ECLI:CZ:US:2007:2.US.86.05
sp. zn. II. ÚS 86/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti Družstevní záložny PRIA, se sídlem Brno, Šumavská 35, zastoupené JUDr. Pavlem Babáčkem, advokátem se sídlem Brno, Vranovská 21, proti postupu Nejvyššího správního soudu ve věci sp.zn. 7 A 119/2002 a o návrhu na zrušení §33 odst. 3 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svým návrhem domáhá vydání nálezu, v němž Ústavní soud zakáže Nejvyššímu správnímu soudu pokračovat v porušování jejích základních práv a svobod. Ve shora uvedeném řízení měl Nejvyšší správní soud svým postupem podle názoru stěžovatelky porušit její práva vyplývající z čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR, z čl. 4 odst. 2 a 4, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a z čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně se stěžovatelka domáhá zrušení §33 odst. 3 věta první zákona č. 150/2002 Sb., neboť toto ustanovení odporuje právu na soudní ochranu, když procesní způsobilost stěžovatelky jako účastníka řízení podmiňuje způsobilostí k právním úkonům v plném rozsahu.
Krajský soud v Brně prohlásil dne 28. 4. 2004 na majetek stěžovatelky konkurs. Nejvyšší správní soud proto ve smyslu §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání dne 9. 12. 2004 přerušil řízení o žalobě stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva financí, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami o odnětí povolení působit jako družstevní záložna a vyzval správce konkursní podstaty, aby se vyjádřil, zda hodlá v řízení pokračovat. Proti tomuto postupu však stěžovatelka brojí svým podáním, neboť se domnívá, že Nejvyšší správní soud extenzivním výkladem §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání porušil její právo na soudní ochranu. Interpretace §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání provedená Nejvyšším správním soudem podle názoru stěžovatelky odporuje samotné podstatě a základnímu smyslu tohoto ustanovení.
Stěžovatelka zpochybňuje možnost aplikace §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání na předmětné řízení a připomíná v této souvislosti Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, Cpjn 19/98, ze dne 17. 6. 1998, podle kterého úpadce prohlášením konkurzu neztrácí způsobilost být účastníkem řízení, ani způsobilost procesní, pouze je mu odňata aktivní věcná legitimace v řízení o nárocích týkajících se majetku patřícího do konkursní podstaty. Současně stěžovatelka připomíná, že se v daném řízení nejedná o penězi ocenitelný nárok ve smyslu §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání a aplikace tohoto ustanovení Nejvyšším správním soudem byla proto nezákonná a ve svém důsledku i protiústavní, jelikož vedla k odepření práva na soudní ochranu.
Po posouzení ústavní stížnosti, jakož i vyžádaného spisu Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 7 A 119/2002, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v interpretaci §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání, respektive ve vhodnosti aplikace tohoto ustanovení na případ stěžovatelky. Námitky stěžovatelky lze přitom rozdělit do dvou skupin. První skupina námitek zpochybňuje možnost podřazení předmětného řízení pod řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty ve smyslu §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání; druhá skupina námitek směřuje k tvrzení, že stěžovatelka neztratila po prohlášení konkursu na její majetek procesní způsobilost v předmětném řízení, přičemž se v této souvislosti odvolává na Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu Cpjn 19/98.
K interpretaci §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání Ústavní soud již v minulosti zaujal stanovisko, od kterého se nemíní v posuzované věci odchylovat (srov. usnesení ze dne 28. 7. 2005 ve věci sp. zn. III. 17/05 a usnesení ze dne 13. 9. 2006 ve věci sp. zn. I. 83/05). Podle názoru Ústavního soudu řízení o odejmutí povolení působit jako družstevní záložna je svou povahou řízení, které se týká majetku záložny, neboť odejmutí oprávnění působit jako družstevní záložna nepochybně představuje zásah do majetkových práv družstevníků a spadá tedy pod hypotézu normy obsažené v §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání. Aplikace tohoto ustanovení Nejvyšším správním soudem (7 A 119/2002-75) má proto podle mínění Ústavního soudu zákonný podklad.
Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelce ani ohledně její procesní způsobilosti po přerušení řízení ve smyslu §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání. Stěžovatelka se odvolává na výše uvedené Stanovisko Nejvyššího soudu, přičemž zjevně přehlíží skutečnost, že toto Stanovisko reflektuje dnes již neúčinnou právní úpravu (účinnou do 30. 4. 2000). Ode dne 1. 5. 2000 nabylo účinnosti nové znění §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání (ve znění zákona č. 105/2000 Sb.), z něhož je zřejmé, že úpadce po naplnění hypotézy tohoto zákonného ustanovení již není účastníkem řízení, neboť účastníkem řízení se na jeho místě stává správce konkursní podstaty. Z důvodové zprávy (bod č. 21) k zákonu č. 105/2000 Sb. je ostatně zřejmý úmysl zákonodárce odejmout úpadci ve vymezených věcech procesní způsobilost, neboť tu získává po prohlášení konkursu podstata, respektive její správce.
Ústavní soud proto konstatuje, že Nejvyšší správní soud postupoval ve věci stěžovatelky v souladu s platnou právní úpravou obsaženou v zákoně o konkursu a vyrovnání, když po prohlášení konkursu na její majetek přerušil řízení ve smyslu §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání a vyzval správce konkursní podstaty, aby soudu sdělil, zda navrhuje, aby bylo v řízení pokračováno. K namítanému porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky proto postupem Nejvyššího správního soudu nemohlo dojít.
Z výše rozvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Je-li ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, anebo jejich jednotlivých ustanovení. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost a návrh s ní spojený proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu