ECLI:CZ:US:2007:2.US.723.07.1
sp. zn. II. ÚS 723/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti P. M., právně zastoupeného JUDr. A. V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2007 sp. zn. 21 Co 210/2006, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. 10. 2002 sp. zn. 8 C 767/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel napadl obě shora uvedená rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným usnesením Městského soudu v Praze byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení částky 600 000 Kč a návrh na písemnou omluvu proti dvěma žalovaným, Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 5 a JUDr. S. V., státní zástupkyni tohoto státního zastupitelství, a věc byla postoupena Městskému soudu v Praze jako soudu I. stupně. Zaplacení částky 600 000 Kč a písemné omluvy se stěžovatel po obou žalovaných domáhal z titulu náhrady nemajetkové újmy za trestní stíhání a omezení osobní svobody v řízení, v němž byl později zproštěn obžaloby. Před vydáním rozsudku Obvodní soud pro Prahu 5 vyloučil k samostatnému projednání žalobu o náhradu škody proti ČR - Ministerstvu spravedlnosti. Městský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně zrušil neboť jej shledal z hlediska vytýkaných vad nesrozumitelným a tudíž nepřezkoumatelným. Současně však odvolací soud dospěl k závěru, že s ohledem na charakter uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy a omluvu se jedná o nárok na ochranu osobnosti, k jehož projednání je dle §9 odst. 2 písm. a) o. s. ř. v prvním stupni příslušný krajský soud (v projednávané věci Městský soud v Praze).
Stěžovatel se závěry odvolacího soudu nesouhlasí a tvrdí, že se jedná o rozhodnutí překvapivé, poněvadž nikdo z účastníků, ani soud, otázku věcné příslušnosti nezpochybňoval a účastníci řízení se k ní tedy nemohli vyjádřit. Stěžovatel má za to, že postupem soudu byl obejit postup při řešení otázky věcné příslušnosti soudu, upravený v ust. §104a o. s. ř. Ve věci tak budou nyní rozhodovat dva soudy, i když stěžovatel uplatnil v žalobě svůj nárok vůči všem třem žalovaným společně a nerozdílně.
Podle ustanovení §72 odst. l písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Zákon o Ústavním soudu podmiňuje možnost podání ústavní stížnosti vyčerpáním procesních prostředků, které zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje (§72 odst. 3) a současně ukládá stěžovateli doložit splnění této procesní povinnosti přiložením kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva (§72 odst. 4).
V projednávané věci stěžovatel označil za předmět své ústavní stížnosti usnesení Městského soudu v Praze, které je však procesní povahy, není to rozhodnutí ve věci samé, a navíc z jeho obsahu je zřejmé, že není ani rozhodnutím konečným, neboť po vrácení bude ve věci rozhodovat opět soud prvního stupně.
Jak vyplývá z výše citovaných zákonných ustanovení, ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu samého jsou vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž nelze očekávat vydání dalšího rozhodnutí, a tedy tvrzenou protiústavnost již nelze napravit či změnit jiným způsobem.
Těmto požadavkům projednávaná ústavní stížnost nevyhovuje, neboť pokud je ústavní stížností napadáno rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo zrušeno rozhodnutí soudu prvního stupně a věc byla vrácena do stadia řízení prvostupňového, a to bez ohledu na to, zda byla postoupena jinému věcně příslušnému soudu (což ust. §219a odst. 1 písm. a) ve spojení s ust. §221 odst. 1 písm. b) o. s. ř. odvolacímu soudu umožňuje), jde o procesní rozhodnutí, které není schopno zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele za situace, kdy soud prvního stupně má ve věci teprve rozhodnout. Jestliže napadené usnesení Městského soudu v Praze není konečným rozhodnutím ve věci, není je možné v řízení před Ústavním soudem přezkoumat. Ze stejných důvodů nelze přezkoumávat ani odvolacím soudem zrušený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písmeno e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2007
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj