ECLI:CZ:US:2007:2.US.736.07.1
sp. zn. II. ÚS 736/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma, o ústavní stížnosti J. K., zastoupené JUDr. Jindřichem Pelouchem, advokátem, se sídlem Seydlovo nám. 30, Beroun, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2007 sp. zn. 13 To 383/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadla stěžovatelka rozhodnutí obecného soudu citované v záhlaví, pro tvrzené porušení jejího ústavně zaručeného práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. I když stěžovatelka napadla návrhem kasačního výroku jen citovaný rozsudek krajského soudu, v odůvodnění ústavní stížnosti své námitky koncipuje obsahově proti oběma rozhodnutím vydaným v její trestní věci. Při posouzení ústavnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu proto Ústavní soud nemohl zcela odhlédnout od rozhodnutí soudu prvního stupně, jehož obsah byl odvolacím soudem detailně přezkoumán.
Jak Ústavní soud zjistil z obsahu vyžádaného soudního spisu, stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 2 T 59/2006, uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst.1, 3 písm. b) trestního zákona, kterého se podle skutkových zjištění okresního soudu dopustila tím, že době od měsíce prosince 2003 do května 2005 úmyslně pod záminkou vyřízení dědictví ve výši 52 000 000,- Kč po otci ze zahraničí vylákala od J. K. v dílčích půjčkách celkem částku 1 659 500,- Kč. Záminka dědictví po otci byla fiktivní, neboť k žádnému řízení týkajícímu se dědictví nedošlo, a do současné doby žádné půjčené peníze nevrátila, ale použila je na nezjištěné osobní účely. Za to byla odsouzena podle ust. §250 odst. 3 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle ust. §228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovatelka současně zavázána k povinnosti nahradit škodu poškozené J. K. ve výši 1 659 500,- Kč. Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce odvolání proti výroku o trestu v neprospěch stěžovatelky a rovněž stěžovatelka proti výroku o vině a všem výrokům navazujícím. Krajský soud napadeným rozsudkem podle ust. §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu rozsudek okresního soudu z podnětu odvolání státního zástupce částečně zrušil ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině i při nezměněném výroku o náhradě škody ve věci znovu rozhodl tak, že stěžovatelka se podle ust. §250 odst. 3 trestního zákona odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, přičemž jeho výkon se podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu nad stěžovatelkou. Podle ust. §60a odst. 3 trestního zákona se stěžovatelce ukládá povinnost nahradit ve zkušební době podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobila. Odvolání stěžovatelky krajský soud dle ust. §256 trestního řádu zamítl.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. ust. §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Nutno konstatovat, že pod drtivou částí ústavní stížnosti lze vidět v podstatě spíše nesouhlas s hodnocením důkazů provedených obecnými soudy - svědčící o přesvědčení stěžovatelky o věcné nesprávnosti napadeného rozhodnutí - s cílem zvrátit rozhodnutí ve svůj prospěch, což samo o sobě staví Ústavní soud do role, která mu nepřísluší.
Co do ústavní stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení platí, jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy České republiky) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), čímž vybočují ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal.
Je možné - z hlediska ústavněprávního - uvést, že obecné soudy ohledně trestného činu, za jehož spáchání byla stěžovatelka odsouzena, opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy (zejména výpovědi poškozené a velkého počtu svědků, výpisy z účtu poškozené, přepisy SMS zpráv předložené poškozenou, žaloba podaná poškozenou v občanskoprávním řízení), které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ust. §2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se soudy řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, pročež i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětného skutku, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. I kdyby přitom napadené skutkové závěry byly kritizovatelné z hlediska správnosti, ústavněprávní reflex (jak bylo vyloženo) má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což stěžovatelka nedoložila. Obecným soudům nelze ani vytýkat nedostatek přiléhavého odůvodnění jejich rozhodnutí.
Za tohoto stavu nelze soudům - i pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí) - nic podstatného vytknout. Jejich rozhodnutí postrádá prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
Nadto, stran námitek stěžovatelky, stavících však Ústavní soud do role, která mu nepřísluší, neboť z něj činí další instanci v rámci obecných soudů (byť jsou formálně označeny stěžovatelkou jako značící "extrémní nesoulad v provedených důkazech" apod.), lze příkladmo uvést, že pokud stěžovatelka namítala hrubý rozpor mezi příjmem poškozené a tím, že měla během cca 14 měsíců údajně poskytnout částku 527.000,- Kč stěžovatelce (a poukazovala na detailní okolnosti, které mají zpochybňovat, že poškozená nemohla ze svých příjmů takovou částku ve skutečnosti poskytnout), nutno dodat, že s touto námitkou se dostatečně vypořádaly již obecné soudy. Soud nalézací (srov. str. 15 rozsudku) poukázal na to, že poskytnutí této částky prokazují hrubé příjmy dosahované poškozenou v předmětném období, které jsou patrné z daňových přiznání, jejichž výše je potvrzována dvěma svědky, a v neposlední řadě skutečností, že poškozená odpovídající finanční prostředky ze svého účtu prokazatelně vybrala (viz výpisy účtu), nehledě na to, že sama stěžovatelka se vyjádřila v tom smyslu, že poškozená v době, kdy pracovala pro pojišťovnu, vysokých příjmů dosahovala. K tomu bylo konstatováno, že na tomto závěru nemohou nic změnit ani z daňových přiznání vyplývající nízké čisté příjmy poškozené, které dosahovala v předmětném období, neboť je pochopitelné, že poškozená, jak sama ve své výpovědi uvedla, byla nucena s ohledem na tíživou finanční situaci, která u ní nastala v důsledku předaných finančních prostředků stěžovatelce rozšířit nákladové, resp. výdajové položky natolik, aby základ pro vyměření daně byl co nejnižší a tímto způsobem tak minimalizovala své daňové zatížení. Soudy opřely svá skutková zjištění právě o výpověď poškozené, která nejen vypovídala v průběhu celého trestního řízení opakovaně shodně, ale navíc byla její verze líčení události - oproti verzi stěžovatelky - podporována i dalšími důkazy (zejména výpověďmi svědků, jakož i důkazy listinnými), jenž s její výpovědí korespondují a vzájemně se doplňují (srov. str. 4 napadeného rozsudku krajského soudu). Uvedené má relevanci právě k dalším námitkám stěžovatelky, zpochybňujícím některé dílčí závěry soudů opřené rovněž o tvrzení poškozené.
V návaznosti na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím Krajského soudu v Praze napadeným ústavní stížností došlo k tvrzenému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu