ECLI:CZ:US:2007:2.US.80.05.1
sp. zn. II. ÚS 80/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc ze dne 26.1. 2004 sp. zn. 12 Co 724/2003, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2004 sp. zn. 28 Cdo 1875/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), napadl stěžovatel shora uvedená rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva vyplývající z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu zjistil, žalobou ze dne 1. 12. 2000 se domáhal žalobce Ing. J. B. (vedlejší účastník) vydání rozsudku, jímž mělo být určeno, že je vlastníkem nemovitosti blíže popsané v petitu žaloby. Tvrdil, že smlouva uzavřená mezi Agrometalem Olomouc, výrobním družstvem Dolany (dále jen Agrometal) a stěžovatelem coby žalovaným v dané věci je absolutně neplatná s ohledem na ustanovení §39 o.z., neboť odporuje ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11. 6. 2003, č.j. 18 C 348/2000-82, žalobu zamítl, přičemž vyšel ze zjištění, že žalovaný je zapsán jako vlastník stavby domu č.p. 341 a pozemek parc. č. 290 je pozemkem jiného vlastníka. Vzal za prokázáno, že žalovaný získal tuto nemovitost na základě kupní smlouvy ze dne 7. 7. 1993, uzavřené s Agrometalem. Rovněž zjistil, že žalovanému Agrometal byla rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 1999, č.j. 7 C 168/91-121, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 26. 4. 2000, č.j. 12 Co 771/99-46, uložena povinnost vydat do vlastnictví žalobce dům č.p. 341 a parc. č. 290 v kat. území Olomouc. Zaujal názor, že kupní smlouva ze dne 7. 7. 1993 je platná, přičemž odkazoval na rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 9. 1995, č.j. 10 C 166/94-50, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 26. 3. 1999. Podle ustanovení §159 odst. 2 o.s.ř. je výrok pravomocného rozsudku závazný jak pro účastníky, tak pro všechny orgány a uzavřením výše uvedené kupní smlouvy nedošlo k porušení ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. vzhledem k tomu, že byla uzavřena po nabytí právní moci rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 1992, sp. zn. 9 Co 181/92, kterým byla žaloba žalobce (vedlejšího účastníka) a jeho bratra na vydání předmětných nemovitostí zamítnuta. Vlastník nemovitosti Agrometal tedy mohl s předmětnou nemovitostí disponovat a odpadlo zde ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. Před uzavřením kupní smlouvy dne 7. 7. 1993 nebyla žádná překážka, která by bránila tomuto právnímu úkonu. Soud vyslovil závěr, že žalobce (vedlejší účastník) není ve sporu aktivně legitimován.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 1. 2004, č.j. 12 Co 724/2003-102, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením v tom rozsahu, že naléhavý právní zájem na straně žalobce (vedlejšího účastníka) je dán za situace, kdy pro jeho vlastnické právo svědčí pravomocné rozhodnutí soudu, přičemž stěžovatel coby žalovaný je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí. Podle odvolacího soudu pro právní posouzení je rozhodující vyřešení otázky, zda kupní smlouva uzavřená dne 7. 7. 1993 byla uzavřena v rozporu s ustanovením §22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. či nikoliv. Konstatoval, že podstatnou skutečností je, že povinná osoba věděla o tom, že probíhá před okresním soudem k žalobě žalobce (vedlejšího účastníka) řízení o vydání předmětných nemovitostí, přičemž toto řízení běželo i v době, kdy Agrometal předmětné nemovitosti dne 7. 7. 1993 prodal stěžovateli. Povinná osoba ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb. byla v době uzavření kupní smlouvy s žalovaným vázána ustanovením §22 odst. 1, a nemohla tedy platně nemovitosti převést do vlastnictví stěžovatele. Na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že smlouva ze dne 7. 7. 1993 je absolutně neplatným právním úkonem pro rozpor se zákonem (§22 odst. 1 zákona č.403/1990 Sb.). Stěžovatel z tohoto právního úkonu nemohl nabýt žádná práva a povinnosti a tedy ani vlastnické právo k předmětným nemovitostem, které proto svědčí vedlejšímu účastníku vzhledem k pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 1999, č.j. 7 C 168/91-121, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 26. 4. 2000, č.j. 12 Co 771/99 - 46, na základě něhož byla žalované společnosti Agrometal, jako povinné osobě uložena povinnost vydat oprávněné osobě - žalobci (vedlejšímu účastníku) do jeho vlastnictví nemovitost dům č.p. 341 na zastavěné ploše parc. č. 290 se všemi součástmi a příslušenstvím.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Dle Nejvyššího soudu odvolací soud použil odpovídající, v úvahu přicházející, zákonná ustanovení a tato rovněž správným způsobem vyložil. Odvolací soud v této věci správně nepřehlédl okolnost, že kupní smlouva uzavřená mezi Agrometalem a stěžovatelem byla absolutně neplatná pro rozpor s ustanovením §22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., vyvodil rovněž správný důsledek ze svého posouzení, když k existenci pravomocně skončeného řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 10 C 336/92 nepřihlédl. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalovaného zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v době uzavření předmětné kupní smlouvy o převodu vlastnického práva k předmětné nemovitosti (tj. dne 7. 7. 1993) bylo pravomocně skončeno řízení o uložení povinnosti povinnému uzavřít dohodu o vydání věci - nemovitostí žalobci, a to zamítacím rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4.6.1992, sp. zn. 9 Co 181/92. Odvolací soud v dané věci opřel svůj závěr o neplatnosti předmětné kupní smlouvy o skutečnost, že již dne 6. 11. 1992 byla u Okresního soudu v Olomouci podána žaloba na vydání uvedených nemovitostí a na uložení povinnosti povinnému uzavřít dohodu o vydání těchto nemovitostí a řízení o této žalobě běželo i v době, kdy byla uzavřena předmětná kupní smlouva; krajský soud v této souvislosti nepovažoval za důležité, že uvedená žaloba byla podána týmž účastníkem a v téže věci jako žaloba, o níž bylo již dne 24. 8. 1992 pravomocně rozhodnuto, a byla tedy pouze šikanózním podáním, jehož jediným účelem bylo znovu omezit právo tehdejšího vlastníka nemovitosti s jeho vlastnictvím disponovat. Nejvyšší soud nevěnoval náležitou pozornost ochraně vlastnického práva stěžovatele, ztotožnil se se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti předmětné kupní smlouvy, přičemž svůj závěr nijak nezdůvodnil a nezabýval se některými podstatnými námitkami stěžovatele. Stěžovatel se stal vlastníkem předmětné nemovitosti na základě kupní smlouvy a na základě řádně povoleného vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Stěžovatel nabyl vlastnické právo v dobré víře, neboť v době podepsání předmětné kupní smlouvy a v době podání návrhu na vklad neměl žádný důvod pochybovat o platnosti uzavřené kupní smlouvy. Agrometal jako prodávající v době uzavření kupní smlouvy nebyl vázán omezením dispozice s předmětnou nemovitostí ve smyslu ust. §22 odst. 1 zák. č. 403/1990 Sb., přičemž dobrá víra obou stran smlouvy se opírala o pravomocně skončené řízení. Omezení vlastnického práva k věci citovaným zákonným ustanovením lze připustit pouze do okamžiku vydání věci původnímu vlastníku nebo do pravomocného rozhodnutí soudu, že věc vydána nebude. Napadenými rozsudky byla zcela popřena společenská úloha procesního institutu právní moci, přičemž byla upřednostněna žaloba žalobce před poskytnutím právní ochrany vlastnického práva žalovaného nabytého v dobré víře. Ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. je zákonným omezením vlastnického práva, které nemůže trvat časově neomezenou dobu. Krajský soud napadeným rozsudkem rovněž pominul fakt, že otázka kterou řešil, již byla předmětem soudního řízení pravomocně skončeného rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 9.1 995, sp. zn. 10 C 166/94, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. 12 Co 72/96, vyřešena.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci, pouze však konstatoval, že trvá na svém právním posouzení věci a má za to, že argumentace stěžovatele nedosahuje ústavně právní roviny. Navrhl proto ústavní stížnost odmítnout.
K ústavní stížnosti se rovněž vyjádřil Nejvyšší soud, dle nějž stěžovatel v podstatě reprodukuje argumentaci uplatněnou již v řízení před obecnými soudy. Z obsahu ústavní stížnosti se nepodává zřetelný přesvědčivý závěr, v čem mělo dojít ke zkrácení ústavně zaručených práv stěžovatele. Uvedené okolnosti tak relativizují přípustnost ústavní stížnosti. Ve věci samé odkazuje Nejvyšší soud na odůvodnění napadeného rozsudku.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry obecných soudů ohledně interpretace a aplikace "jednoduchého práva", a to především zákona č. 403/1990 Sb., přičemž stěžovatel má za to, že převodu předmětné nemovitosti na něj nebránila zákonná překážka, neboť vedlejší účastník - coby osoba povinná dle zákona č. 403/1990 Sb., byl oprávněn s tímto majetkem nakládat. Jinými slovy, klíčovou otázkou předestřenou stěžovatelem, je, do kdy trvá zákonem stanovený zákaz nakládání s věcmi, které mohly být předmětem restituce podle restitučních předpisů (v daném případě podle ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb.), v případě, kdy restituční nárok byl uplatněn včas, a to specielně v souvislosti s navazujícím dovolacím řízením.
Je však nutno vzít v úvahu, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jednoduchého práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí; z tohoto důvodu není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Přitom nutno vycházet ze zásady, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo i autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení ústavně zaručených práv (např. nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 8, č. 66). K porušení ústavně zaručených práv účastníka řízení může zpravidla dojít až v případě, kdy soudy vycházely ze zásadně nesprávného zhodnocení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v procesu interpretace a aplikace jednoduchého práva byl obsažen prvek svévole (srov. nález ze dne 9. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98).
Pochybení takového rázu však Ústavní soud nezjistil.
Podle §22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. povinná osoba je povinna s odňatými věcmi a s movitými věcmi uvedenými v §13 odst. 2 až do jejich vydání oprávněným osobám nakládat s péčí řádného hospodáře; ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného ani přenechat jinému do užívání, s výjimkou dohod o odevzdání a převzetí bytu, uzavřených na podkladě dohod o výměně bytu.
Jak ustáleně judikuje Nejvyšší soud - s ústavně právní aprobací tohoto právního názoru Ústavním soudem - "blokace" dispozice s nemovitostmi podle ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. platila do zániku práva na vydání věci. V návaznosti na to bylo v dané věci klíčové, zda v době, kdy byla předmětná kupní smlouva uzavřena, právo na vydání věci již neexistovalo nebo dále trvalo.
V této otázce dospěl v dané věci odvolací i dovolací soud k závěru, že tento nárok existoval, přičemž Ústavní soud na takovém závěru neshledává ničeho protiústavního. Citovaný závěr ostatně jednoznačně plyne z konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky sp. zn. 28 Cdo 1352/2000 a 22 Cdo 1289/2004, usnesení sp. zn. 28 Cdo 2416/2002), aprobovanou z ústavně právních hledisek Ústavním soudem (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 531/03, III. ÚS 641/04). Byť byl totiž rozsudek krajského soudu ze dne 4.6.1992 v právní moci, opravné prostředky nebyly dosud vyčerpány, neboť běželo dovolací řízení a vedlejší účastník coby osoba povinná dle zákona č. 403/1990 Sb., si musel být vědom, že žalobci svůj nárok uplatňují. Smyslem a účelem blokačního ustanovení je zabránit, aby dokud nebudou spory týkající se majetku, na který byl uplatněn restituční nárok, vyřešeny, nemohla s nimi povinná osoba disponovat. Stejně jako byla osoba k restituci povinná omezena v nakládání s předmětem případné restituce příslušným blokačním ustanovením restitučního předpisu, aniž byl ještě restituční nárok uplatněn, stejně tak je takovým ustanovením (nadále) omezena i po právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, přestože bylo pro ni příznivé, jestliže v důsledku možného dovolání osoby k restituci oprávněné bude toto rozhodnutí odklizeno a konečným rozhodnutím rozhodnuto opačně. Z úpravy institutu dovolání se možnost změny, byť i pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu, bezpochyby podávala. Vykládaje tedy blokační ustanovení z pohledu jeho smyslu a účelu, nelze než dospět k závěru, že pro omezení majetkové dispozice povinné osoby není klíčové, zda byly vyčerpány pouze řádné opravné prostředky (a rozhodnutí je tak v právní moci), nýbrž jestli byly vyčerpány opravné prostředky (tedy i mimořádné). Je ostatně logické, že kdyby okamžikem právní moci uvedeného rozsudku restituční nárok žalobce zanikl (tj. okamžikem právní moci rozsudku Krajského soudu ze dne 4.6.1992), nemohlo by být jeho dovolání v restituční věci důvodné, nemohlo by mu být v řízení následujícím po event. zrušení rozsudku odvolacího soudu vyhověno. Sama okolnost podání dovolání je tedy překážkou převodu věci na jiné osoby. Ostatně podle převládající procesní teorie právní moci, je třeba právní moc rozhodnutí soudu (a to obě její stránky - formální i materiální) posuzovat pouze jako procesní institut, který nepřetváří předprocesní hmotné právo (srov. A. Wintrová a kolektiv: Civilní právo procesní - Linde Praha a. s., třetí vydání z roku 2004, str. 308). Jak konstatoval dovolací soud v dané věci, nepřiznává-li hmotné právo ochranu práv plynoucích zdánlivě z absolutně neplatného právního úkonu, nemůže být tento prvořadý důsledek odklizen či nahrazen důsledkem plynoucím z procesního práva. Pokud osoba povinná v uvedených situacích nedbá na blokační ustanovení příslušného restitučního předpisu a tedy ani na jakékoliv legitimní možnosti oprávněné osoby dosáhnout vydání předmětu restituce, riskuje, že učiněné právní úkony budou absolutně neplatné podle §39 občanského zákoníku, jestliže osoba k restituci oprávněná bude podle již, byť pravomocného rozhodnutí soudu nakonec úspěšná. Z uvedeného vyplývá přiléhavost závěru krajského a Nejvyššího soudu, že uzavřením předmětné kupní smlouvy bylo porušeno blokační ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., pročež takový právní úkon je pro rozpor se zákonem dle ust. §39 občanského zákoníku neplatný.
Pokud stěžovatel namítá, že nabyl svoje vlastnické právo v dobré víře, neboť v době podepsání předmětné kupní smlouvy a v době podání návrhu na vklad neměl žádný důvod pochybovat o platnosti uzavřené kupní smlouvy, a že tedy byla upřednostněna žaloba žalobce před poskytnutím právní ochrany vlastnického práva žalovaného nabytého v dobré víře, postačí pro stručnost odkázat na judikaturu obecných soudů, dle které za situace, kdy hmotné právo neobsahuje ochranu třetích osob v případě, že uzavřely smlouvu absolutně neplatnou, nemůže být tento prvořadý důsledek odklizen či nahrazen důsledkem plynoucím z procesního práva (institut právní moci) [srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 9 Co 654/2001, jakož právě i odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu]. Rovněž lze odkázat v této souvislosti na citované usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 531/03, ve kterém se Ústavní soud obdobnou otázkou zabýval, když poukázal na svou dosavadní judikaturu, dle které uplatněné restituční nároky oprávněných osob nutno považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů, neboť každý jiný výklad by činil "blokační" ustanovení prakticky bezcenným, a dovodil obecný princip, že v případě střetu práv restituentů na straně jedné a nabyvatelů majetku např. podle zákona č. 92/1991 Sb. na straně druhé, je třeba upřednostnit prvně uvedené (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 15/01 a nález sp. zn. II. ÚS 515/2000).
Pakliže stěžovatel namítá, že napadenými rozsudky byl rovněž pominut fakt, že otázka kterou soud řešil, již byla předmětem soudního řízení pravomocně skončeného rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 7.9.1995, sp. zn. 10 C 166/94 a Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 26.3.1998, sp. zn. 12 Co 72/96 vyřešena, postačí k tomu uvést již "jen" to, že v předmětném řízení tato otázka pravomocně vyřešena nebyla, neboť byť krajský soud rozsudek okresního soudu - řešící meritorně otázku určení vlastnického práva k předmětné nemovitosti - nezrušil a potvrdil jej, to však ze zcela jiných důvodů, když dospěl k závěru o absenci naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení, a že tedy meritum věci možné posuzovat dle o.s.ř. nebylo (čímž měl okresní soud právě pochybit). Jinými slovy, rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 7.9.1995, sp. zn. 10 C 166/94, je v právní moci toliko ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 26.3.1998, sp. zn. 12 Co 72/96, tj. bez vyřešení otázky meritorního určení vlastnického práva. Dále lze poznamenat, že se oproti těmto rozsudkům zásadně změnily skutečnosti, když v době podání žaloby již byl v právní moci rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 1999, sp. zn. 7 C 168/91, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 26. 4. 2000, sp. zn. 12 Co 771/99, na základě něhož byla společnosti Agrometal jako povinné osobě uložena povinnost vydat oprávněné osobě - žalobci (vedlejšímu účastníku) předmětnou nemovitost.
Ústavní soud tak uzavírá, že bylo věcí obecných soudů, jak daný případ po právní stránce posoudí, pakliže své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky zdůvodní, jak se také stalo, neboť tím se vylučuje možnost svévolného postupu. Nelze ani konstatovat, že by soudy neznaly nebo nedocenily dopad ústavněprávních norem na daný případ.
Vzhledem ke všem výše uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu