ECLI:CZ:US:2007:2.US.751.06
sp. zn. II. ÚS 751/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele M. F., zastoupeného Mgr. Jiřinou Křížovou, advokátkou se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Boženy Němcové 1720, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziříčí, ze dne 4. 3. 2004, čj. 16 C 32/2001-181, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2005, čj. 16 Co 184/2004-203, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 9. 2006, čj. 21 Cdo 2604/2005-218, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziříčí, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu ČR, a to s odkazem na údajné porušení čl. 26 odst. 3, čl. 36 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziříčí, sp. zn. 16 C 32/2001, z něhož zjistil následující:
Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziříčí, ze dne 4. 3. 2004, čj. 16 C 32/2001-181, byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti žalovanému ROTUMO spol. s r. o., se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Televizní 2618, o náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, jíž se domáhal zaplacení částky celkem 244.400,- Kč s příslušenstvím (výrok I) a řízení bylo z důvodu částečného zpětvzetí žaloby zastaveno v části, jíž se stěžovatel domáhal částky 62.400,- Kč s příslušenstvím a renty ve výši 5.200,- Kč měsíčně od 1. 11. 2003 (výrok II). Soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). V odůvodnění tohoto rozhodnutí soud vyslovil, že žalovaný není v předmětném sporu pasivně legitimovaným. Stěžovatel neprokázal existenci pracovního poměru u žalovaného či u jeho právního předchůdce v době privatizace. Ve vztahu k žalovanému nemohlo dojít k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů z TESLY Rožnov, a. s., která dříve stěžovatele zaměstnávala a která byla zrušena ke dni 1. 5. 1992. Nedostatek pasivní legitimace nemůže zhojit ani dohoda o náhradě za ztrátu na výdělku ze dne 29. 5. 1992 uzavřená s již zaniklým ROTUMO s. r. o., ani skutečnost, že žalovaný několik let nároky žalobce na náhradu za ztrát na výdělku po skončení pracovní neschopnosti odškodňoval.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 4. 2005, čj. 16 Co 184/2004-203, v napadených výrocích I a III potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Rozhodnutí soudu prvého stupně považoval za věcně správné.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 9. 2006, čj. 21 Cdo 2604/2005-218, dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl, neboť neshledal, že by napadený rozsudek odvolacího soudu měl po právní stránce zásadní význam.
Stěžovatel napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. S právními závěry obecných soudů se neztotožňuje a dovozuje, že žalovaný byl ve sporu pasivně legitimovaným. Uvádí, že sice byl zaměstnancem společnosti SVAS, a.s., ale nemoc z povolání vznikla na provoze žalovaného a právní předchůdce žalovaného též převzal závazek (zjevně k náhradě škody stěžovateli). Pokud tedy následně byl předán veškerý majetek společnosti ROTUMO spol. s r.o., IČ 15503470, při prodeji této společnosti společnosti WM, spol. s r. o., později ROTUMO, spol. s r. o. IČ 46576231, dle smlouvy o prodeji podniku, převzal žalovaný i "závazek za pracovníky". Stěžovatel se domnívá, že k přechodu práv a povinností došlo na základě právního předpisu při privatizaci Tesly Rožnov, n. p., na ROTUMO, spol. s r. o., IČ 15503470. K přechodu práv a povinností došlo již před datem 1. 5. 1992, a skutečnost, že k 1. 5. 1992 byl stěžovatel zaměstnancem SVAS, a. s., na tom nic nemění. I uzavření dohody o poskytování finančního odškodnění mezi stěžovatelem a žalovaným dne 29. 5. 1992 bylo příslibem plnit závazek, kterého si byl žalovaný vědom. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv též ve zdlouhavosti předmětného řízení.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem a má za to, že projednávaná ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Stěžovatel v zásadě opakuje své námitky, které uváděl již v řízení před obecnými soudy, a polemizuje se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích, aniž by svůj protichůdný názor vybavil relevantní ústavněprávní argumentací. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud konstatuje, že výše uvedený právní názor nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.
Obecné soudy ve svých rozhodnutích vyšly z předpokladu, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů od dosavadního zaměstnavatele na jiného zaměstnavatele může dojít toliko na základě právního předpisu (§249 odst. 1 zák. 65/1965 Sb., zákoníku práce, dříve §251b). S tím stěžovatel jakkoli nepolemizuje, pouze poukazuje na dohodu se žalovaným, která nicméně z tohoto pohledu postrádá právní relevanci. Obecné soudy pak zjistily, že stěžovatel onemocněl nemocí z povolání jako zaměstnanec TESLY, státního podniku, (dne 29. 1. 1990) (tedy nikoli "na provoze žalovaného", jak tvrdí stěžovatel) a byl převeden na jinou práci. TESLA, státní podnik, byla zrušena bez likvidace dne 30. 11. 1990 a její majetek byl vložen do TESLY Rožnov, a.s., která byla založena dne 1. 12. 1990. TESLA Rožnov, a.s., byla zrušena bez likvidace ke dni 1. 5. 1992 a rozdělena na 14 nástupnických společností. Stěžovatel byl od 1. 2. 1991 do 31. 5. 1992 zaměstnancem SVAS, a.s., resp. jejího právního předchůdce SVAS, spol. s r.o., založené TESLOU Rožnov, a.s., která kromě jiného provozovala vrátnice, na kterých byl zařazen k výkonu práce i stěžovatel. SVAS, a.s., je jednou z nástupnických společností TESLA Rožnov, a. s. Soud dále zjistil, že rozhodnutí o zrušení TESLA Rožnov, a.s., zahrnovalo i ustanovení, dle něhož jmění, práva a povinnosti této společnosti přecházejí na nově vzniklé společnosti v rozsahu vymezeném v zakladatelských listinách obchodních společností, přičemž ze zakladatelské listiny společnosti SVAS, a.s., je zřejmé, že na ni přecházejí práva a závazky z pracovněprávních vztahů společnosti SVAS, s.r.o. Z uvedeného je tedy zřejmé, že závazek původního povinného, TESLY, státního podniku, u něhož došlo k onemocnění z povolání, převzal jeho právní nástupce spolu s ostatními povinnostmi vůči danému zaměstnanci, neboť dle §17 věta prvá zák.č. 92/1991 Sb., práva a povinnosti podniku z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům pracujícím v podniku nebo v jeho organizační složce, jichž se privatizace týká, přecházejí na nabyvatele, kterým však nemohl být žalovaný, neboť u něj stěžovatel v době privatizace nepracoval.
Za dané situace má tedy Ústavní soud za to, že závěry soudu jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež je v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nelze dospět ani k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu