ECLI:CZ:US:2007:2.US.810.06.1
sp. zn. II. ÚS 810/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti obchodní společnosti BARENTZ, spol. s r. o., IČ: 45350001, se sídlem Za tratí 752, Klatovy, zastoupené JUDr. Jiřím Dvořákem, advokátem, se sídlem v Plzni, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 57 Ca 95/2006, rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 11. 12. 2000, č. j. 5333/110/2000, a platebnímu výměru Finančního úřadu v Klatovech ze dne 18. 1. 2000, č. j. 34149/00/133920/1465, za účasti Krajského soudu v Plzni, Finančního ředitelství v Plzni, a Finančního úřadu v Klatovech jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že krajský soud a finanční orgány jejich vydáním nepřípustně zasáhly do jejích práv garantovaných Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"); konkrétně poukazuje práva zakotvená ve čl. 95 odst. 1 Ústavy a ve čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
Ze stěžovatelčina podání a obsahu spisového materiálu, který si opatřil, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
Na podkladě výsledků provedené daňové kontroly Finanční úřad v Klatovech vyměřil stěžovatelce coby daňovému subjektu napadeným rozhodnutím daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků. Dospěl totiž k závěru, že stěžovatelka v rozporu se zákonem nezahrnula do měsíčního základu daně z příjmů ze závislé činnosti Ing. P. K. za období ledna roku 2000 částku 400.000 Kč, poskytnutou jmenovanému jako peněžitý dar. Rozhodnutí správce daně napadla stěžovatelka odvoláním, které Finanční ředitelství v Plzni zamítlo. Proti rozhodnutí odvolacího orgánu se stěžovatelka bránila správní žalobou, které Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 30 Ca 20/2001, vyhověl. Finanční ředitelství ovšem následně uspělo s kasační stížností a Nejvyšší správní soud uvedený rozsudek zrušil. Krajský soud v Plzni pak ve věci rozhodoval znovu a vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveném ve zrušovacím rozsudku podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatelka se tedy obrátila na Ústavní soud. Uvedla, že jmenovaný Ing. K. u ní v rozhodné době působil jako ředitel a jednatel. Stěžovatelka mu vyplácela vysokou mzdu, kterou zdaňovala v souladu s daňovými předpisy a ze které odváděla pojistné v souladu s předpisy o sociálním zabezpečení a nemocenském pojištění. Koncem roku 1999 rozhodla valná hromada stěžovatelky, že Ing. K. vzhledem k tíživé situaci, v níž se ocitl, poskytne peněžitý dar ve výši 400.000 Kč; následně byla uzavřena darovací smlouva a Ing. K. podal řádné daňové přiznání k dani darovací. Na základě toho provedl správce daně u stěžovatelky kontrolu s výsledkem, jak je popsán výše. Stěžovatelka odmítá závěry napadených rozhodnutích postavených na úvaze, že dar byl poskytnut za práci či výkon funkce. Namítá v této souvislosti, že výklad a aplikace příslušných ustanovení zákona o daních z příjmů byl učiněn svévolně extenzivně, a dále že to nebyla ona, kdo měl nést v daňovém řízení důkazní břemeno ohledně souvislosti poskytnutého daru s výkonem závislé činnosti obdarovaného.
Ústavní soud se tak jako v jiných případech zabýval nejprve formální stránkou stížnosti. Zjistil, že byla podána včas, je přípustná a i co do ostatních formálních náležitostí vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ohledně zkoumání přípustnosti je třeba uvést, že napadený rozsudek krajského soudu je posledním procesním prostředkem k ochraně práv stěžovatelky ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Kasační stížnost byla v totiž v daném případě s ohledem na předchozí závazné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nepřípustná, leda by stěžovatelka namítala, že se krajský soud neřídil tam vysloveným závazným právním názorem; z obsahu napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni je evidentní, že takto postavená kasační stížnost nemohla uspět. Proto mohl Ústavní soud posoudit návrh z hlediska jeho opodstatněnosti.
Po prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Se stěžovatelkou lze souhlasit v tom, že v přezkoumávaném řízení šlo o posouzení správnosti podřazení finančního daru poskytnutého panu K. pod příjmy ze závislé činnosti podle §6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o daních z příjmů"). Nicméně této své výchozí úvaze stěžovatelka přizpůsobila i celou stížnostní argumentaci, když svůj návrh koncipuje jako pouhou polemiku s výkladem pro věc relevantních ustanovení zákona o daních z příjmů a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Domáhá se v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii správních soudů. Argumenty ve stížnosti uvedené jen opakují argumenty, kterými se zabývaly jak finanční orgány, tak i správní soudy, přičemž přijaté závěry patřičně odůvodnily. S výjimkou konstatování, navíc pouze obecného, že závazná interpretace učiněná Nejvyšším správním soudem je "svévolně extenzivní", ani sama stěžovatelka neuvádí nic, co by její případ posunulo do roviny ústavněprávní.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. To platí i pro oblast správního soudnictví završenou Nejvyšším správním soudem. Základní rozhraničení pravomocí Ústavního a Nejvyššího správního soudu (srov. k tomu obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 219/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 33, str. 591 a navazující konstantní judikatura) spočívá v tom, že Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud se týče výkladu podústavního práva, je právě Nejvyšší správní soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento soud povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně konformního výkladu právních předpisů (srov. k tomu v literatuře např. Šimíček V., Imperativ ústavně konformní interpretace a aplikace právních předpisů, Právník, sv. 138, č. 12/1999, str. 1081 a násl.). Vyjádřeno jinak, Nejvyšší správní soud, ani jakýkoliv jiný soud není nikterak vyvázán z imperativu plynoucího z čl. 4 Ústavy ČR. Při plnění této role Nejvyšší správní soud, jehož právní názor se pak odrazil též v napadeném rozsudku soudu krajského, podle názoru Ústavního soudu v této věci plně obstál.
Ústavní soud nemůže funkcionálně jako zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti meritorně znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatelky od názoru vysloveného soudem (finančním orgánem) rozhodujícího danou věc, neznamená to ještě porušení jejích základních práv. Z těch totiž v žádném případě neplyne garance úspěchu v řízení, tj. zaručení přímého a bezprostředního práva jednotlivce na rozhodnutí, které podle jeho názoru odpovídá hmotněprávním poměrům, jak je sám vnímá a interpretuje.
Protože Ústavní soud porušení základních práv neshledal, podaný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu