ECLI:CZ:US:2007:2.US.748.06.1
sp. zn. II. ÚS 748/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti navrhovatele Ing. A. V., zastoupeného Mgr. J. Č., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 1. 2006, sp. zn. 8 C 133/2002, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2006, sp. zn. 21 Co 231/2006, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze, a to s odkazem na údajné porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Ústavní soud z ústavní stížnosti a připojených kopií rozhodnutí zjistil následující:
Stěžovatel se žalobou proti Bytovému družstvu Borovanského 2219 (dále jen "žalovaný") domáhal, aby soud určil, že stěžovatel je vlastníkem ideální jedné poloviny nemovitostí specifikovaných v rozsudku, a aby bylo určeno, že zůstavitelka A. V., zemřelá dne 4. 5. 1991, byla ke dni své smrti vlastníkem druhé ideální poloviny specifikovaných nemovitostí. Tvrdil, že spolu se svou zemřelou matkou uzavřeli dne 19. 12. 1985 kupní smlouvu s Československým socialistickým státem - Výstavba hl. m. Prahy - Výstavba sídlišť, kterou převedli vlastnické právo k uvedeným nemovitostem na kupujícího. V předmětné době byly nemovitosti užívány JZD Československo-sovětského přátelství Chýně, přičemž k platnosti převodu zemědělského pozemku bylo podle ustanovení §42 zákona č. 122/1975 Sb zapotřebí souhlasu družstva. Souhlas však podle tvrzení stěžovatele nebyl nikdy dán. Proto je podle jeho názoru kupní smlouva neplatná. Jako další důvod neplatnosti stěžovatel uvádí, že kupní cena neodpovídala tehdy platným cenovým předpisům. Smlouva byla údajně navíc uzavřena s nezpůsobilým subjektem. Žalované družstvo by tak mělo v řízení prokázat, zda jeho právní předchůdce měl právní subjektivitu, zda byl způsobilý jednat za stát a zda osoba, která smlouvu podepsala, byla oprávněna ji podepsat.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 1. 2006, sp. zn. 8 C 133/2002, byla žaloba zamítnuta. Soud dále rozhodl o úhradě nákladů řízení. Soud dospěl k závěru, že souhlas hospodařícího JZD byl dán, neboť podle uvedené právní úpravy postačoval souhlas konkludentní. K námitce stran uzavření smlouvy nezpůsobilým subjektem soud prvého stupně provedl dokazování, z něhož dovodil, že podepsaná osoba byla oprávněna za subjekt jednat. Otázkou výše kupní ceny se zabýval již jiný soud v rámci restitučního řízení, které stěžovatel již dříve zahájil, a nebyl v něm úspěšný. Kupní cena byla shledána jako vyhovující tehdy platným cenovým předpisům. Podle názoru soudu ukončené restituční řízení netvoří překážku věci rozsouzené.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 8. 2006, sp. zn. 21 Co 231/2006, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a rozhodl o úhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu nalézacího po skutkové i právní stránce. Námitkami stěžovatele se podrobně zabýval a shledal je nedůvodnými.
Stěžovatel napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Znovu opakuje svou argumentaci ohledně absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy pro absenci souhlasu JZD Chýně, které na pozemcích v roce 1985, tedy v době podpisu smlouvy, hospodařilo. Souhlas měl být podle názoru stěžovatele udělen písemně a nikoli tedy konkludentně, jak dovodily obecné soudy. Stěžovatel dále podrobně rozebírá provedené dokazování. Podle jeho názoru soud důkazy, které závěru o udělení souhlasu odporovaly, při hodnocení opomněl. Konkrétně stěžovatel poukazuje na výpověď svědka Š. Z judikatury dovozuje, že o projevení souhlasu družstva s uzavíranou smlouvou muselo jednat představenstvo družstva a přijmout o tom usnesení. Pokud tedy z výpovědi svědka Š. vyplývá, že představenstvo družstva o udělení souhlasu nejednalo, soud měl přinejmenším dále prověřovat, zda k udělení souhlasu došlo. Dokazování tak bylo podle jeho názoru provedeno a vyhodnoceno nesprávně, neboť z úvah soudu nelze dovodit, o jaké důkazy je jejich závěr opřen.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Klíčovým tvrzením projednávaného případu je tvrzení stěžovatele, že on a jeho zemřelá matka nepřevedli předmětné nemovitosti v roce 1985 platně, neboť k nim JZD nedalo souhlas, a kupní cena byla stanovena nižší, než jaká by odpovídala tehdy platným cenovým předpisům. Ke změně vlastníků v katastru nemovitostí tak nemělo dojít, neboť primární převod byl podle názoru stěžovatele proveden neplatně. Podle zjištění obecných soudů byly v rozhodnutí vyjmenované nemovitosti převedeny na stát kupní smlouvou ze dne 19. 12. 1985.
Tvrdí-li tedy stěžovatel, že k převodu na stát nedošlo platně, nicméně je si vědom toho, že stát s předmětnými nemovitostmi nakládal jako vlastník, nastaly předpoklady pro postup dle restitučních předpisů, které dopadaly i na případy, kdy nemovitosti přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku převzetí nemovitostí bez právního důvodu. Tento závěr, k němuž dospěly v projednávaném případě také obecné soudy, je plně v souladu nejen s judikaturou Nejvyššího soudu, ale i Ústavního soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05). Ve zmíněném stanovisku bylo mj. vysloveno, že vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývací titul státu, samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným. Ústavní soud v této souvislosti též vyzdvihl, že výsledkem přijetí a aplikace restitučních předpisů mělo být nastolení právní jistoty ve vlastnických vztazích. Ústavní soud sice nastolil tendenci odčiňovat křivdy v co možná nejširším rozsahu, vždy však v rámci předpisů, které jsou ke zmírnění těchto křivd přijaty, a vždy s ohledem na státem legitimovanou vůli k nápravě těch křivd, ke kterým došlo v letech 1948 - 1989, tedy v době vymezené jako doba nesvobody zákonem č. 480/1991 Sb., v době totalitního systému uplatňovaného komunistickou stranou, nikoliv křivd jiných. Tato vůle státu je jasně vymezená právě restitučními zákony a jen ve věcném i časovém rozsahu těmito zákony určeném je náprava přípustná.
V řízení, které stěžovatel u obecných soudů vyvolal, bylo proto nadbytečné řešit, zda k převzetí nemovitostí státem došlo oprávněně či nikoli. Takový postup stěžovatele nicméně nikterak na jeho právech nepoškodil. Stěžovatel se mohl domoci práva na soudní ochranu v rámci restitučního řízení. Z obsahu odůvodnění obecných soudů ostatně vyplývá, že tohoto práva stěžovatel využil. Za dané situace je irelevantní námitka, že obecné soudy náležitě nevyhodnotily důkazní materiál, neboť na výsledku řízení by posouzení této námitky nemohlo mít vliv.
Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. V projednávaném případě Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu