ECLI:CZ:US:2007:2.US.66.05
sp. zn. II. ÚS 66/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti P. K. a O. S., obou zastoupených advokátem JUDr. Františkem Penkem, Beranových 65, Praha 9, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 28 Co 368/2004, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která co do formálních náležitostí odpovídá zákonným požadavkům [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), a odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], brojí stěžovatelé proti rozsudku specifikovanému v záhlaví. Domnívají se, že jeho vydáním bylo nepřípustně zasaženo do jejich základních práv, a po Ústavním soudu proto žádají, aby jej svým nálezem zrušil.
Z vlastní ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jehož kopie byla k ústavní stížnosti připojena, jakož i z obsahu spisu o řízení před obecnými soudy, který si Ústavní soud opatřil, vyplynuly následující podstatné skutečnosti. Napadeným rozhodnutím potvrdil Městský soud v Praze v odvolacím řízení rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 4. 2004, č. j. 10 C 172/2001-50, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů vůči Dopravní akademii České republiky (dále jen "vedlejší účastník") o zaplacení peněžité částky s příslušenstvím.
Stěžovatelé žalovali vedlejšího účastníka každý o zaplacení částky 10.250 Kč, kterou mu poskytli na základě smlouvy uzavřené dne 8. 11. 2000. Vedlejší účastník se v ní za uvedenou úplatu zavazoval provést ve sjednaném rozsahu výuky přípravu učitele řidičů silničních motorových vozidel. Součástí přípravy byla podle stěžovatelů také možnost vykonat závěrečnou zkoušku. Tuto možnost ovšem nedostali, proto požadovali vrácení zaplacených peněz.
Soud prvého stupně nejprve žalobě vyhověl (rozsudek ze dne 5. 6. 2002, č. j. 10 C 172/2001-25). Vyšel ze zjištění, že podle předmětné smlouvy ze dne 8. 11. 2000 měl vedlejší účastník provést přípravu učitelů řidičů silničních motorových vozidel podle "přílohy č. 2 vyhlášky FMD č. 55/1991 Sb.". Každý ze stěžovatelů zaplatil školné, které podle čl. III smlouvy činilo 10.250 Kč a mělo zahrnovat zápis do kurzu, výuku (230 vyučovacích hodin), zkoušku, popřípadě též jednu opravnou zkoušku, vybrané učební texty a vyšetření na dopravně psychologickém pracovišti. Bylo ujednáno, že nebude-li školící zařízení schopno pokračovat v provádění přípravy, zajistí pokračování u jiného oprávněného zařízení v obvodu Prahy s tím, že neučiní-li tak do 10 dnů, veškeré urazené školné vrátí. Dopisem ze dne 9. 8. 2001 sdělilo Ministerstvo dopravy prezidentu vedlejšího účastníka, že stávající právní úprava neumožňuje uznat pro přezkoušení přípravu podle vyhlášky č. 55/1991 Sb. Později sice vedlejší účastník informoval druhého stěžovatele (dopis ze dne 6. 2. 2002), že legislativní překážka odpadla a na zkoušku bude pozván, ovšem druhý stěžovatel reagoval odmítavě. Podle soudu prvého stupně vedlejší účastník své povinnosti ze smlouvy nesplnil, neboť jak vyplývá z obsahu předmětné smlouvy i z pozdějšího úsilí zkoušku zprostředkovat, jeho závazek zahrnoval i provedení zkoušky, resp. její zprostředkování.V případě překážky plnění na jeho straně v jakémkoliv stádiu plnění se zavázal se stěžovateli vypořádat. Vedlejší účastník byl objektivně odpovědný za splnění smlouvy, byl proto povinen vrátit plnění i v případě, že pokračování přípravy nebylo možné v důsledku legislativní změny.
K odvolání vedlejšího účastníka Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 30. 5. 2003, č. j. 11 Co 176/2003-39, rozsudek obvodního soudu pro nepřezkoumatelnost (soud prvého stupně se nezabýval tím, o jaký vztah se jedná, zda jde o ujednání podřaditelné pod některý ze smluvních typů, zda ujednání neodporuje kogentním normám) zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení. V kasačním usnesení zároveň odmítl podaný výklad klíčových ustanovení smlouvy a soud prvého stupně v tomto směru zavázal svým právním názorem; přípravou ke zkoušce ve smyslu smlouvy lze rozumět pouze výuku v rozsahu 230 hodin a jestliže stěžovatelé ani netvrdili, že by přípravu v tomto smyslu neabsolvovali, nemohou se vrácení školného domáhat.
Následně vydaným rozsudkem (ze dne 21. 4. 2004, č. j. 10 C 172/2001-50) soud prvého stupně žalobu zamítl. Vázán právním názorem odvolacího soudu neuznal obvodní soud jako důvod pro vrácení školného nemožnost složit zkoušku. Vrácení plnění se stěžovatelé nemohli úspěšně domoci ani z důvodu neposkytnutí přípravy ve smyslu vyloženém odvolacím soudem (stěžovatelé v této fázi řízení namítali, že neabsolvovali ani sjednaný počet vyučovacích hodin a nebylo jim poskytnuto psychologické vyšetření), protože podle ujednání ve smlouvě měli stěžovatelé obsah či rozsah provedení přípravy reklamovat u vedlejšího účastníka, což neučinili.
Tento rozsudek byl ve druhém odvolacím řízení jako věcně správný potvrzen (rozsudkem napadeným touto ústavní stížností). Odvolací soud ještě doplnil, že podle zásad výkladu projevu vůle je nesporné, že realizace zkoušky mezi povinnosti vedlejšího účastníka nespadala. Vedlejší účastník navíc stěžovatele vyzval s ohledem na legislativní změny k absolvování zkoušky v pozdějším termínu, přičemž fakt, že o ni již neměli zájem, nejde k jeho tíži, neboť termín zkoušky ani nebyl ve smlouvě sjednán.
Stěžovatelé s rozhodnutím nesouhlasí. Poukazují na to, že rozdílné názory soudů obou stupňů na výklad smlouvy v průběhu řízení dokládají nejasnost a nejednoznačnost formulací v ní užitých. Taková ustanovení měla být dle stěžovatelů vykládána v neprospěch toho, kdo je do smlouvy zakotvil, v daném případě vedlejšího účastníka. Upozorňují též na novou právní úpravu spotřebitelských smluv, kde platí, že v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější. Polemizují s tím, jak odvolací soud vyložil pojem "příprava". Na rozdíl od odvolacího soudu se domnívají, že zahrnuje veškeré činnosti, které pro ně měl vedlejší účastník vykonat, a to jak s ohledem na gramatický výklad, tak i vazbu na ostatní smluvní ujednání. Dále nesouhlasí s výkladem ustanovení smlouvy týkajícího se podmínek pro vrácení školného. Rozhodující je podle nich nikoliv nadpis ujednání, ale jeho obsah, z něhož plyne nárok na vrácení školného v případě nezajištění kompletní přípravy. Nesouhlasí dále s tím, že nárok na vrácení školného byl podmíněn reklamací. V případě oprávněné reklamace rozsahu či obsahu přípravy mělo školící zařízení provést na své náklady bezodkladné doškolení posluchače, ovšem s ohledem na změnu právní úpravy by bylo jakékoliv doškolování zbytečné, neboť by zkoušku stejně skládat nemohli. Stěžovatelé se domnívají, že obecné soudy v daném řízení ochránily nepoctivé jednání vedlejšího účastníka. Ten totiž věděl o změně právní úpravy, neboť předmětný zákon byl publikován několik měsíců před uzavřením smlouvy. Byl si tedy vědom, že za daného stavu nebude stěžovatelům vykonání zkoušky umožněno. Přesto tuto skutečnost zamlčel a inkasoval peníze.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k obsahu stížnosti pouze odkázal na odůvodnění svého rozsudku s tím, že úvahy v něm obsažené odpovídají konstantní judikatuře. Ústavní soud oslovil též vedlejšího účastníka, který ale svého práva vyjádřit se k obsahu ústavní stížnosti nevyužil.
Ústavní soud předně konstatuje, že předmětný návrh je, jak je již uvedeno výše, přípustný, neboť možnost podat proti napadenému rozsudku odvolacího soudu dovolání občanský soudní řád nepřipouštěl [§237 odst. 2 písm. a)]. Byť tedy součet uplatněných nároků převyšuje částku 20.000 Kč, stěžovatelé měli ve sporném řízení postavení samostatných účastníků, a přípustnost dovolání je proto potřeba zkoumat ve vztahu ke každému uplatněnému nároku samostatně.
Poté se již Ústavní soud mohl zabývat vlastním meritem návrhu. Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že již v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Podle ustanovení §132 o. s. ř. hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Jestliže obecné soudy toto respektují, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy. Ústavnímu soudu nepřísluší ani hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či úplné nebo nikoli. Správností hodnocení se může Ústavní soud zabývat jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy.
Podstatou ústavní stížnosti je přitom právě pouhá polemika se závěry obecných soudů, kdy stěžovatelé vyjadřují nesouhlas s rozhodnutím, že jim nevznikl nárok uplatňovaný z titulu nesplněného smluvního závazku. Ústavní soud k tomu především zdůrazňuje, že i kdyby měl pochybnosti ohledně správnosti skutkových závěrů učiněných na podkladě provedeného dokazování, či se s nimi dokonce neztotožnil, platí, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou výlučně záležitostí obecných soudů. Leda v případě, že by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, mohl by Ústavní soud s rozhodnutím soudu obecného naložit jako s protiústavním. V posuzované věci ovšem předpoklady pro takovýto mimořádný postup splněny nejsou. Námitky v ústavní stížnosti vznesené byly předmětem pečlivých úvah soudů obou stupňů. Soudy se s nimi také odpovídajícím způsobem vypořádaly, tzn., že v odůvodnění uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Pokud tedy odvolací soud, a s ohledem na jím vyslovený závazný právní názor posléze i soud prvého stupně, vyložily obsah smlouvy tak, že realizace příslušné zkoušky nespadala mezi povinnosti vedlejšího účastníka a že stěžovatelé byli povinni pro případ nespokojenosti s obsahem či rozsahem poskytnuté přípravy dodržet smluvený postup reklamace, a na základě takového výkladu vyhodnotily uplatněný nárok jako nedůvodný, nelze takový postup označit za extrémní. Stejně tak je nutno hodnotit jako legitimní a z mezí ústavnosti nevybočující úvahu odvolacího soudu, že nelze přičítat k tíži vedlejšího účastníka nezájem stěžovatelů absolvovat zkoušku v pozdějším termínu, který jim po odpadnutí legislativní překážky nabízel, pokud nebyl účastníky žádný termín konání zkoušky sjednán. Budiž ještě doplněno, že s ohledem na důvody, pro které obecné soudy žalobě stěžovatelů nevyhověly, se vcelku pochopitelně nezabývaly jejich výhradou, že vedlejší účastník jednal při přebírání závazku vědomě nepoctivě, pokud v době uzavření smlouvy platná právní úprava neumožňovala na základě absolvované přípravy předmětnou zkoušku vykonat.
Ústavní soud uzavírá, že pokud obecné soudy vyhodnotily skutková zjištění způsobem, který stěžovatelům nevyhovuje, nelze to hodnotit jako nepřípustný zásah do základních práv stěžovatelů.
Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavním pořádkem deklarovaných základních práv, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu