ECLI:CZ:US:2007:3.US.1015.07.1
sp. zn. III. ÚS 1015/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti A. N., zastoupeného Mgr. Evou Hnátkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Marie Stejskalové 62, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, č.j. 29 Odo 1768/2006-176, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 2. 2005, č.j. 3 Cmo 188/2004-115, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2005, č.j. 49 Cm 99/2003-132, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 20. 4. 2007, označeným jako ústavní stížnost, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů vydaných v řízení o určení pravosti pohledávky a tvrdil, že k rozhodnému "zpětvzetí žaloby", na němž jsou napadená rozhodnutí založena, byl v řízení před krajským soudem "psychicky donucen".
Stěžovatel nebyl při podání ústavní stížnosti zastoupen advokátem; k odstranění nedostatku povinného zastoupení ( §30, §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dále jen "zákona o Ústavním soudu"), jakož i nedostatku formálních a obsahových náležitostí návrhu byl veden písemnou výzvou (ze dne 3. 5. 2007), doručenou mu dne 17. 5. 2007, v níž byl též upozorněn, že nestane-li se tak ve lhůtě 30 dnů, bude návrh odmítnut.
Až podáním ze dne 13. 8. 2007 doplnil stěžovatel svoji ústavní stížnost a předložil plnou moc udělenou advokátovi pro zastupování před Ústavním soudem.
V doplnění stížnosti uvádí, že rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu dle č. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod; stěžovatel tvrdí, že nebyla dodržena "zásada nestrannosti" soudu prvního stupně, jelikož soudkyně rozhodující v jeho věci svým jednáním "podporovala kroky žalovaného", zejména chybnou protokolací jednání a úkonu zpětvzetí žaloby, v důsledku čehož se platnost tohoto úkonu "staví nejistou". Tento "nezákonný postup" nebyl pak napraven ani v "následných soudních řízeních".
Z ústavní stížnosti a obsahu připojených listin se podává následující.
Usnesením Krajského soudu ze dne 25. 6. 2004 č.j. 49 Cm 99/2003-140, bylo k návrhu stěžovatele (v řízení žalobce) zastaveno řízení o určení pravosti jeho pohledávky ve výši 1 369 250,30 Kč (výrok I.) a rozhodnuto o povinnosti stěžovatele uhradit žalovanému náklady tohoto řízení.
K odvolání stěžovatele odvolací soud usnesením ze dne 22. 2. 2005, č.j. 3 Cmo 188/2004-115, usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení potvrdil; ve výroku o nákladech řízení je zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 2. 5. 2005, č.j. 49 Cm 99/2003-132, soud prvního stupně (opětovně) rozhodl o povinnosti stěžovatele uhradit žalovanému náklady tohoto řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku o zastavení řízení podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 1. 2007, č.j. 29 Odo 1768/2006-176, odmítl, neboť shledal, že jeho přípustnost podle žádného z rozhodných ustanovení občanského soudního řádu dovodit nelze [ §243b odst.5, §218 písm.c) o.s.ř.)].
Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení §72 a násl. zákona o Ústavním soudu.
Z obsahu stížnosti se podává, že stěžovatel své výtky - obsahově - směřuje výlučně proti postupu a rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně v řízení o určení pravosti pohledávky.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§237 až 239 o. s. ř.). Z uvedeného plyne, že případech, kdy zákon dovolání (objektivně) nepřipouští, je nelze - bylo-li podáno - za procesní prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje (ve smyslu citovaného §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), považovat. Nepřichází logicky ani v úvahu, že by (nevyhnutelné) odmítnutí dovolání za této situace mohlo být jakkoli výrazem "uvážení" ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, pročež dobrodiní (další) lhůty k podání ústavní stížnosti podle tohoto ustanovení se uplatnit nemůže. To je v dané věci významné proto, že stěžovatel zjevně vycházel z toho, že mu naopak svědčí.
Za daného procesního stavu věci bylo tedy třeba šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po uvedené lhůtě, tedy opožděně.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že jedním z principů, na nichž je vybudována koncepce ústavního soudnictví, je princip subsidiarity, v souladu s níž lze zásah Ústavního soudu žádat pouze za podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu (včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti). Je tedy na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními normami zamýšlí usilovat o ochranu svého práva. Tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení, tak v řízení o ústavní stížnosti je zakotvena zásada povinného zastoupení (advokátem).
V této části proto nezbylo, než ústavní stížnost (směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 2. 2005, sp.zn. 3 Cmo 188/2004), odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Jako další rozhodnutí, proti němuž stížností brojí, označil stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, č.j. 29 Odo 1768/2006-176, jímž bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání podané proti usnesení odvolacího soudu.
Přes poučení, kterých se dostalo stěžovateli o obsahových náležitostech ústavní stížnosti a přes opakovaně prodlouženou lhůtu k odstranění vytknutých vad, setrval stav, kdy stěžovatel (ač posléze právně zastoupen) ve vztahu k tomuto rozhodnutí obsahově žádné námitky nevznesl (natožpak ústavněprávního obsahu).
Ústavní soud se proto uchýlil k užití §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle kterého soudce zpravodaj návrh odmítne, neodstranil-li navrhovatel vady návrhu (přes poskytnuté poučení) ve lhůtě k tomu určené. Materiálně vzato, stěžovatel toto rozhodnutí nenapadl.
O posledním z napadených rozhodnutí - usnesení krajského soudu ze dne 2. 5. 2005, č.j. 49 Cm 99/2003-132, jímž (jako soud prvního stupně) opětovně rozhodl o povinnosti stěžovatele uhradit žalovanému náklady tohoto řízení, platí totéž, přičemž nadto není ani zjevně splněna ta podmínka ústavněprávního přezkumu, jež spočívá ve vyčerpání všech přípustných opravných prostředků (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). I zde tedy nezbylo než ústavní stížnost odmítnout, a to z důvodů podle §43 odst. 1 písm. a), resp. §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Tím je rozhodnutí o odmítnutí ústavní stížnosti - soudcem zpravodajem - odůvodněno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2007
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj