ECLI:CZ:US:2007:2.US.768.07.1
sp. zn. II. ÚS 768/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) KRÁTKÝ FILM PRAHA a. s., se sídlem Šemberova 66/9, 772 00 Olomouc a 2) KRÁTKÝ FILM Produkční s. r. o., se sídlem Šemberova 66/9, 772 00 Olomouc, obou zastoupených Mgr. Markem Gocmanem, advokátem, se sídlem 28. října 219/438, 709 00 Ostrava, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. listopadu 2006, č. j. 1 Ko 161/2006-114, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 8. listopadu 2006, č. j. 1 Ko 161/2006-114, změnil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. září 2006, č. j. 22 Kv 1/2006-72, tak, že zpětvzetí návrhu na vyrovnání, které učinil správce podniku dne 10. srpna 2006, se připouští. Odvolací soud vyhodnotil zpětvzetí návrhu na vyrovnání, jež učinil správce podniku jménem dlužníka (první stěžovatel), jako zpětvzetí učiněné dlužníkem. Konstatoval, že správce podniku vystupuje ve smyslu §338k odst. 6 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") v řízení jako zástupce dlužníka, nikoliv jako účastník řízení, a je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení učinit účastník. Je tedy oprávněn i ke zpětvzetí návrhu na vyrovnání, přestože takový návrh sám nepodal. Vrchní soud v Olomouci na danou věc aplikoval rovněž §66 odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), podle nějž je rozhodnutí soudu o zastavení vyrovnání podmíněno pouze tím, že dlužník vzal svůj návrh na vyrovnání zpět před vyrovnacím jednáním. Je-li tento předpoklad splněn, není v zákoně opora pro rozhodnutí, jímž by soud zpětvzetí návrhu nepřipustil. Zákon nepřiznává soudu oprávnění zkoumat, jaké důvody vedly dlužníka ke zpětvzetí návrhu na vyrovnání, či jaké důsledky bude mít toto zpětvzetí na poměry dlužníka a jeho věřitelů.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 (právo na spravedlivý proces), a čl. 37 odst. 3 (rovnost účastníků řízení) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K pochybení došlo dle stěžovatelů tím, že soud přihlížel k podání osob, které nebyly a nemohly být účastníky řízení. Úvodem zdůraznil, že občanský soudní řád má ve vztahu k zákonu o konkursu a vyrovnání pouze subsidiární povahu. Z hlediska použití občanského soudního řádu dochází nikoliv k přímé, ale pouze přiměřené aplikaci občanského soudního řádu. Ve vztahu k správci podniku uvedl, že procesní oprávnění správce podniku zákon rozeznává pouze v rámci konkursního řízení. Ohledně vyrovnacího řízení je vymezen taxativně okruh jeho účastníků, přičemž správce podniku mezi těmito osobami nefiguruje. Z §4b zákona o konkursu a vyrovnání a contrario vyplývá, že správce podniku nemůže podat návrh na vyrovnání, z čehož vyplývá, že podaný návrh nemůže vzít ani zpět. Podle stěžovatelů neobstojí úvahy Vrchního soudu v Olomouci, že správce podniku je univerzálním zástupcem povinného ve všech probíhajících řízeních a z tohoto titulu je oprávněn činit jakékoliv úkony. Výklad provedený Vrchním soudem v Olomouci je výkladem upřednostňujícím pouze formální stránku celého případu, nejedná se ovšem o výklad logický nebo účelový. Správce podniku není osobou, která by měla v průběhu exekuce nebo výkonu rozhodnutí prodejem podniku hájit zájmy všech věřitelů, nýbrž hájí zájmy jediného věřitele. Naopak dlužník (první stěžovatel) musí od okamžiku zjištění úpadku činit kroky, které nebudou poškozovat zájmy žádného z jeho věřitelů. V případě souběžné exekuce prodejem podniku a vyrovnacího řízení vzniká konflikt zájmů mezi zákonným zástupcem (tj. správcem podniku) a zastoupeným (tj. prvním stěžovatelem jako dlužníkem). Je v rozporu se zásadami právního státu, aby zástupce mohl za zastoupeného činit úkony, jestliže jsou jejich zájmy v rozporu.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelé dovolávali ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud předesílá, že stěžovatelé svou ústavní stížností převážně polemizují se závěry vyslovenými v rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, aniž by svůj protichůdný názor vybavili relevantní ústavněprávní argumentací. V podstatě opakují právní argumentaci, kterou uplatňovali již v řízení před odvolacím soudem a zpochybňují jí právní závěry odvolacího soudu. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak bylo uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Stěžovatelé argumentují porušením čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, kterého se měl dopustit Vrchní soud v Olomouci tím, že přihlížel k podání osob, které dle názoru stěžovatelů nemohou být účastníky vyrovnacího řízení (konkrétně mají na mysli správce podniku). Vrchní soud v tomto směru podal podrobné a dostačující zdůvodnění, proč považuje správce podniku za osobu oprávněnou k podání zpětvzetí návrhu. Rovněž se vypořádal se všemi námitkami stěžovatelů. Jednalo se zejména o otázku procesního postavení správce podniku ve vyrovnacím řízení a s tím související oprávnění ke zpětvzetí návrhu. Jestliže stěžovatelé tyto námitky v ústavní stížnosti v podstatě opakují, lze jenom odkázat na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Jak již bylo řečeno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat právní závěry obecných soudů, ani podávat výklad podústavního práva, pokud závěry obecných soudů nemají přesah do ústavně zaručených práv. V daném případě Ústavní soud tento přesah nezjistil a z ústavněprávního hlediska nemá proti závěrům obecných soudů žádné výhrady.
Stěžovatelům lze dát za pravdu v tom, že správce podniku ustanovený v rámci výkonu rozhodnutí prodejem podniku postupuje především v zájmu věřitele, který návrh na nařízení výkonu rozhodnutí podal. Na danou věc je však třeba pohlížet i z pohledu tohoto věřitele, který se výkonem rozhodnutí snaží dosáhnout uspokojení svých pohledávek a případný návrh na vyrovnání, podaný po právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, by mohl uspokojení jeho pohledávek zmařit. V dané věci navíc není zdaleka jisté, zda se první stěžovatel vůbec nachází v úpadku, což je nezbytným předpokladem pro vydání rozhodnutí o povolení vyrovnání. Postup prvního stěžovatele tak může svědčit o jisté účelovosti jeho jednání.
Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 27. září 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu