ECLI:CZ:US:2007:2.US.813.06.1
sp. zn. II. ÚS 813/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Hüttenes-Albertus CZ s. r. o., se sídlem Tovární 63, 407 11 Děčín 32 - Boletce nad Labem, zastoupeného JUDr. Robertem Čepkem, advokátem, se sídlem Vodičkova 38, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. září 2006, č. j. 32 Odo 1096/2006-87, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. dubna 2006, č. j. 25 Co 525/2005-68, a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. června 2005, č. j. 11 C 111/2004-49, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. června 2005, č. j. 11 C 111/2004-49, zamítl žalobu, kterou se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalované (úpadce Slévárna-SZ-Žandov, spol. s r. o.) zaplacení částky 20.027,60 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. S ohledem na skutečnost, že na žalovanou byl prohlášen konkurs, aplikoval soud prvního stupně na danou věc zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), zejména §14 odst. 1 písm. d) zákona o konkursu a vyrovnání, podle něhož po prohlášení konkursu mohou být řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty, nebo které z něj mají být uspokojeny, zahájena jen na návrh správce nebo proti správci. Na základě výše uvedeného soud prvního stupně dovodil, že žalovaná nemůže být ve věci pasivně legitimována. Konkurs na majetek žalovaného byl prohlášen dne 2. dubna 2003, ale žaloba byla podána až dne 6. května 2004. Na podporu svých závěrů poukázal na stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. června 1998 sp. zn. Cpjn 19/98 (Rc 52/98).
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7. dubna 2006, č. j. 25 Co 525/2005-68, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Zdůraznil, že konkurs na majetek žalované byl prohlášen před podáním žaloby. Prohlášením tudíž nastaly účinky podle §14 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání. Žalobci tak přestal náležet nárok vůči žalované a nositelem povinnosti uspokojit tento nárok se stal správce konkursní podstaty. Důvod pro přerušení podle §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání není dán, protože žalobce zahájil řízení až po prohlášení konkursu. Zároveň není naplněn ani žádný jiný z důvodů pro přerušení řízení předvídaných v §109 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. září 2006, č. j. 32 Odo 1096/2006-87, odmítnuto jako nepřípustné podle §237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Nejvyšší soud ČR dovodil, že předmětem žalobního nároku bylo peněžité plnění podle §409 a násl. obchodního zákoníku (dále jen "obch. zák.") - zaplacení kupní ceny (§261 odst. 1 obch. zák.), což je rozhodující pro závěr, že v posuzovaném případě z procesního hlediska jde o obchodní věc podle §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř.
Stěžovatel v poměrně obsáhle odůvodněné ústavní stížnosti namítal porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť dle jeho názoru rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího fakticky zabraňují stěžovateli domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Z procesní opatrnosti napadl stěžovatel i usnesení Nejvyššího soudu ČR, přestože jím bylo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost. Stěžovatel v ústavní stížnosti rozebírá okolnosti případu a zdůrazňuje, že žalobu na plnění podal po prohlášení konkursu na žalovaného, avšak v době, kdy již nebylo možné úspěšně přihlásit pohledávku do konkursního řízení. S ohledem na výše uvedené uplatnil stěžovatel svůj nárok nikoliv proti konkursní podstatě, ale výlučně proti žalovanému. Neztotožňuje se se závěrem odvolacího soudu, že okamžikem, kdy nastoupily účinky prohlášení konkursu dle §14 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání, žalobci zanikl nárok vůči žalovanému a nositelem povinnosti uspokojit tento nárok se stal správce konkursní podstaty. Podle stěžovatele nemá taková interpretace oporu v zákoně. Na správce konkursní podstaty přechází právo disponovat s majetkem tvořícím konkursní podstatu a z tohoto majetku uspokojovat nároky konkursních věřitelů. Snahou stěžovatele ovšem nikdy nebylo stát se konkursním věřitelem, pouze požadoval, aby jeho nároku byla přiznána stejná ochrana, jaká náleží ostatním nárokům stejného či obdobného charakteru. I když v důsledku zamítnutí žaloby nedojde k zániku hmotného práva, z hlediska procesního je nutno považovat napadené rozhodnutí za nezákonné, neboť stěžovateli znemožňuje uplatnění jediného možného procesního institutu, v jehož důsledku dojde ke stavění běhu promlčecí lhůty. Úpadce prohlášením konkursu neztrácí způsobilost být účastníkem řízení, ani procesní způsobilost (viz např. stanovisko Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 19/98). Pokud úpadce neztrácí tuto způsobilost, potom nelze pochybovat o způsobilosti úpadce vystupovat v řízeních o nárocích, které se majetku patřícího do konkursní podstaty netýkají a o jeho pasivní legitimaci v takových řízeních. S ohledem na skutečnost, že se stěžovatel nedomáhá uspokojení svého nároku z majetku konkursní podstaty, jedná se o jeho dispoziční právo a není zde při zahájení řízení založen nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného. Pro skutkové a právní posouzení žalobního nároku je pouze zapotřebí vyčkat okamžiku pravomocného ukončení konkursního řízení. Stěžovatel zdůraznil, že nedostatek pasivní věcné legitimace, pokud by byl připuštěn, není pro svoji časovou omezenost (na dobu trvání konkursního řízení), důvodem pro vydání rozsudku, kterým se žaloba zamítá a do budoucna se vytváří pro případný spor překážka věci rozsouzené. Takovým postupem dochází k odepření spravedlnosti a tím ke zcela zásadnímu průlomu do práva na spravedlivý proces. I když hmotné právo stěžovatele trvá i nadále, žalovaný se může po skončení konkursu úspěšně bránit námitkou promlčení. Stěžovatel poukázal na ničím neodůvodněný a tudíž protiústavní (rozpor se zásadou rovnosti účastníků řízení) rozdíl v právním postavení věřitele, který podal žalobu před prohlášením konkursu a věřitelem, který ji podává až po prohlášení, tak jako v případě stěžovatele. Zákon o konkursu a vyrovnání totiž výslovně stanovuje, že řízení zahájená před prohlášením konkursu, která se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty nebo která mají být z tohoto majetku uspokojena, se přerušují. Pokud věřitel, který podal žalobu před prohlášením konkursu, ale v rámci konkursního řízení ve lhůtě nepodá přihlášku svojí pohledávky, nemůže se sice domáhat uspokojení v rámci konkursu, avšak právo na přiznání nároku mu zůstane zachováno, neboť v důsledku zahájení řízení o tomto nároku dojde ke stavění běhu promlčecí lhůty. Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že odvolací soud přistoupil k řešení procesní situace nesprávně, přičemž se opřel o rigidně formalistickou ústavně nekonformní interpretaci, která zásadním a nepřípustným způsobem zkracuje ústavně zaručená práva stěžovatele. Na základě analogie je třeba dospět k závěru, že řízení o žalobě podané proti úpadci po prohlášení konkursu musí být přerušeno podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. V řízení lze pokračovat až v době po ukončení konkursu a jedinou možnou pasivně legitimovanou stranou může být pouze žalovaný a v žádném případě správce konkursní podstaty. Na podporu svého tvrzení odkázal stěžovatel i na komentář k zákonu o konkursu a vyrovnání (JUDr. Ing. Jaroslav Zelenka, Ph.D., JUDr. Jolana Maršíková, LINDE Praha), podle něhož jsou věřitelé přihlášek podaných opožděně nuceni uplatnit své pohledávky u obecného soudu úpadce mimo konkursní řízení samostatnou žalobou, pokud chtějí mít zachovány promlčecí nebo prekluzívní lhůty. Podáním žaloby je takto zahájené řízení ihned přerušeno podle §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání.
Nejvyšší soud ČR a Krajský soud v Hradci Králové jako účastníci řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Současně vyjádřily souhlas s případným upuštěním od ústního jednání.
Okresní soud v Hradci Králové ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnosti lze přiznat jistou opodstatněnost. Jestliže stěžovatel neměl možnost přihlásit svoji pohledávku do konkursního řízení na majetek žalovaného, neměl jinou možnost, aby zabránil jejímu promlčení, než podat vůči úpadci žalobu k obecnému soudu. Žaloba byla podána správně proti úpadci, neboť žalovaná pohledávka nebyla pohledávkou za podstatou, kterou by bylo možno žalovat vůči správci konkursní podstaty. Soud prvního stupně poukázal na poněkud nešťastnou koncepci §14 odst. 1 písm. c) a d) zákona o konkursu a vyrovnání, neboť zde není uvažováno o situaci, kdy se věřitel dozví o konkursním řízení natolik pozdě, že již nebude mít možnost včas přihlásit své pohledávky do konkursního řízení. Pak mu logicky nezbývá nic jiného, než podat vůči úpadci žalobu k obecnému soudu. Vzhledem k tomu, že řízení o žalobách podaných před prohlášením konkursu zůstávají přerušena a lze v nich po skončení nadále pokračovat, není rozumného důvodu, proč nepostupovat stejně se žalobami, které byly zahájeny vůči úpadci až po prohlášení konkursu. Této úvaze brání znění §14 odst. 1 písm. d), věta za středníkem zákona o konkursu a vyrovnání, podle něhož je třeba pohledávky do konkursu přihlásit řádně a včas a případná řízení o nich lze zahájit jen v intencích §23 a 24 zákona o konkursu a vyrovnání. Z toho lze dále dovodit, že po prohlášení konkursu nemá obecný soud vůbec pravomoc rozhodovat o pohledávkách vůči úpadci. Nejvyšší soud ČR ve svém stanovisku, sp. zn. Cpjn 19/98, sice připouští pravomoc soudu projednat takové žaloby, avšak dodává, že tyto žaloby je třeba zamítnout pro nedostatek pasivní legitimace na straně úpadce.
Ústavní soud nejprve zkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. V dané věci bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako nepřípustné podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť nebyla naplněna podmínka minimální částky, která je stanovena pro jeho přípustnost. Za normálních okolností by proto Ústavní soud vyhodnotil takto podanou ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu jako opožděně podanou. Stěžovatel však podal dovolání vycházeje z nesprávného poučení odvolacím soudem, proto Ústavní soud z důvodu, aby nedošlo k odepření spravedlnosti vůči stěžovateli, ústavní stížnost pro její opožděnost neodmítl.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá především závěr odvolacího soudu, podle kterého musela být žaloba vůči úpadci zamítnuta a řízení nebylo přerušeno, takže stěžovatel po skončení konkursu nebude moci zabránit případné námitce promlčení ze strany stávajícího úpadce. Tento závěr nepovažuje Ústavní soud z ústavněprávního hlediska za vadný, byť námitkám ve stěžovatelem nastíněné situaci lze přiznat jistou logiku. K tomu Ústavní soud poznamenává následující. Předně je třeba zdůraznit, že zákon o konkursu a vyrovnání zakládá přiměřené a subsidiární použití občanského soudního řádu (§66a odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání). Míra přiměřenosti aplikace občanského soudního řádu je vymezena zejména účelem a cílem zákona o konkursu a vyrovnání. Pokud zákon o konkursu a vyrovnání upravuje určitý procesní institut, je aplikace občanského soudního řádu vyloučena, resp. uplatní se pouze v té míře, v jaké jej zákon o konkursu a vyrovnání neupravuje. Míra použití občanského soudního řádu tak souvisí s mírou komplexnosti zákona o konkursu a vyrovnání.
Ustanovení §20 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání stanovuje, že konkursní věřitelé musí přihlásit své pohledávky ve lhůtě stanovené usnesením o prohlášení konkursu, nejpozději však do dvou měsíců od prvního přezkumného jednání. Tuto lhůtu nelze žádným způsobem prominout a její zmeškání má následky předvídané zákonem o konkursu a vyrovnání. Zákon o konkursu a vyrovnání tak věřitelům dává možnost, aby své pohledávky uplatnili a jednoznačně určuje pravidla a lhůty pro jejich uplatnění. Jestliže stěžovatel této možnosti nevyužil, lhostejno přitom z jakého důvodu (i když se o konkurzu vůbec nedozvěděl), nemůže následky zmeškání lhůty nikterak reparovat. V této souvislosti je na místě poukázat na právní zásadu "vigilantibus iura". V daném případě se stěžovatel snaží zmírnit následky zmeškání lhůty pro přihlášení pohledávky do konkursu podáním žaloby proti úpadci, doufaje v přerušení řízení s možností stavění běhu promlčecí lhůty. Takovou možnost zákon o konkursu a vyrovnání nedává, a proto není postup navrhovaný stěžovatelem s ohledem na znění a úpravu obsaženou v §20 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání možný. Jestliže by Ústavní soud připustil postup navrhovaný stěžovatelem, zatížil by soudní soustavu množstvím přerušených, a tedy neukončených sporů, jejichž vyřízení by záviselo na osudu konkursního řízení, a které by ve svém důsledku mnohdy k žádnému výsledku ani nevedly. Toto není smyslem a účelem zákona o konkursu a vyrovnání.
Názor stěžovatele, že vzniká nerovnost mezi věřitelem, který podal žalobu proti svému dlužníkovi před prohlášením konkursu, a věřitelem, který ji podal vůči dlužníkovi (nyní již úpadci) po prohlášení konkursu, Ústavní soud nesdílí. Rozhodným okamžikem odlišujícím postavení obou věřitelů je právě okamžik prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Zatímco před prohlášením konkursu postupuje věřitel zásadně podle občanského soudního řádu, po jeho prohlášení je dispozičně omezen s uplatněním svého nároku zákonem o konkursu a vyrovnání (konkrétně §20 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání). Nevyužije-li věřitel po prohlášení konkursu lhůty k přihlášení své pohledávky, nemůže jako dodatečné řešení zabránění uplatnění námitky promlčení volit cestu podáním žaloby proti úpadci. Zákon o konkursu a vyrovnání druhou šanci na napravení zmeškání lhůty neposkytuje a zákonodárce takovou možnost ani nezamýšlel. Ostatně názor, že žaloba směřující proti úpadci musí být zamítnuta pro nedostatek pasivní věcné legitimace, má oporu nejen v soudní judikatuře (viz citované stanovisko Nejvyššího soudu ČR (R 52/1998), ale i v právní teorii (viz JUDr. Ing. Jaroslav Zelenka, Ph.D., JUDr. Jolana Maršíková, Zákon o konkursu a vyrovnání, Komentář, II. podstatně přepracované a doplněné vydání, LINDE Praha, a. s., 2002, str. 401). Skutečnost, že citovaný komentář na jiném místě připouští možnost přerušení případného řízení o žalobě proti úpadci, nemá dle Ústavního soudu vliv na správnost závěru o nutnosti zamítnutí takové žaloby pro nedostatek pasivní věcné legitimace.
Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 15. listopadu 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu