ECLI:CZ:US:2007:2.US.70.07
sp. zn. II. ÚS 70/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 6. února 2007 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Milana Usnula, soudního exekutora se sídlem Bryksova 763/46, Praha 9, zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2006, č. j. 10 Co 810/2006 - 35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti, která byla zaslána Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení, neboť se domnívá, že krajský soud svým rozhodnutím porušil jeho základní práva garantovaná v čl. 4 odst. 1, čl. 11, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše citovaným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19. 5. 2006, č.j. Nc 3855/2003 - 28 ve výroku I. o náhradě nákladů exekuce v tom znění, že povinná je povinna zaplatit stěžovateli na úhradě nákladů exekuce částku 4.452,70,- Kč, a dále ve výroku II. v tom znění, že povinná je povinna zaplatit oprávněnému náhradu nákladů řízení ve výši 3.980,- Kč. Výrok okresního soudu o zastavení exekuce z důvodů, že povinná nemá žádný exekučně postižitelný majetek, nebyl odvoláním dotčen, a proto nabyl samostatně právní moci dne 13.8.2005.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrzená porušení svých základních práv spatřuje v tom, že krajský soud svým výkladem a aplikací kogentních ustanovení zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen "exekuční řád") porušil čl. 4 odst. 1 Listiny, vybočil z mezí hlavy páté Listiny a zasáhl tak do jeho ústavně zaručených práv. Dle názoru stěžovatele, byl coby soudní exekutor zbaven nároku na úplatu za výkon exekuční činnosti proti smyslu a účelu zákona, když v napadeném rozhodnutí krajský soud rozhodl, že právě povinná, která však nemá žádný majetek, je povinna nahradit stěžovateli náklady exekuce, a bylo tak zasaženo do nezávislosti a nestrannosti soudního exekutora.
Stěžovatel dále argumentuje, že krajský soud svým rozhodnutím zasáhl do jeho práva vlastnit majetek, které zaručuje čl. 11 Listiny, když stěžovatel coby soudní exekutor je nucen za účelem výkonu exekuční a další činnosti v rámci své zákonem stanovené působnosti v oblasti moci soudní vynakládat své vlastní prostředky na úhradu hotových výdajů, aniž by mu takto vynaložené prostředky byly byť jen nahrazeny, a to přestože zahájení příslušného exekučního řízení svým návrhem nevyvolal, její zastavení nezavinil a ani se nemohl rozhodnout, zda takovou exekuci bude či nebude provádět a zda příslušné prostředky na exekuční činnost vynaloží či nikoli.
Stěžovatel rovněž poukazuje na porušení svého práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny v podobě faktického nedůvodného přenášení nákladů exekuce k tíži stěžovatele jako soudního exekutora, čímž dochází k výraznému hospodářskému zatěžování stěžovatele, který za prováděnou exekuční činnost v předmětných případech neobdrží ani náhradu hotových výdajů a ani minimální stanovenou odměnu.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti polemizuje s možností aplikace §271 o. s. ř. v případě exekuce, neboť má za to, že s ohledem na znění speciálního ustanovení §89 exekučního řádu, je vyloučeno použití principu procesního zavinění či rozhodování o nákladech exekuce podle úspěchu ve věci. Pokud k aplikaci tohoto principu ze strany obecných soudů došlo, je stěžovatel toho názoru, že v důsledku tohoto formalistického přístupu k rozhodování o nákladech exekuce by tak v podstatě nikdy nemohlo dojít k uložení povinnosti k náhradě nákladů exekuce oprávněnému, což je zcela evidentní negací ust. §89 exekučního řádu.
S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení nálezem zrušil.
II.
Ústavní soud po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzení obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí, které bylo stěžovatelem přiloženo k ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již dříve vyslovil základní premisu, že "exekutor vystupuje při své činnosti v postavení podnikatele podle obchodního zákoníku", čemuž odpovídá základní charakteristika postavení podnikatele coby "soustavná činnost prováděná za účelem dosažení zisku a ve vztahu k oprávněnému na vlastní riziko." Exekutor jako podnikatel pak "má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat nejen k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce," přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31.8.2004, sp. zn. II. ÚS 150/04). Závěry o postavení exekutora a jeho nárocích na odměnu jsou ve shodě i s právním názorem vysloveným Evropským soudem pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii (rozsudek ze dne 23. listopadu 1983).
Ústavní soud dále uvádí, že v případě, kdy nákladový výrok zní tak, že povinnost k náhradě má vůči exekutorovi povinný, i když by existoval reálný předpoklad, že pro nucené vydobytí přiznaného nároku nejsou (aktuálně) příznivé podmínky, protože je povinný nemajetný, nejedná se o odpírání náhrady nákladů exekuce exekutorovi, což by ve svém důsledku mohlo znamenat zmenšení majetku exekutora a tedy porušení čl. 11 Listiny. Nemajetnost povinného takové odepření nejenže nepředstavuje (náhrada je exekutorovi přiznávána), ale především platí, že hlediskem komu uložit náhradu nákladů nemajetnost povinného není (srov. §271 o. s. ř.) a ani z jiných důvodů být nemůže. Ostatně "aktuálně solventní" nemusí být (vždy) ani oprávněný, a "dnes nesolventní" povinný jím nemusí být nadále i později.
Výše citované závěry se ostatně opírají o stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, kterým je druhý senát Ústavního soudu při posouzení dané věci vázán. Ústavní soud se v něm vyslovil, že "není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému." Ústavní soud se v odůvodnění tohoto stanoviska vyjádřil ke všem námitkám, které i v nyní posuzované ústavní stížnosti vznesl stěžovatel, přičemž je hodnotil jako neopodstatněné.
Vzhledem k výše uvedenému proto nezbylo Ústavnímu soudu než návrh stěžovatele dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2007
Jiří Nykodým
předseda senátu