ECLI:CZ:US:2007:2.US.739.06.1
sp. zn. II. ÚS 739/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti P. V., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Hrnčířem, advokátem se sídlem Praha 2, Rumunská 12, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 8. 1998, č. j. 7 C 37/98-28, takto:
Návrh se odmítá.
Odůodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 11. 2006, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3. Tvrdí, že postupem soudu, který mu jako osobě neznámého pobytu ustanovil pro řízení opatrovníka, mu byla odňata možnost jednat před soudem, aniž by pro takový postup byly splněny zákonné předpoklady, čímž došlo k porušení jeho základních práv, garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V této souvislosti poukazuje na rozhodovací praxi Ústavního soudu v obdobných věcech. Stěžovatel dokládá potvrzením Úřadu městské části Praha 1 ze dne 6. 11. 2006, že od 11. 6. 1998 do současné doby je přihlášen k trvalému pobytu na adrese Praha 1 - Staré Město, Rámová 738/4. Soud, aniž by se pokusil na tuto adresu písemnosti doručit, mu ustanovil opatrovníka, který důsledně nehájil jeho zájmy. Stěžovatel má za to, že ústavní stížnost podává v zákonné lhůtě, neboť o existenci napadeného rozsudku se dozvěděl až dne 26. 10. 2006 v souvislosti s předáním usnesení, jímž byla na základě napadeného rozsudku nařízena exekuce. Její výkon by pro něj znamenal významnou újmu, a proto navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost předmětného rozsudku.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 7 C 37/98, bylo zjištěno, že žalobce V. J. se po stěžovateli domáhal zaplacení částky 113.438,30 Kč s příslušenstvím, která představovala dohodnutou cenu za dodání a montáž interiérových žaluzií. Dne 3. 9. 1997 byl pod sp. zn. RO 83/97 vydán platební rozkaz, který byl stěžovateli opakovaně doručován do místa jeho podnikání v ..........., a do místa jeho bydliště v......... Protože na žádnou z označených adres se nepodařilo písemnost doručit (dle sdělení pošty se stěžovatel z uvedeného místa bydliště odstěhoval a nenacházel se ani na adrese místa jeho podnikání), požádal soud o zjištění pobytu stěžovatele příslušné oddělení Policie ČR a dále centrální evidenci obyvatel a vězeňskou službu. Zprávou z evidence obyvatel, doručenou soudu dne 26. 11. 1997, bylo potvrzeno, že stěžovatel je hlášen k trvalému pobytu v ........ Jiná adresa pobytu stěžovatele nebyla vyžádanými zprávami zjištěna. Po těchto zjištěních soud zrušil vydaný platební rozkaz a usnesením ze dne 11. 12. 1997 stěžovateli ustanovil opatrovníka podle ust. §29 odst. 2 o.s.ř. Poté ve věci za účasti právního zástupce žalobce a opatrovníka stěžovatele ve věci jednal a dne 3. 8. 1998, pod sp. zn. 7 C 37/98, vyhlásil rozsudek, jímž stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci žalovanou částku s příslušenstvím a náklady řízení. Rozsudek nabyl právní moci dne 17. 10. 1998.
K ústavní stížnosti se vyjádřil coby účastník řízení Obvodní soud pro Prahu 3, který s odkazem na průběh řízení vyslovil přesvědčení, že stran zjištění pobytu stěžovatele provedl dostatečné dokazování. Ústavní stížnost proto označil za nedůvodnou, když jednání stěžovatele považoval vzhledem k prováděnému výkonu rozhodnutí za účelové. Vyjádření účastníka neobsahuje žádné skutečnosti, k nimž by Ústavní soud při svém rozhodování přihlížel, a pro něž by bylo nutno je zaslat stěžovateli k replice.
Ústavní soud se nejdříve zabýval tím, zda jsou splněny všechny formální náležitosti ústavní stížnosti. Zaměřil se na posouzení otázky, zda je ústavní stížnost přípustná.
Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Ústavní stížnost se vyznačuje mj. tím, že je ve vztahu k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním. Nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (ovšem toliko z hlediska ústavnosti).
Ústavní soud sice v řadě srovnatelných věcí otevřel ústavní stížnost věcnému projednání, posuzoval však v nich primárně (jinou) otázku, zda ústavní stížnost lze považovat za včasnou (např. I. ÚS 559/2000, II. ÚS 565/03, II. ÚS 351/04).
Oproti tomu ve věcech, v nichž byl princip subsidiarity ústavněprávního přezkumu ve hře, dospíval Ústavní soud k závěru, že - v obdobných situacích - je ústavní stížnost právě pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje (ve smyslu §75 odst. 1, §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu), nepřípustná. V usnesení ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. IV. ÚS 434/04, ze dne 12. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 589/05, Ústavní soud vytkl stěžovatelům, že podmínku vyčerpání opravných prostředků pominuli tím, že nepodali odvolání proti stížností napadeným rozhodnutím, případně spolu s návrhem na prominutí zmeškání lhůty (§58 odst. 1 o.s.ř.), jestliže obecné soudy vycházely z toho, že na základě doručení ustanovenému opatrovníku tato rozhodnutí již nabyla právní moci.
Podle ustanovení §29 odst. 3 o.s.ř. (dříve §29 odst. 2 o.s.ř.) lze ustanovit opatrovníka tomu, kdo sice je nadán procesní způsobilostí, avšak proto, že je neznámého pobytu, se o probíhajícím řízení nedozví a nemůže reálně vykonávat práva a povinnosti účastníka. Důvodem postupu podle tohoto ustanovení není nebezpečí z prodlení, a podmínky pro ustanovení opatrovníka musí být náležitě zjištěny, a to na základě důkladného šetření o skutečném současném pobytu účastníka řízení. Opatrovnictví nad osobou neznámého pobytu je procesním institutem sui genesis, obsahově odlišným od ostatních případů opatrovnictví tím, že zastoupení (byť založené rozhodnutím soudu) trvá jen po dobu existence určitého stavu (neznámého pobytu účastníka). Zaniká samo o sobě, jakmile tato okolnost odpadne (a účastník získá reálnou možnost faktické účasti v řízení), aniž by bylo zapotřebí dalšího rozhodnutí soudu (o zproštění funkce opatrovníka).
Z toho pak plyne dvojí: jednak, odpadne-li podmínka neznámého pobytu účastníka, zaniká tím současně oprávnění opatrovníka jednat jeho jménem a soud nadále jedná přímo s účasníkem řízení, a jednak, byl-li účastníku řízení ustanoven opatrovník, ačkoli k tomu nebyly splněny zákonné podmínky, a toto mělo za následek, že soud s ním nejednal, ač měl, jde o případ, kdy účastníku byla nesprávným postupem soudu v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2850/99, uveřejněný pod č. 10/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
To logicky platí i v případě, že byla účastníku jako opatrovník ustanovena nepřípustně osoba, jejíž zájem je v kolizi se zájmy účastníka, jehož má zastupovat (včetně té podoby kolize, již postihl Ústavní soud ve věci sp. zn. II. ÚS 629/04).
Posledně uvedené je významné potud, že odnětí možnosti jednat před soudem způsobuje, že řízení je zatíženo procesní vadou, jež je relevantní z hlediska řádných i mimořádných opravných prostředků, které jsou v občanském soudním řízení dotčenému účastníku k dispozici. Je totiž důvodem odvolání [§205 odst. 2 písm. c) o.s.ř.], jakož i žaloby pro zmatečnost (§229 odst. 3 o.s.ř.), a je k ní přihlíženo i v řízení o dovolání, je-li přípustné (§242 odst. 3 o.s.ř.), a to i když zde nebyla uplatněna.
Jinak řečeno, okolnost vadného ustanovení opatrovníka podle §29 odst. 3 (dříve §29 odst. 2 o.s.ř.), kterou stěžovatel namítá, je objektivně použitelná v řízení o opravných prostředcích (jmenovitě o odvolání) proti rozhodnutí nyní napadenému ústavní stížností.
I v případě, že by nebyly použitelné prostředky nápravy, jež zvažoval Ústavní soud ve výše zmíněných věcech, sp. zn. IV. ÚS 434/04 a sp. zn. II. ÚS 589/05 (srov. §58 odst. 1 o.s.ř.), je namístě úvaha, že toliko v případě zákonu odpovídajícího ustanovení opatrovníka může doručení rozsudku opatrovníku založit počátek běhu lhůty k odvolání;, "při řešení včasnosti odvolání bude posouzení účinků doručení stejnopisu písemného vyhotovení rozsudku opatrovníku z pohledu splnění předpokladů pro jeho ustanovení klíčové" (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod č. 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Závěr, že "za situace, kdy soud prvního stupně rozhodl o ustanovení opatrovníka, aniž náležitě prověřil splnění předpokladů pro přijetí takového opatření, nelze posoudit doručení rozsudku soudu prvního stupně žalovanému jako řádné, a proto závěr odvolacího soudu o opožděnosti odvolání žalovaného nemůže obstát", formuloval Nejvyšší soud též v usnesení ze dne 7. 9. 2005, sp. zn. 32 Odo 226/2005. Ostatně, i ve výše označených věcech otevřeného ústavněprávního přezkumu (sp. zn. I. ÚS 559/2000, sp. zn. II. ÚS 565/03, sp. zn. 351/04) bylo konstatováno, že "z důvodu ustanovení opatrovníka nebylo předmětné rozhodnutí ... nikdy doručeno".
Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná pro nevyčerpání dostupných opravných prostředků. Ke stejnému závěru dospěl i v dalších obdobných věcech (sp. zn. III. ÚS 45/06, III. ÚS 87/06 a III. ÚS 508/06). Postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.
Ze stejných důvodů Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Předmětný návrh má totiž ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh její osud (srov. IV. ÚS 209/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 2).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2007
Stanislav Balík
soudce zpravodaj