ECLI:CZ:US:2007:2.US.941.07.1
sp. zn. II. ÚS 941/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. J. F., zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem Praha 5, Preslova 1269/17, proti výrokům I. a II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2007, č. j. 20 Co 530/2006-1534, 20 Co 531/2006-1534, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 10. 2006, č. j. 32 P 64/2006-1497, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 4. 2007, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva, a to právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 90 Ústavy, právo na zákonnost dle čl. 2 odst. 2, odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, právo na ochranu základních práv mocí soudní dle čl. 4 Ústavy a čl. 36 odst. 2 Listiny, právo rovnosti před zákonem dle čl. 1 Listiny a právo rovného postavení účastníka řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny. Současně s odvoláním na §83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhuje, aby Ústavní soud uložil České republice povinnost nahradit mu náklady jeho zastoupení před Ústavním soudem
Z obsahu spisového materiálu bylo zjištěno, že ve věci péče o nezl. T. a nezl. M. F., dětí matky Mgr. M. . a otce Ing. J. F. (dále jen "stěžovatel") ustanovil Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 22. 6. 2004, sp. zn. 41 P 74/2000, znalecký ústav - Univerzitu Karlovu v Praze, I. lékařskou fakultu, k vypracování revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie dětí a dospělých. Za podaný posudek znaleckému ústavu přiznal usnesením ze dne 24. 2. 2005 znalečné v celkové výši 144.480,-Kč. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 10. 2005, sp. zn. 29 Co 253/2005, napadené rozhodnutí soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Konstatoval, že vyúčtování odměny, kterou soud přejal do svého rozhodnutí o znalečném, neodpovídá hlediskům uvedeným v zákoně č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících. Soudu uložil doplnit údaje o přesnou konkretizaci počtu hodin potřebných k vypracování posudku znalce (předsedy komise) a dalších jejích členů - konzultantů. V rámci dalšího řízení předložil znalecký ústav na základě výzvy soudu podrobný rozpis prací osob, podílejících se na vypracování znaleckého posudku.
Rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2006, sp. zn. 1 NC 544/2006, byla předmětná věc péče o nezletilé přikázána z důvodu §12 odst. 1 o.s.ř. k projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Tento soud usnesením ze dne 10. 10. 2006, č. j. 32 P 64/2006-1497, přiznal znaleckému ústavu za podaný revizní znalecký posudek odměnu za 344 hodin práce po 350,-Kč ve výši 120.400,-Kč a zvýšení odměny podle §20 odst. 1 vyhlášky č. 37/1967 Sb. ve výši 24.080,-Kč, tedy celkem 144.480,-Kč.
O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 1. 2007, č. j. 20 Co 530/2006-1534, 20 Co 531/2006-1534, tak, že napadené usnesení soudu I. stupně potvrdil (výrok II.). Současně k námitce stěžovatele rozhodl, že soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 JUDr. Jana Fridrichová není vyloučena z projednávání a rozhodování v této právní věci (výrok I.) Stejně jako soud I. stupně vyšel z podrobného vyúčtování znalečného, z něhož zjistil, že na posudku pracovali čtyři lékaři, každý v rozsahu 86 hodin, představujících studium a vytěžení, vyšetření a hodnocení klinické a testové, konečné formulace a revize posudku, a dospěl k závěru, že tento rozsah práce zcela odpovídá rozsahu, náročnosti a kvalitě podaného posudku. Ztotožnil se i s postupem soudu I. stupně, který se zřetelem na mimořádnou náročnost a odbornost (i s ohledem na dlouhodobě komplikované vztahy mezi rodiči a mezi stěžovatelem a dětmi) zohlednil tyto okolnosti případu zvýšením odměny o 20 %. Výši přiznané odměny tedy posoudil jako správnou. K námitce podjatosti uvedl, že stěžovatel netvrdí žádný důvod podjatosti, který by z hlediska §14 odst. 1 o.s.ř. obstál, když jím namítané okolnosti (nesprávný postup rozhodujícího soudu v tomto i jiném řízení) nejsou způsobilým důvodem k vyloučení soudce.
Stěžovatel napadl posledně uvedené rozhodnutí Městského soudu i jemu předcházející rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 projednávanou ústavní stížností. Namítá v ní, že o věci rozhodoval místně nepříslušný soud (usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2006 mělo být rozhodnuto o přidělení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 2), a rozhodnutí vydala soudkyně JUDr. Fridrichová, která byla o několik týdnů později z případu vyloučena, takže věc nyní soudí jiný soudce, a jediné, co jmenovaná soudkyně udělala, je, že přiznala znalečné ve výši, kterou již jednou zrušil městský soud jako nepřiměřenou. Její rozhodnutí jde tedy přímo proti judikatuře městského soudu. Znalci vystavovali posudek na jeden z nejtěžších případů syndromu zavrženého rodiče, třebaže s tím nemají žádnou zkušenost. Dle stěžovatele je zcela v rozporu s obecnou soudní praxí, aby posudek, tedy náklady řízení v opatrovnické věci, platila pouze jedna strana, navíc ta, která proti vystavení posudku od samého začátku důrazně protestovala s tím, že je nadbytečný a že dotyční znalci nemají ani základní vzdělání ke zpracování takového posudku. Posudek ani nic nevyřešil ani neřešil, žádné zlepšení vztahů nikomu nepřinesl, spíše naopak. Další vývoj dal stěžovateli plně za pravdu. Po třech letech od vystavení je předmětný posudek zcela bezcenným plagiátem. Proto jeho náklady si znalci musí nést sami a musí navíc odškodnit účastníky, které poškodili. Stěžovatel upozorňuje na to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno poté, co stěžovatel vyhrál svůj spor s českou justicí před štrasburským soudem, což je vzhledem k závěrům rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci stěžovatele minimálně kuriozní.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Pokud jde o napadený výrok I. usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo rozhodnuto, že soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 JUDr. Jana Fridrichová není vyloučena z projednávání a rozhodování v této právní věci, Ústavní soud se primárně zabýval tím, zda jsou naplněny všechny procesní podmínky připouštějící věcný přezkum takového rozhodnutí.
Otázkou uplatňování těch ustanovení občanského soudního řádu, jimiž se naplňuje ústavní právo na zákonného soudce, se Ústavní soud zabýval opakovaně. Ve všech případech, v nichž svými rozhodnutími shledal porušení uvedeného ústavního práva, šlo však o kauzy zrcadlově odlišné od případu stěžovatele. V těchto případech Ústavní soud zastával stanovisko, že je přípustná (a může být i opodstatněná) ústavní stížnost proti rozhodnutí o vyloučení soudce z projednávání věci (viz např. nález II. ÚS 105/01), a to proto, že takovýmto rozhodnutím učiněným v průběhu řízení jsou jeho účastníci bez možnosti efektivní nápravy zbaveni právě práva na to, aby jejich věc projednal zákonný soudce.
Naopak v případech, kdy v souladu s předpisy občanského procesního práva je rozhodnuto nadřízeným soudem o námitce podjatosti tak, jako v dané věci, nelze k přezkumu postupu obecného soudu z pohledu ústavně právního přistoupit dříve, než budou vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§72 odst. 1 písm. a), §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Je tomu tak proto, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jež je procesním prostředkem ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je mimo jiné i její subsidiarita, z níž vyplývá též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně obecných soudů. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, pokud náprava nebyla zjednána standardním postupem. Stabilní judikatuře Ústavního soudu tedy odpovídá, že ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, jež vyplývají z právních norem upravujících to které řízení, v případě posuzovaném tedy norem občanského práva procesního. Ústavnímu soudu nepřísluší obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, přičemž není ani součástí obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy).
V daném případě stěžovatel podal ústavní stížnost za situace, kdy meritorně o jeho sporu dosud obecnými soudy rozhodnuto nebylo. Nadto, jak uvádí sám stěžovatel, jmenovaná soudkyně již jeho případ v současnosti neprojednává a nerozhoduje. Bude-li mít tedy stěžovatel v dalším průběhu řízení za to, že rozhodování jeho věci nebylo spravedlivé, neboť se na něm podílel soudce, který měl být vyloučen, nic mu nebude bránit, aby proti takové situaci brojil v rámci soustavy obecných soudů opravnými prostředky, které občanský soudní řád předvídá a jež mu tak jsou dány k dispozici, včetně případné žaloby pro zmatečnost podané z důvodu, že v řízení, které bylo pravomocně skončeno, rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící [§229 odst. 1 písm. e) o.s.ř]. Teprve po jejím vyčerpání, bude-li se stěžovatel nadále domnívat, že stav protiústavnosti jím tvrzený napraven nebyl, mohl by se zásahu Ústavního soudu domáhat. Do té doby je ústavní stížnost, obsahující argument podjatosti soudce, předčasná, a tudíž ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná (srov. III. ÚS 15/06, II. ÚS 520/07).
V části, v níž stěžovatel brojí proti výroku II. usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 o přiznání znalečného ustanovenému znaleckému ústavu, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, neboť nesměřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele.
Úvodem této části je třeba poznamenat, že stěžovatelův odkaz na porušení jeho základního práva garantovaného článkem 36 odst. 2 Listiny není případný, neboť uvedené ustanovení na posuzovaný případ vůbec nedopadá už jen proto, že v něm nejde o rozhodnutí orgánu veřejné správy. Ústavní soud ovšem neshledal porušení ani dalších tvrzených práv stěžovatele, spadajících pod ustanovení hlavy páté Listiny, když ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem stěžovatele s rozhodnutími obecných soudů o znalečném a jeho výši a nevyplývá z ní nic, co by projednávanou věc posouvalo do roviny ústavněprávní. Stěžovatel v ní argumentuje obdobně jako v odvolání, přičemž odvolací soud se s jeho námitkami řádně vypořádal, včetně námitky o místní nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 1, kterou neshledal důvodnou. Pokud stěžovatel v této souvislosti odkazuje na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2006, jímž měla být věc přidělena Obvodnímu soudu pro Prahu 2, toto usnesení místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 2 k projednání nyní posuzované věci nezakládá. Bylo jím totiž rozhodnuto o vyloučení soudců Obvodního soudu pro Prahu 9 z projednání žaloby pro zmatečnost podané stěžovatelem proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. 29 Co 255/2005, a vedené pod sp. zn. 14 C 103/2006 u Obvodního soudu pro Prahu 9, a o přikázání věci Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Věc je tam vedena pod sp. zn. 13 P 72/2006. Ústavní stížností napadené řízení bylo ovšem vedeno původně u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 41 P 74/2000 a na základě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2006, sp. zn. 1 NC 544/2006, bylo přikázáno k projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 1, kde je tato věc vedena pod sp. zn. 32 P 64/2006. O místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 1 tedy nevznikají žádné pochybnosti.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele, že napadené usnesení soudu prvního stupně jde proti judikatuře soudu druhého stupně, když jím bylo rozhodnuto o znalečném ve výši, kterou odvolací soud zrušil jako nepřiměřenou. Ze zrušujícího usnesení totiž nevyplývá, že by původně přiznané znalečné bylo odvolacím soudem posouzeno jako neadekvátní. Soudu prvního stupně bylo pouze vytknuto, že do svého rozhodnutí mechanicky převzal nekonkrétní vyúčtování ústavu (bez uvedení přesné konkretizace počtu hodin potřebných k vypracování posudku předsedy komise a dalších jejich členů - konzultantů), pro což bylo usnesení shledáno nepřezkoumatelným. Soud prvního stupně v dalším řízení postupoval dle pokynů odvolacího soudu a po doplnění dokazování znovu o znalečném rozhodl způsobem, s nímž se odvolací soud ztotožnil. Jeho postupu tedy nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout.
Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud podotýká, že rozhodnutí o znalečném ve smyslu ustanovení §139 o.s.ř. nemá meritorní povahu. Nerozhoduje se jím o právech a povinnostech konkrétních účastníků, nýbrž se jím přiznává peněžité plnění ze strany státu třetí osobě - znalci. Je tedy zřejmé, že napadenými rozhodnutími nemůže být stěžovatel ve své hmotněprávní pozici (bezprostředně) dotčen, neboť rozhodnutí o tom, zda mu bude či nebude uložena povinnost zaplatit náklady řízení a v jakém rozsahu, bude spojeno až s rozhodnutím ve věci samé. Teprve rozhodnutí, jímž by bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele uhradit náklady řízení, by mohlo být na újmu jeho práv (srov. III. ÚS 725/04, III. ÚS 111/03).
V závěru své ústavní stížnosti stěžovatel zmiňuje vyhraný spor u štrasburského soudu, k němuž měl odvolací soud při svém rozhodování přihlédnout. Z obsahu předmětného rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 7. 2006 ovšem nevyplývá, že by se závěry soudu (který dal stěžovateli za pravdu v tom, že délka řízení o výkonu rodičovské zodpovědnosti nebyla v souladu s požadavkem na "přiměřenou lhůtu" a že české orgány nevynaložily přiměřené a dostatečné úsilí k zajištění realizace stěžovatelova práva na styk s dětmi, založeného předběžným opatřením z 14. 2. 2001, jež pozbylo účinnosti rozhodnutími z 8. dubna a 4. října 2005, o zákazu styku stěžovatele s dětmi), dotkly předmětné problematiky, tj. rozhodování o znalečném.
Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení tvrzených ústavně zaručených práv stěžovatele.
Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti rozhodnutím o znalečném podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, a v části, v níž je napaden výrok I. rozhodnutí odvolacího soudu, byla odmítnuta jako nepřípustná. Vzhledem k výsledku řízení není dána zákonná podmínka pro vyhovění návrhu, aby náklady právního zastoupení stěžovatele hradil stát (§83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu