ECLI:CZ:US:2007:2.US.933.07.1
sp. zn. II. ÚS 933/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti P. M., právně zastoupeného JUDr. Alenou Strnadovou, advokátkou se sídlem Tovaryšský vrch 1358/3, Liberec, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2007 sp. zn. 7 To 136/2006, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec ze dne 22. 9. 2006 sp. zn. 28 Nt 2/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel napadl shora citovaná rozhodnutí s tím, že jimi, jakož i v řízení jim předcházejícím, bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a osobní svobodu (čl. 36 a čl. 8 Listiny základních práv a svobod).
Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 2. 10. 2002, sp. zn. 54 T 8/2002, uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona, vykonané na svojí manželce A. M., a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 let ve věznici s dozorem. Vrchní soud v Praze odvolání stěžovatele proti rozsudku zamítl jako nedůvodné a Nejvyšší soud ČR odmítl jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné.
Návrhem podaným dne 29. 4. 2005 se stěžovatel domáhal u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, obnovy řízení, a to z důvodu nového ústavního znaleckého posudku, který měl podle jeho přesvědčení vyvrátit závěry původního znaleckého posudku ohledně příčin smrti poškozené, kterou mělo být zardoušení. Krajský soud po provedeném dokazování návrh na obnovu řízení zamítl. Na základě podané stížnosti Vrchní soud v Praze usnesení soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí. Důvodem k tomuto postupu byla skutečnost, že soud I. stupně neprovedl konfrontaci závěrů obou znaleckých týmů při veřejném zasedání a spokojil se pouze s výslechem zpracovatelů nového ústavního posudku, aniž by dal možnost původním znalcům na jeho závěry reagovat.
Soud I. stupně akceptoval námitky soudu odvolacího a v dalším řízení provedl velmi podrobný výslech všech znalců, kteří se na vypracování obou znaleckých posudků podíleli. I po takto doplněném dokazování dospěl však soud k závěru, že nejsou důvody pro povolení obnovy řízení. Podle názoru soudu nebyl znalecký posudek jediným důkazem, svědčícím proti stěžovateli, a proto při hodnocení dříve provedených důkazů a nově podaného znaleckého posudku dospěl soud k závěru, že ani nově podaný posudek zhodnocený ve všech souvislostech nevede k jinému závěru o vině stěžovatele.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem soudu, že je sporné, zda znalecký posudek vypracovaný pouze na základě písemné dokumentace může být přesnější při stanovení příčiny smrti poškozené, než závěry znalců, kteří přímo prováděli pitvu a měli k dispozici i další potřebné údaje. V této otázce odkazuje stěžovatel na zcela opačný závěr Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 7 To 167/06. Podle přesvědčení stěžovatele se soudy nedostatečně zabývaly závěry uvedenými v novém ústavním znaleckém posudku a pokud měly pochybnosti o jejich správnosti, měly přistoupit k provedení důkazu revizním znaleckým posudkem.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili oba účastníci řízení. Vrchní soud v Praze odkázal na odůvodnění napadeného usnesení stejně jako Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec.
Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 , čl. 90 Ústavy ). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností ( čl. 83 Ústavy ). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, Praha: C. H. Beck, 1995, str. 257).
Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud posoudil ve světle výše popsaného ústavního rámce obě napadená rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Dle ustanovení §278 odst. 1 tr. ř. se povolí obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo by uložený druh trestu byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Obnova řízení tak představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Obecné soudy tedy nemohou bez dalšího převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 tr. ř.
V dané věci měl být takovou novou skutečností nebo důkazem nový ústavní znalecký posudek, zpracovaný Fakultní nemocnicí na Bulovce. Obecné soudy v řízení o povolení obnovy řízení věnovaly obsahu znaleckého posudku mimořádnou pozornost, o čemž svědčí průběh veřejného zasedání konaného dne 22. 9. 2006 (č.l. 94-105), na němž proběhla konfrontace mezi znalci, kteří zpracovali původní znalecký posudek a znalci, kteří zpracovali ústavní znalecký posudek. Základním rozporem obou znaleckých posudků byla skutečnost, zda k úmrtí poškozené došlo v důsledku rdoušení (tlakem na krk), nebo zda k poranění krku mohlo dojít i jiným mechanismem. Znalci zpracovávající původní znalecký posudek setrvali na svých závěrech, že ke smrti poškozené došlo v důsledku rdoušení a tento svůj závěr i podrobně zdůvodnili, včetně uvedení důvodů, proč nepovažují za možnou příčinu smrti poškozené pád, resp. úder přední stranou krku na hranu nějakého předmětu. Z nového ústavního znaleckého posudku naopak vyplývá, že smrt poškozené zardoušením nelze vyloučit, i když teoreticky připouští i možnost jiného mechanismu poranění krku. Soudy postupovaly v dané věci správně, když nový znalecký posudek hodnotily v kontextu již dříve provedeného dokazování, kde bylo prokázáno, že stěžovatel měl jako jediný motiv i příležitost poškozenou usmrtit. V původním řízení byli vyslechnuti i všichni lékaři, kteří prováděli oživování poškozené, a kteří přesně popsali, jaké úkony a jakým způsobem byly prováděny. Stěžovatel se také dle vlastní výpovědi pokoušel poškozenou oživovat, a to umělým dýcháním a masáží srdce. Po zhodnocení těchto výpovědí bylo v původním řízení vyloučeno, že by zranění krku byla způsobena resuscitací. Krajský soud při svém rozhodování přihlédl k tomu, že oba znalecké posudky se shodují v tom, že příčinou smrti poškozené bylo udušení, a rozcházejí se pouze v tom, jak k dušení mohlo dojít, resp. že ústavní znalecký posudek připouští i jiný způsob udušení, než udušení ze rdoušení, avšak rdoušení nevylučuje.
Krajský soud, který ve věci rozhodoval v I. stupni, se po zvážení všech relevantních skutečností přiklonil k názoru, že nový znalecký posudek neobsahuje takové zásadní odlišné skutečnosti, které by odůvodnily povolení obnovy řízení. Návrh na vypracování revizního znaleckého posudku soud zamítl s tím, že zřejmě ani revizní znalecký posudek by neodstranil rozpory mezi posudky stávajícími, které soud nepovažuje za zásadní. Konstatování soudu I. stupně, že lze považovat za sporné, zda lze znalecký posudek zpracovaný pouze na základě písemné dokumentace s odstupem několika let považovat za přesnější při stanovení příčiny smrti poškozené, než závěry znalců, kteří přímo prováděli pitvu, se jeví rovněž jako logické, i když stěžovatel namítá, že ve věci sp. zn. 7 To 167/06 Vrchní soud v Praze tuto argumentaci odmítl. Ústavní soud se seznámil s usnesením, na které stěžovatel odkazuje, a musí konstatovat, že rozhodnutí ve věci stěžovatele není s to ovlivnit, neboť skutkově se jedná o věc zcela odlišnou. Jak vyplývá z odůvodnění cit. usnesení, odsouzený předložil soudu znalecký posudek ústavu - Fakultní nemocnice na Bulovce, z něhož vyplývá diametrálně odlišná příčina smrti poškozené. V původním znaleckém posudku bylo příčinou smrti určeno udušení ze zardoušení, kdežto v novém znaleckém posudku bylo konstatováno, že příčinou smrti byl otok mozku při pohmoždění mozku a subdurálního hematomu. Tento zásadní rozpor mezi oběma znaleckými posudky nebylo v silách soudu odstranit a pouhý příklon k jednomu z nich pouze na základě úvahy, že správnější je původní znalecký posudek, protože znalci byli bezprostředně přítomni, v kontextu celého případu neobstojí. Jak je však již uvedeno, nyní projednávaná věc je odlišná, což Ústavní soud blíže rozvedl shora.
Závěrem je možno konstatovat, že obecné soudy v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. odpovídajícím způsobem zdůvodnily, proč nepovažovaly stěžovatelem předkládané důkazy za nové skutečnosti a důkazy ve smyslu §278 odst. 1 tr. ř . Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat závěry obecných soudů závěry svými a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž dospěly obecné soudy. Pokud uvedené principy platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I pro případ řízení o povolení obnovy řízení proto platí, že je zcela na obecných soudech, zejména na soudu prvního stupně, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci ve vztahu k již pravomocně skončenému řízení.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu