ECLI:CZ:US:2007:3.US.1074.07.1
sp. zn. III. ÚS 1074/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. září 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Evy Loudové, advokátky AK se sídlem Moravská 6/924, 120 00 Praha 2, správkyně konkurzní podstaty úpadce AB Banky a. s. v likvidaci, se sídlem Pivovarská 113, 293 80 Mladá Boleslav, právně zastoupené JUDr. Miroslavou Otčenáškovou, advokátkou AK se sídlem Velehradská 26, 130 00 Praha 3, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2004 č. j. 20 Co 325/2004-57, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 4. 2007, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2004 č. j. 20 Co 325/2004-57, a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 6. 4. 2004 č. j. 12 C 27/2002-39 Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") domáhala po žalované České republice - Ministerstvu financí ČR zaplacení částky 28 000 000,- Kč s přísl. z titulu náhrady škody, jež měla být způsobena nesprávným úředním postupem orgánů státu při privatizaci podle zák. č. 427/1990 Sb., a dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 9. 2004 č. j. 20 Co 325/2004-57 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 31. 1. 2007 č. j. 25 Cdo 663/2005-69 dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl, když dospěl k závěru že se nejedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s postupem obecných soudů v předmětné věci a je toho názoru, že soud prvního stupně i soud odvolací dospěly k nesprávným právním závěrům, které měly za následek následné nesprávné závěry týkající se aktivní legitimace stěžovatelky v tomto řízení. Stěžovatelka je toho názoru, že v řízení prokázala aktivní legitimaci a prokázala rovněž, že byly splněny zákonem stanovené podmínky pro vznik obecné odpovědnosti žalované za škodu dle ust. §415 a §420 a násl. občanského zákoníku, neboť bylo prokázáno, že ze strany žalované došlo k porušení zákonné povinnosti. Podle názoru stěžovatelky není nárok na náhradu škody podmíněn neúspěšným vymáháním nároku z titulu bezdůvodného obohacení, jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Současně je stěžovatelka toho názoru, že vydražitel se v tomto případě s ohledem na okolnosti případu bezdůvodně neobohatil, neboť v dražbě za předmětnou nemovitost řádně zaplatil státu kupní cenu. Následně pak tuto nemovitost prodal stěžovatelce, avšak současným vlastníkem nemovitosti je Město České Budějovice. O bezdůvodné obohacení vydražitele by se podle stěžovatelky jednalo v případě, že by vydražiteli byla zaplacena kupní cena za předmětnou nemovitost a zároveň by s ohledem na neplatnost převodu zůstal vlastníkem nemovitosti nebo v případě, že by za předmětnou nemovitost kupní cenu vůbec neuhradil.
Stěžovatelka je přesvědčena, že na základě tvrzených skutečností a předložených důkazů prokázala existenci nutných předpokladů pro vznik nároku na náhradu škody vůči žalované, neboť prokázala existenci protiprávního úkonu spočívajícího v porušení zákonné povinnosti žalovanou tím, že nesprávně zařadila předmětnou nemovitost do veřejné dražby, ač nebyla jejím vlastníkem, čímž porušila ust. §2 zák. č. 427/1990 Sb. Stěžovatelka rovněž prokázala vznik škody tím, že doložila, že zaplatila částku ve výši 28 000 000,- Kč za koupi předmětné nemovitosti a doložila, že se na základě pravomocného rozhodnutí soudu nestala jejím vlastníkem. Dále stěžovatelka prokázala i příčinnou souvislost mezi protiprávním úkonem žalované a vznikem škody, neboť příčinou vzniku škody bylo nepochybně nesprávné zařazení předmětné nemovitosti do veřejné dražby, jehož důsledkem byla neplatnost převodu vlastnického práva k této nemovitosti. Důkazní břemeno bylo na žalované, která prý neprokázala, že vznik škody nezavinila.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody. Ústavní soud ve svých rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva, sledujících určitý ústavně chráněný účel, či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03, dále též sp. zn. I. ÚS 804/06).
Městský soud v Praze se ve svém rozhodnutí ze dne 30. 9. 2004 č. j. 20 Co 325/2004-57 ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že jednání státu v rámci privatizačního procesu podle zák. č. 427/1990 Sb. (tzv. malá privatizace) není výkonem státní moci ve smyslu zák. č. 58/1969 Sb., a zák. č. 82/1998 Sb., neboť v něm stát vystupuje při nakládání se svým majetkem prostřednictvím svých orgánů jako vlastník (soukromá osoba) privatizovaného majetku a nikoliv jako nositel výkonu veřejné moci. Již z toho důvodu nemůže být podle odvolacího soudu založena odpovědnost státu za škodu podle zák. č. 58/1969 Sb., a zák. č. 82/1998 Sb. Odvolací soud však připustil, že obecně není vyloučena odpovědnost státu za protiprávní jednání v rámci procesu uzavírání kupní smlouvy prostřednictvím veřejné dražby, spočívající v porušení zák. č. 427/1990 Sb., podle obecných ustanovení občanského práva, např. ust. §420 a násl. občanského zákoníku (odpovědnost za škodu).
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dále konstatoval, že názoru žalobkyně, že žalovaná odpovídá žalobkyni za škodu podle obecných ustanovení občanského zákoníku, v daném případě dle ust. §420 a násl. občanského zákoníku, ovšem nelze přisvědčit. Jestliže žalobkyně, resp. AB Banka, a. s. (nyní úpadce) uzavřela kupní smlouvu s vydražitelem ohledně nemovitostí, které byly nesprávně zařazeny do dražby dle zák. č. 427/1990 Sb., pak vydražitel nemohl vydražené nemovitosti platně převést kupní smlouvou na nabyvatele a nutno podle odvolacího soudu dovodit, že tato kupní smlouva je absolutně neplatná dle ust. §39 občanského zákoníku. Bylo proto podle odvolacího soudu na žalobkyni, aby se nejprve domáhala na vydražiteli vrácení kupní ceny z neplatné smlouvy z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. §457 občanského zákoníku. Ve vztahu k jiným subjektům, v daném případě státu, lze odpovědnost za škodu (ust. §420 a násl. občanského zákoníku) uplatňovat až po té, co nárok žalobce na plnění z bezdůvodného obohacení uplatněný proti vydražiteli nebyl a již nebude moci být uspokojen. Žalobkyně netvrdila (a tím méně prokázala), že nárok z bezdůvodného obohacení proti vydražiteli uplatnila, a nelze proto podle odvolacího soudu dovodit, že žalobkyni vznikla zaplacením kupní ceny vydražiteli škoda v příčinné souvislosti s případným protiprávním jednáním žalované. Soud prvního stupně tak podle odvolacího soudu správně dovodil nedostatek aktivní legitimace žalobkyně v tomto řízení.
Výše uvedené závěry Městského soudu v Praze shledal Ústavní soud ústavně konformními. S námitkou stěžovatelky, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, v důsledku nesprávného posouzení věci odvolacím soudem, se Ústavní soud neztotožňuje. Jak již bylo výše uvedeno, Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zpravidla mu ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" důkazů prováděných před obecnými soudy. Po podrobném seznámení se s napadeným rozhodnutím Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud věc po právní stránce hodnotil přiléhavě a v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny a právní normy aplikoval ústavně konformním způsobem. Své rozhodnutí učiněné na základě zjištěného skutkového stavu řádně odůvodnil a podrobně se v něm vypořádal s argumenty, které stěžovatelka ve svém odvolání uvedla. Jeho postup tak nelze označit za svévolný a napadené rozhodnutí proto neporušilo základní práva stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti. Samu okolnost, že těmto námitkám odvolací soud nepřisvědčil, nelze v žádném případě považovat za porušení práva na spravedlivý proces.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu