ECLI:CZ:US:2007:2.US.740.06.1
sp. zn. II. ÚS 740/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. V., zastoupeného JUDr. J. V., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 10. 2003 č.j. 22 C 117/2002-19, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2005 č.j. 20 Co 313/2005-74 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2006 č.j. 26 Cdo 1391/2006-97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 90 a 95 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, na jejichž základě mu byla rozsudkem pro zmeškání uložena povinnost vyklidit předmětný byt a nahradit náklady řízení. Rovněž požaduje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto jeho dovolání.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozhodnutím soudů došlo k porušení zásady zákonnosti, rovnosti, ústnosti a spravedlivého procesu. Soudy se nezabývaly vážností sporu, jakým je vyklizení bytu bez náhrady a pominuly jeho dceru, která v bytě žije od roku 1996. Odvolací soud se nemohl řádně zabývat rozhodnutím soudu prvého stupně, neboť nezjistil, že tento soud uvádí důvod a výši úroků, ačkoliv se jedná o vyklizení bytu a ne o náhradu škody. Soudy zamítly všechny důkazy, které mohly mít vliv na rozhodnutí ve věci samé. Odvolací soud provedl tajně výslech svědka, aniž o něm uvědomil právní zástupkyni stěžovatele. Z celého řízení je dle stěžovatele zřejmé nerovné postavení účastníků řízení, neboť ačkoliv je povinností soudu zjistit i v případě rozsudku pro zmeškání skutkový stav, soudy důkazy stěžovatele, které mohly mít vliv na rozhodnutí ve věci samé, bez dalšího odmítly.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá pouze přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru a v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem pro zmeškání Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 10. 2003 byla stěžovateli uložena povinnost vyklidit ve výroku specifikovaný byt do 15 dnů právní moci rozsudku a uhradit náklady řízení ve výši 5 025 Kč. Ve věci bylo rozhodováno rozsudkem pro zmeškání, neboť ačkoliv předvolání bylo stěžovateli doručeno dne 17. 7. 2003 (uložením) a byl poučen o následcích nedostavení se bez řádné a včasné omluvy, k jednání se nedostavil.
Rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2005 bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 1. 2005, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na zrušení rozsudku pro zmeškání, neboť stěžovatel pouze popíral splnění procesních podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání a neuvedl důvody, pro které se nemohl včas či vůbec dostavit k jednání. Námitky stěžovatele bylo proto možné projednat až v rámci rozhodování o odvolání proti rozsudku pro zmeškání.
Odvolací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem odvolání nevyhověl, neboť zjistil, že v dané věci byly splněny podmínky dle §153b o.s.ř. pro rozhodnutí rozsudkem pro zmeškání. Předvolání bylo stěžovateli doručováno prostřednictvím pošty do vlastních rukou, a protože nebyl zastižen, byla zásilka dne 7. 7. 2003 v souladu s ustanovením §46 odst. 4 o.s.ř. uložena na poště. Uplynutím deseti dnů nastala fikce doručení. Tvrzení stěžovatele, že se v době doručovaní na adrese nezdržoval a byl na dovolené v Turecku, nebylo prokázáno. Odvolací soud dospěl dále k názoru, že žaloba, která byla podkladem pro vydání rozsudku pro zmeškání (rovněž doručená uložením na poště dne 15. 11. 2002), obsahovala vylíčení skutkových okolností, na jejichž základě mohl soud prvého stupně rozsudkem pro zmeškání rozhodnout. Dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť námitky stěžovatele, kterými zpochybnil správnost skutkových zjištění a z nich dovozených právních závěrů o splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání, nemohly založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy se všemi námitkami stěžovatele náležitě zabývaly, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné a své právní závěry logicky a srozumitelně zdůvodnily. V dané věci bylo stěžejní otázkou, zda obsílka obsahující předvolání k jednání spolu s poučením byla stěžovateli řádně doručena, a mohl tak být vydán rozsudek pro zmeškání. V tomto směru bylo provedeno dostatečné dokazování za účelem zjištění, zda se stěžovatel v době uložení zásilky zdržoval na adrese doručování. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí podrobně uvedl, z jakých důvodů neuvěřil tvrzení stěžovatele ohledně jeho pobytu mimo republiku ve dnech doručování zásilky a rovněž patřičně zdůvodnil, z jakých důvodů považoval s ohledem na zjištěné skutečnosti za nadbytečné provádět další výslech svědků. Nejedná se tedy o tzv. opomenuté důkazy, které by v krajním případě mohly být důvodem pro zásah Ústavního soudu. Porušení procesu dokazování nelze spatřovat ani ve skutečnosti, že soudní doručovatel učinil na základě výslovného pokynu soudce písemné vyjádření do protokolu, v němž popsal okolnosti doručení zásilky, bez přítomnosti stěžovatele, neboť prostřednictvím soudního doručovatele byla doručována pouze žaloba, nikoliv předvolání k jednání s poučením. Ústavní soud dále konstatuje, že obecné soudy oprávněně neprováděly důkazy vztahující se k věci samé, neboť soud prvého stupně rozhodoval rozsudkem pro zmeškání (tj. na základě skutkových okolností vylíčených v žalobě, které byly ve smyslu ust. §153b o.s.ř. považovány za nesporné) a odvolací soud v souladu s ust. §205b o.s.ř. přezkoumával rozhodnutí soudu prvého stupně pouze z hlediska, zda byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání a rozhodnutí netrpělo vadami dle §205 odst. 2 písm. a) o.s.ř.
Pokud jde o hodnocení provedených důkazů, z nichž byly dovozeny právní závěry, Ústavní soud v této souvislosti pro úplnost připomíná, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Jsou to právě obecné soudy, které důkazy hodnotí jednotlivě i ve vzájemné souvislosti z hlediska jejich závažnosti, (důležitosti), pravdivosti a věrohodnosti a Ústavní soud není oprávněn hodnocení důkazů přehodnocovat, a to ani kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Jak bylo ověřeno, obecné soudy v souladu zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Dle názoru Ústavního soudu za daných okolností právní závěry soudů, dle nichž stěžovatel neprokázal své tvrzení o tom, že se v době doručování zásilky nezdržoval v místě doručení, tudíž došlo k řádnému doručení zásilky jejím uložením a vzhledem k tomu, že se stěžovatel nedostavil bez omluvy k jednání, byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání dle §153b o.s.ř., nelze považovat za závěry neústavní. Nejvyšší soud se v řízení předcházejícímu napadenému usnesení zabýval výhradně otázkou přípustnosti dovolání (otázkou procesní), přičemž své závěry o nepřípustnosti dovolání v odůvodnění svého rozhodnutí řádně zdůvodnil. Ústavní soud neshledal v projednávané věci důvod, aby z ústavněprávního hlediska závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání jakkoliv zpochybňoval. Ostatně v tomto směru stěžovatel ani žádné námitky neuvádí.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že stěžovatel tuto možnost ke svému prospěchu plně nevyužil, nelze vykládat k tíži soudu a spatřovat v ní porušení ústavně zaručených práv, neboť v občanském soudním řízení plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv (nechť si každý střeží svá práva).
Pokud jde o namítané porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy, Ústavní soud shodně jako v dosavadní judikatuře uvádí, že citovaná ustanovení přímo negarantují základní práva a svobody, neboť v podstatě upravují jen principy činnosti soudů, přičemž jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí. Z povahy věci je dále zřejmé, že napadeným rozhodnutím ani nemohlo dojít k porušení čl. 8 a čl. 39 Listiny, neboť uvedené články se týkají omezení osobní svobody, trestného činu a trestu.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu