ECLI:CZ:US:2007:3.US.1088.07.1
sp. zn. III. ÚS 1088/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. prosince 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. H., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Machálkem, advokátem ve Valašském Meziříčí, Křižná 250, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 1. 2007, čj. 21 Cdo 1017/2006-295, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 30. 4. 2007 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 1. 2007, čj. 21 Cdo 1017/2006-295, přičemž tvrdil, že uvedený soud svým postupem porušil jeho právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným usnesením Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu odmítl dovolání stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 12. 2005, čj. 10 Co 1371/2005-269, kterým bylo k odvolání stěžovatele potvrzeno usnesení Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 19. 9. 2005, čj. 2 D 421/96-257, jímž bylo potvrzeno nabytí dědictví zákonným dědicům (stěžovateli a jeho bratrovi J.H.) ve smyslu §483 občanského zákoníku. Dovolací soud nejprve konstatoval, že stěžovatelovu věc je třeba - vzhledem k ustanovení obsaženému v části dvanácté hlavě I. bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. - projednat podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12 2000 (dále jen "o. s. ř."), a poté se zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání. Přitom vycházel z toho, že je napadáno usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, že nejde o potvrzující usnesení ve smyslu §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. a že jeho přípustnost neplyne ani z ustanovení §238a odst. 1 písm. a), b), c), e) a f) o. s. ř. Z tohoto důvodu by přípustnost dovolání dle Nejvyššího soudu mohl zakládat některý z důvodů uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř., stěžovatel však netvrdí, že by takovou vadou napadené usnesení trpělo, neplyne to ani z obsahu spisu. Taktéž nejsou splněny podmínky ustanovení §239 odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil a stěžovatel návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vydáním usnesení odvolacího soudu ani neučinil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že návrh na vyslovení přípustnosti dovolání de facto učinil již ve svém odvolání ze dne 4. 10. 2005 proti výše uvedenému usnesení soudu prvního stupně, když tvrdil, že mezi různými senáty téhož odvolacího soudu existují odlišné právní názory a že musí věc být řešena Nejvyšším soudem. Argumentuje přitom (s odkazem na ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř.) tím, že uvedené mělo být vzhledem ke svému obsahu posouzeno jako návrh na vyslovení přípustnosti dovolání. Pokud se tak nestalo, jde ze strany Nejvyššího soudu o přepjatý formalizmus, porušující jeho právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud nesprávně aplikoval ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. na jeho věc, když v rozporu se skutečností konstatoval neexistenci návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání. V prvé řadě je třeba konstatovat, že odvolací soud o údajném návrhu stěžovatele na připuštění dovolání vůbec nerozhodl, nicméně i v dané věci by mohlo jít o případ přepokládaný výše citovaným ustanovením, neboť nevyhověním se rozumí rovněž i to, že odvolací soud o příslušném návrhu opomene rozhodnout (srov. Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád, komentář, 4. vydání, C. H. BECK, 2000, str. 733).
Vzhledem k tomu Ústavní soud zkoumal ústavnost postupu Nejvyššího soudu v souvislosti s konkrétními okolnostmi stěžovatelova případu. Jak bylo zjištěno z příslušného spisu Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí, stěžovatel ve svém podání ze 4. 10. 2005 skutečně vyslovil názor, jak byl prezentován shora, tj. že by měla být věc "řešena" Nejvyšším soudem, přičemž naznačil i další možnost posouzení právní otázky, na kterou měly mít dva senáty Krajského soudu v Ostravě rozdílný názor. Předně možno zmínit, že z hlediska formálního se o návrh ve smyslu §239 odst. 2 o. s. ř. nejedná, což zřejmě uznává i sám stěžovatel, ovšem ani z obsahového hlediska, dle názoru Ústavního soudu, nejde o jednoznačné podání.
Ústavní soud však pokládá za podstatné, že stěžovatel, ač byl v dovolacím řízení obligatorně zastoupen advokátem, v jím podaném dovolání odvolacímu soudu tuto eventuální vadu, tedy že nerozhodl o jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, žádným způsobem nevytkl. Za dané situace Nejvyšší soud neměl dostatečný důvod k tomu, aby předmětné nejasné podání posuzoval tak, jak jej údajně mínil stěžovatel. V postupu Nejvyššího soudu tedy žádné pochybení shledáno nebylo, naopak stěžovateli nutno vytknout, že danou, z hlediska možné přípustnosti dovolání, zásadní námitku neuplatnil již v řízení před obecnými soudy v rámci jím podaného dovolání. Činí-li tak až ex post v rámci řízení o ústavní stížnosti, je zřejmé, že dostatečně nevyužil všechny možnosti ochrany svých práv.
S ohledem na tyto důvody Ústavní soud podanou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu