okolností převzetí živého a mrtvého inventáře od původního vlastníka), tak za účelem zjištění, zda žalobci jsou oprávněnými osobami (tj. okolností týkajících se uzavření kupní smlouvy o převodu živého a mrtvého inventáře), na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci opravňující soudy ve věci rozhodnout. Nalézací i odvolací soud své právní závěry patřičně a logicky zdůvodnily. Rovněž Nejvyšší soud, který shledal přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm.c) o.s.ř., se totožnými námitkami stěžovatele opětovně zabýval. Shodně dovodil, že ustanovením §13 zák. č. 46/1948 Sb., byly před očekávaným výkupem půdy omezeny souhlasem ministerstva zemědělství pod sankcí neplatnosti pouze převody půdy, nikoliv převody inventáře, který musel být vlastníkovi ponechán k obhospodařování půdy a teprve v souvislosti s předáním půdy stíhala vlastníka povinnost předat na stát též část inventáře odpovídající rozsahu vykoupené a předané půdy (§14 cit.zák.) Do té doby nebyla vlastnická dispozice s ním omezena a právní předchůdci žalobců proto uzavřeli platný převod živého a mrtvého inventáře. Pokud z ustanovení §20 zák. č. 229/1991 Sb. vyplývá, že náhradu má poskytnout osoba, která věci převzala nebo její právní nástupce, přičemž z provedeného dokazování vyplynulo, že inventář reálně od původního vlastníka převzal právní předchůdce stěžovatele, je stěžovatel ve věci aktivně legitimován (okolnost, že původní přídělce národní podnik ČSSS se zbytkového statku Blišice zřekl a vlastnictví přešlo na pozemkový fond, který jej převedl na JZD Blišice, je formální záležitostí, neboť rozhodující je, který subjekt živý a mrtvý inventář od původního vlastníka fakticky převzal).
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů obsažená v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou totiž záležitostí obecných soudů, přičemž Ústavní soud zákonnost vydaných rozhodnutí neposuzuje. Uvedené se plně vztahuje i na projednávanou věc, přičemž Ústavní soud neshledal, že by v souvislosti s projednáním věci došlo k porušení práva na spravedlivý proces.
Nejvyšší soud zaujal v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který nevybočuje z mezí ústavnosti a má oporu ve skutkovém stavu. Se všemi námitkami stěžovatele se náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabýval a své právní závěry řádně v souladu s ust. §157 o.s.ř. odůvodnil, tzn. že uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval (stejně jako soud nalézací a odvolací). Z přihlédnutím k skutkovým zjištěním a za situace, kdy je nesporné, že právním předchůdcům žalobců byl odňat živý a mrtvý inventář a právní předchůdce stěžovatele živý a mrtvý inventář v rozsahu, který nebyl mezi stranami sporný, fakticky převzal, nelze ani považovat právní závěry soudů, dle nichž se v případě žalobců jedná o oprávněné osoby a stěžovatel je aktivně legitimován jako osoba povinná, a tudíž jimi uzavřená dohoda dle §20 zák. č. 229/1991 Sb. byla platně uzavřena, za závěry, které by byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní.
Jako opodstatněnou Ústavní soud neshledal ani námitku stěžovatele, že se dovolací soud nevypořádal s poukazem na to, že krajský soud jednal v jeho nepřítomnosti. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že dovolací soud se touto námitkou zabýval Konstatoval, že postup odvolacího soudu, který při rozhodování o odvolání nenařídil jednání, přestože stěžovatel ve svém vyjádření, i když zaslaném odvolacímu soudu až po uplynutí určené lhůty, na nařízení jednání trval, se jeví jako formální, nicméně se nejedná o vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a ani nešlo o upření práva účastníkovi chránit v řízení svá práva. Stěžovatel ani v dovolání neuváděl skutečnosti, které by nebyly odvolacímu soudu známy z dřívějšího řízení a ve svém rozhodnutí se s nimi vyrovnal. Ústavní soud se s uvedeným závěrem pro tento konkrétní případ ztotožňuje, neboť je zřejmé, že argumentace stěžovatele je jak v řízení u obecných soudů, tak i u Ústavního soudu setrvalá a nic nenasvědčuje, že by stěžovateli byla upřena možnost hájit svá práva. V dané věci formální postup odvolacího soudu nelze považovat za pochybení svou intenzitou způsobilé zasáhnout do základních práv stěžovatele.
Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Samotná skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu