ECLI:CZ:US:2007:2.US.760.06
sp. zn. II. ÚS 760/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti L. B. zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Praha 2, Sokolská 60, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2006, č. j. 62 Co 490/2005-337, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 9. 2005, č. j. 15 Nc 129/2004-271, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 11. 2006 a i v ostatním splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na řádný a spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 90 Ústavy.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 15 Nc 129/2004, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 8. 9. 2005, č. j. 15 Nc 129/2004-271, svěřil nezl Moniku (jedná se o pseudonym) a nezl. Michaelu (jedná se o pseudonym) na dobu do a po rozvodu manželství rodičů do výchovy matce H. H. a otci - stěžovateli uložil přispívat na výživu nezl. Moniky částkou 13.000,-Kč a na výživu nezl. Michaely částkou 11.000,-Kč vždy do každého 15. dne měsíci předem k rukám matky od 1. 9. 2004 na dobu do rozvodu manželství, a s účinností od právní moci rozsudku o rozvodu na dobu po rozvodu manželství. Dlužné výživné za dobu od 1. 9. 2004 do 31. 8. 2005 ve výši 96.000,-Kč pro nezl. Moniku a ve výši 72.000,-Kč pro nezl. Michaelu uložil stěžovateli zaplatit k rukám matky ve třech splátkách specifikovaných ve výroku. Rozhodl též o nákladech řízení.
O odvoláních stěžovatele a kolizního opatrovníka nezletilých, podaných proti výroku o výživném, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 7. 2006, č. j. 62 Co 490/2005-337, tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o výživném a ve výroku o nákladech řízení potvrdil, a ve výroku o nedoplatku na výživném za dobu od 1. 9. 2004 do 31. 7. 2006 je změnil tak, že tento nedoplatek pro nezl. Moniku činí 174.000,-Kč a pro nezl. Michaelu 128.000,-Kč.
Rozsudek soudu I. stupně ve výroku o výživném a potvrzující rozsudek odvolacího soudu stěžovatel napadl projednávanou ústavní stížností. Domnívá se, že za spravedlivý nemůže být považován proces, v němž mu bylo určeno výživné ve výši, která přesahuje jeho finanční možnosti. Soudy postupovaly libovolně, pokud dovodily, že jeho příjmy a životní úroveň jsou nadstandardní. Takové závěry nejsou dle stěžovatele ničím podložené. Poukazuje na zjištěný základ své daně z příjmu z podnikání za rozhodné roky, který soud prvního stupně postavil do kontrastu s tvrzením matky nezletilých o vysoké životní úrovni rodiny v době společného soužití. Pokud se odvolací soud s postupem soudu nalézacího ztotožnil a dokazování doplnil toliko o daňové přiznání za r. 2004 a o výpis z bankovních účtů stěžovatele, taková zjištění nemohou odůvodnit rozhodnutí, které ukládá povinnost platit výživné, vycházející z ročního příjmu o 100.000,-Kč vyššího než je prokazatelný příjem. Pokud soud I. stupně používá pojmu "nadstandardní životní úroveň", tento pojem blíže nevysvětluje. Stěžovatel tvrdí, že jeho příjmy nebyly a nejsou nadstandardní, což podložil účetními doklady a vyjádřením znalce. Soud I. stupně to však nebral v úvahu. Pokud soud dovodil nadstandardní životní úroveň ze skutečnosti, že stěžovatel je mediálně známá osoba, učinil tak bez jakéhokoli důkazu. Stěžovatel uvádí, že z řady akcí nemá žádný příjem, neboť jsou sponzorsky a charitativně zaměřené a jestliže se některých akcí sám účastní, tyto hradí sponzoři a stěžovatel ze svého neplatí skoro nic. Soudy obou stupňů tedy hrubě pochybily a postavily stěžovatele před neřešitelnou životní situaci.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Rozsah dokazování a způsob hodnocení důkazů spadá do výlučné pravomoci obecných soudů. Obecný soud má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečně široký prostor pro to, aby každý případ po provedení potřebných důkazů individuálně posoudil a rozhodl. Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto procesu vstupovat. Jeho úkolem je "pouze" ověřit, zda obecný soud při svém rozhodování nevybočil ze zákonného rámce způsobem natolik extrémním, že by jeho rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné (srov. IV. ÚS 244/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 33, str. 47).
Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud pochybení takového rázu, které by vyžadovalo jejich kasaci, neshledal. Postup obou soudů, které pro účely stanovení výše výživného zjišťovaly nejen příjem stěžovatele z jiné než závislé činnosti, ale také jeho majetkové poměry a životní úroveň rodiny za celé zjišťované období, nelze označit za svévolný. Takový postup odpovídá zákonným kriteriím, stanoveným především v ust. §85 a §96 zákona o rodině. Rovněž právní závěr soudů o finančních možnostech stěžovatele, které se oproti době minulé nijak nezměnily, není možno považovat za extrémně nesouladný s vykonanými důkazy, neboť ze soudního spisu i z odůvodnění napadených rozsudků je možno identifikovat rámec, ve kterém se volná úvaha soudů pohybovala. Lze jen dodat, že o vysoké životní úrovni rodiny, kterou zajišťoval v době společného soužití výhradně stěžovatel, nevypovídala jenom matka nezletilých, jak se snaží naznačit stěžovatel v souvislosti s kritikou postupu soudu prvního stupně při zjišťování skutkového stavu, ale i rodiče stěžovatele, vyslechnuti coby svědci, a v rámci pohovoru též nezletilé děti).
Děti mají právo podílet se na životní úrovni svých rodičů a soud by měl při jejím zjišťování vycházet z principu potenciality příjmů, nikoli jejich fakticity. Soudy obou stupňů proto nepochybily, když se při hodnocení důkazů a posouzení všech okolností, které vyšly najevo, nechovaly jako "účetní" a striktně nevycházely jen z údajů zjistitelných z daňového přiznání, ale vedle hlediska fakticky dosahovaných příjmů hodnotily i celkové majetkové poměry obou rodičů a jejich životní styl.
Lze uzavřít, že soud prvního stupně provedl ve vztahu k rozhodujícím skutkovým zjištěním dostatečné dokazování a provedené důkazy hodnotil způsobem předepsaným v ust. §132 o.s.ř. V odůvodnění svého rozhodnutí pak logicky, jasně a srozumitelně vyložil (s odkazem na příslušné hmotněprávní normy), na základě jakých důkazů a úvah dospěl ke svým skutkovým a právním závěrům, přičemž vzal v úvahu veškerá v konkrétní věci relevantní kritéria. Z ústavního hlediska mu proto nelze cokoli vytknout, stejně jako soudu odvolacímu, který se s jeho postupem i právními závěry ztotožnil.
Ústavní soud z důvodů shora uvedených neshledal, že by postupem soudů obou stupňů došlo k zásahu do stěžovatelova ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu