ECLI:CZ:US:2007:2.US.752.06
sp. zn. II. ÚS 752/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti MUDr. D. F., a Mgr. H T, právně zastoupených JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem se sídlem Zahradnická 140, Příbram, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 53 Co 102/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelky domáhají zrušení shora uvedeného rozhodnutí soudu a uvádí, že jím bylo porušeno jejich základní právo na soudní ochranu podle čl. 1, čl. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).
Rozsudkem Městského soudu v Praze byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 11. 2003, sp. zn. 16 C 100/2003, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se právní předchůdci stěžovatelek domáhali určení, že jsou každý jednou ideální polovinou podílovými spoluvlastníky parcely č. 3124/1 - ostatní plocha o výměře 31 556 m2 v k. ú. Stodůlky, obec Praha. Tvrdili, že ohledně nemovitostí bylo rozhodnuto Pozemkovým úřadem Magistrátu hl. města Prahy nesprávně tak, že žalobci nejsou vlastníky uvedeného pozemku, neboť jej nelze vydat z důvodu jeho zastavěnosti ve smyslu ust. §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). V odůvodnění rozsudku soud I. stupně uvedl, že vycházel z ust. §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě a dovodil, že pozemky jsou zastavěny obytným souborem Nové Butovice na základě rozhodnutí o umístění stavby, které nabylo právní moci dne 8. 5. 1981 a jehož platnost byla posléze prodloužena. Na základě tohoto rozhodnutí byla posléze postupně od roku 1983 vydávána stavební povolení na části obytného souboru. Soud dospěl k závěru, že i když jednotlivé části stavby obytného souboru byly realizovány postupně od října 1987 až po celá devadesátá léta 20. století, jedná se o jednu komplexní stavbu a není rozhodné, kdy bylo započato s výstavbou jednotlivých objektů na konkrétních pozemcích. Všechny realizované objekty spolu funkčně a technologicky souvisejí, vzájemně se podmiňují a tvoří jeden celek.
Proti rozsudku soudu I. stupně podali žalobci odvolání, v němž zejména namítali, že soud měl zkoumat, kdy byla která konkrétní stavba zahájena, aby mohl posoudit, zda se tak stalo před 24. 6. 1991, tj. před datem rozhodným z hlediska ust. §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, nebo až později. V daném případě je zřejmé, že většina staveb vznikla až po tomto datu, přestože žalobci uplatnili svůj restituční nárok. Městský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu I. stupně a dospěl k závěru, že odvolání žalobců je nedůvodné. Podle jeho názoru se jednalo v případě sídliště Nové Butovice o stavbu velkého rozsahu prováděnou v souladu s platným územním rozhodnutím a stavebním povolením postupně, a to již několik let před účinností zákona o půdě. Proto se nejedná o účelovou realizaci staveb po datu účinnosti zákona na pozemku, ohledně něhož byl uplatněn restituční nárok.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly stěžovatelky dovolání, a to z odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 6. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2021/2005, odmítnuto jako nepřípustné.
V ústavní stížnosti stěžovatelky rekapitulují průběh celého sporu a především nesouhlasí se závěry obecných soudů, že předmětné pozemky nelze vydat s odkazem na ust. §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Podle přesvědčení stěžovatelek byla většina staveb na předmětném pozemku realizována až po 24. 6. 1991 a obecné soudy nevzaly v úvahu otázku faktické zastavěnosti v rozhodné době. Pokud soudy připouští, že jednotlivé části obytného souboru byly realizovány postupně, zejména v průběhu 90. let, je zřejmé, že pozemek v roce 1991 nebyl zcela zastavěn a nebyla zde překážka pro jeho vydání. Na pozemku, který stěžovatelky žádají vydat, bylo započato s výstavbou až v srpnu 1991, vyjma výstavby školy a bazénu. Stěžovatelkám nemůže být na škodu, že příslušné správní orgány s účinností zákona o půdě nerespektovaly skutečnost, že pozemky určené k výstavbě mohou být předmětem restitučních nároků a ve výstavbě dalších objektů pokračovaly i přesto, že restituční nárok byl uplatněn. Stěžovatelky konstatují, že z pojetí vymezeného v předmětném ustanovení zákona o půdě, které se týká překážky vydání z důvodu zastavěnosti pozemku, lze usuzovat na úmysl zákonodárce zabránit realizaci staveb po datu účinnosti zákona o půdě na pozemcích, které mají být ve smyslu tohoto zákona restituovány.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V daném případě stěžovatelky nenapadly usnesení Nejvyššího soudu České republiky, ačkoliv šlo o rozhodnutí o posledním procesním prostředku, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytoval. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí, a to proti tomuto rozhodnutí. Z této zásady je jediná výjimka, která vyplývá z ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, podle kterého, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů, které závisí na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Tato výjimka na posuzovaný případ dopadá, neboť dovolací soud, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, se relevantní otázkou přípustnosti dovolání (tj. v daném případě zda jde o otázku zásadního právního významu), závisející na jeho uvážení zabýval a uvážil, že tato otázka je již uspokojivě vyřešena a není žádný důvod se od tohoto řešení odchýlit, a proto dovolání odmítl jako nepřípustné. Ústavní soud proto ústavní stížnost posoudil jako včas podanou, i když směřovala jen proti rozhodnutí odvolacího soudu, kde by jinak lhůta již dodržena nebyla.
Po posouzení ústavní stížnosti a přezkoumání napadeného rozsudku dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a nemůže proto na sebe brát právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatelky se domáhají v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty ve stížnosti uvedené opakují argumenty, kterými se zabývaly obecné soudy všech stupňů a s nimiž se v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly.
Podle §11 odst. 1 písmeno c) zákona o půdě nelze pozemek vydat, jestliže byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Obecné soudy v napadených rozhodnutích podle názoru Ústavního soudu dostatečně odůvodnily, proč předmětné nemovitosti nelze stěžovatelkám vydat právě poukazem na to, že ve smyslu cit. ustanovení zákona o půdě je třeba předmětné nemovitosti považovat za zastavěné. Tyto úvahy soudu jsou v souladu s běžnou judikaturou a nikterak nevybočují z rámce ústavnosti. Obecné soudy již v minulosti zaujaly právní názor, že zastavěním pozemku ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě je třeba rozumět zastavění pozemku trvalou stavbou, která má povahu nemovitosti a která má za následek trvalou změnu využití pozemku.
Na tomto místě je potřeba uvést, že po listopadu 1989 řešil tehdejší československý stát prostřednictvím svého nejvyššího zastupitelského sboru otázku odčinění majetkových křivd, které nastaly po 25. únoru 1948. Parlament se nepostavil na stanovisko, že budou odčiněny všechny křivdy, nýbrž pouze křivdy některé, a to v rozsahu a za podmínek, které stanoví zákon. Ústavní soud následně opakovaně judikoval, že účelem restitučních zákonů je zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989. Zákon má především umožnit, aby byl pozemek restituentům vydán. Pouze výjimečně, nastanou-li okolnosti předvídané tímto zákonem (v ust. §11), pozemek vydán nebude. Tyto vylučující okolnosti nemusejí souviset s jenom nemožností pozemek zemědělsky využít, ale i s jiným veřejným zájmem. Pravidlem je, že pozemek se restituentům při splnění všech podmínek vydává. Výjimečně k tomu dojít nemusí, např. podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c), pokud byl pozemek po přechodu či převodu do vlastnictví státu zastavěn. Tak tomu bylo i v souzeném případě.
Ústavní soud se problematikou výkladu tohoto ustanovení v minulosti zabýval již opakovaně (srov. zejména nálezy sp. zn. I. ÚS 754/01, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení. C. H. Beck, Praha 2004, sv. 31, nález č. 123, str. 113, IV. ÚS 42/01, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení. C. H. Beck, Praha 2003, sv. 26, nález č. 48, str. 39). V těchto rozhodnutích Ústavní soud akcentoval především účel restitučních předpisů, jímž je částečné zmírnění následků minulých majetkových křivd, přičemž přednost má mít vždy snaha o restituci in integrum před poskytováním náhradních pozemků či finančních kompenzací. Zákon o půdě sice počítá se zajištěním zemědělského využití pozemku, z jeho preambule však nicméně vyplývá, že tento cíl má být právě podřazen požadavku zmírnění majetkových křivd tím, že zlepšení péče o půdu spojuje s obnovením původních vlastnických vztahů k ní.
Je třeba zdůraznit, že institut překážek ve vydání nemovitosti podle ust. §11 zákona o půdě je institutem stanovujícím výjimku ze shora uvedeného účelu restitucí. Důvodem těchto výluk je působení konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů (zastavěnost pozemku stavbou, zřízení tělovýchovného nebo sportovního zařízení, zřízení hřbitova atd.), které v daném případě převažují nad účelem restituce a samotným restitučním nárokem na vydání původních pozemků a které by s ohledem na povahu zatížení pozemku vylučovaly nebo omezovaly využití pozemku v jiném soukromém vlastnictví.
Otázkou zastavěnosti pozemku a jeho způsobilosti k vydání stěžovatelkám se opakovaně zabývaly všechny ve věci rozhodující orgány, a to od Pozemkového úřadu Magistrátu hl. města Prahy, přes Městský soud v Praze v předchozích zrušujících rozhodnutích, stejně jako následně Obvodní soud pro Prahu 5, Městský soud v Praze a Nejvyšší soud České republiky. Všechny soudy dospěly k jednoznačnému závěru, že vydání předmětného pozemku brání ust. §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neboť se jedná o pozemek zastavěný jednou komplexní stavbou obytného souboru (sídliště), sestávající z objektů bytové a občanské vybavenosti, komunikací, inženýrských sítí, veřejného osvětlení a drobné architektury. Dovolací soud přihlédl rovněž k tomu, že předmětný pozemek byl v rámci výstavby sídliště zastavěn trvalými stavbami majícími povahu movitostí a majícími za následek trvalou změnu využití předmětného pozemku, které brání jeho zemědělskému nebo lesnímu využití. Takováto interpretace cit. ustanovení respektuje proporcionalitu mezi omezením restitučního nároku žalobkyň na vydání původního pozemku, na němž bylo po jeho převodu do vlastnictví státu vybudováno sídliště komplexní bytové výstavby a prosazením veřejného zájmu týkajícího se vlastnických poměrů v již vybudovaném a dokončeném sídlišti v lokalitě Nové Butovice. Jak odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, tak i rozhodnutí soudu I. stupně a soudu dovolacího, která nejsou ústavní stížností napadena, jsou dostatečně konkrétní a přiléhavá a skutečnost, že soudy nevyhověly návrhům stěžovatelek nelze interpretovat tak, že by tím porušily jejich ústavně zaručená práva.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem nebylo zasaženo do základních práv stěžovatelek, a nezbylo mu, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 8. února 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu