ECLI:CZ:US:2007:2.US.685.06
sp. zn. II. ÚS 685/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. T., zastoupeného JUDr. Jindrou Mlčochovou, advokátkou se sídlem ul. K. Sliwky 126, Karviná - Fryštát, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 3 To 408/2006, v části týkající se stěžovatele, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě uvedené v záhlaví. Tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně garantovaná práva dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti a připojených dokumentů zjistil následující:
Okresní soud v Ostravě uznal rozsudkem ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. 6 T 48/98, stěžovatele (a další tři spoluobžalované) vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"). Za to stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let.
Odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 3 To 408/2006, zamítl.
Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Polemizuje předně se závěry, k nimž obecné soudy dospěly po zhodnocení provedeného dokazování. Znovu opakuje svou obhajobu spočívající v tvrzení, že stěžovatel toliko zprostředkoval kontakt mezi dalšími dvěma spoluobžalovanými, přičemž se domníval, že se jedná o nákup multivitamínů, nikoli tedy psychotropních látek. Připomíná, že skutkový děj by mohl více osvětlit další muž označený jako "Franta", který byl spolu se stěžovatelem zadržen, nicméně nebyl údajně policií vyslechnut.
Hlavní stěžovatelovy výtky se však týkají nepřiměřené délky trestního řízení. Zdůrazňuje, že u odvolacího soudu byl jeho případ projednáván po dvanácti letech poté, co byl skutek spáchán. Nesouhlasí s argumentací obecných soudů, podle níž se na průtazích do jisté míry podílel i sám stěžovatel, když se opakovaně neúčastnil hlavních líčení. Oponuje tvrzením, že svou neúčast vždy předem omluvil. Stěžovatel uvádí, že trestní řízení pro něj po celou dobu představovalo značnou psychickou zátěž a vyvolávalo nervozitu v jeho rodině. Obecné soudy podle názoru stěžovatele měly tuto skutečnost při úvahách o účelu a výši trestu vzít v úvahu. Měly zohlednit i fakt, že stěžovatel dosud nebyl trestán, a to ani za přestupek, a po celou dobu trestního stíhání vedl řádný život. Stěžovatel se domnívá, že jeho trestní stíhání mělo být s ohledem na ustanovení §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu pro průtahy zastaveno.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti předně zpochybnil správnost skutkových zjištění a hodnocení důkazů. Zdůraznil, že se soudy některými skutečnostmi nezabývaly, nebo se s nimi nevypořádaly dostatečně. Měly tím porušit jeho ústavně zaručená práva, jež jsou součástí široce pojímaného práva na soudní a jinou právní ochranu. Ústavní soud k tomu považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. III. ÚS 84/94, IV. ÚS 575/2000).
Ústavní soud se primárně zaměřil na posouzení, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy v duchu zásady trestního řízení, vyjádřené v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu. Dle citovaného ustanovení hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Jejich hodnocení však nesmí být projevem libovůle. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Nepominutelná je transparentnost rozhodování, tj. důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Zákonodárce vložil uvedený požadavek do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 trestního řádu). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
V projednávané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů. Nalézací soud provedl všechny dostupné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Z odůvodnění jeho rozsudku je patrné, že věnoval patřičnou pozornost i otázce hodnocení provedených důkazů. Důkazy vzájemně konfrontoval a všestranně vyhodnotil. Popsal podrobně úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídil. Dospěl k závěru, že trestné jednání stěžovatele naplňuje všechny znaky skutkové podstaty stíhaného trestného činu.
Odvolací soud se se závěry soudu nalézacího po stránce skutkové i právní ztotožnil. Ke konkrétním námitkám stěžovatele stran rozsahu skutkových zjištění Ústavní soud na jeho argumentaci odkazuje.
Ústavní soud nepřisvědčil ani námitkám stěžovatele týkajícím se nedostatečného zohlednění nepřiměřené délky řízení. Podle judikatury Ústavního soudu (srov. nález I. ÚS 554/04) je možné, aby obecné soudy ke kompenzaci zjištěných průtahů v trestním řízení využily i prostředky spadající do rámce trestního práva. Tyto úvahy se opírají o závěry plynoucí z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek Eckle v. SRN z 15. 7. 1982), podle níž je možné ke zjištěným průtahům přihlížet při úvahách o výši trestu. Určujícím ustanovením pro uložení trestu je §31 trestního zákona, který je nutno vykládat ve spojení s ust. §23, §33 a §34 trestního zákona. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že soud podmínky citovaných ustanovení i naznačených úvah plynoucích z judikatury respektoval. Vyhodnotil konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jednání stěžovatele (snížený faktem, že k faktické distribuci drog mezi konečné uživatele v posuzovaném případě nedošlo), zohlednil, že ke spáchání skutku došlo před jedenácti lety, přičemž stěžovatel se v této době ani před spácháním skutku žádné protispolečenské činnosti nedopustil a podíl na trestné činnosti jej mrzí. Obecný soud se tedy zabýval i poměrem přitěžujících a polehčujících okolností. Po zvážení všech relevantních skutečností, soud prvého stupně vyšel z trestní sazby v rozmezí dvě léta až deset let, která za trestný čin podle §187 odst. 1, odst. 2 trestního zákona hrozí a uložil stěžovateli trest na samé spodní hranici, tedy ve výměře dvou let. Nepodmíněný trest navíc obecný soud vyhodnotil jako neadekvátní vykresleným okolnostem případu pro jeho represivní působení a odložil jeho výkon na zkušební dobu stejné délky jako samotný trest, tedy na dobu dvou let, čímž se snažil upřednostnit výchovnou funkci trestu a jeho úkol působit jako generální prevence. Odvolací soud se s jeho závěry zcela ztotožnil. Fakt, že v této souvislosti ne zcela přiléhavě odkázal na blíže nespecifikovanou judikaturu Nejvyššího soudu, která je, jak plyne i z odůvodnění výše uvedeného nálezu Ústavního soudu v této otázce nejednotná, vzhledem k naznačeným okolnostem případu nemělo na postavení stěžovatele a jeho ústavně zaručená práva vliv.
Ústavní soud dospěl k závěru, že z odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně vyplývá, že obecné soudy dobu, která od spáchání trestného činu uplynula, při úvahách o výši trestu dostatečně zohlednily.
Ústavní soud zvážil ve světle naznačeného ústavního rámce výroky a odůvodnění napadeného rozhodnutí a neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení ústavních práv a svobod stěžovatelem namítaných ani jiných jeho práv nebo svobod garantovaných Listinou či Úmluvou.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu