ECLI:CZ:US:2007:3.US.121.07
sp. zn. III. ÚS 121/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. února 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. Š., zastoupené JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem v Šumperku, Starobranská 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. října 2006, čj. 30 Cdo 1949/2006-161, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 17. ledna 2006, čj. 12 Co 688/2004-145, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatelka požaduje zrušení shora označených rozhodnutí. Ve věci vedené před Okresním soudem v Šumperku pod sp. zn. 16 C 90/2003 šlo o žalobu stěžovatelky na určení, že je vlastníkem v žalobě uvedeného ideálního podílu na v žalobě uvedených nemovitostech v obci a katastrálním území Šumperk. Žaloba byla odůvodněna zejména tím, že stěžovatelka platně odstoupila od kupní smlouvy, kterou se žalovaným uzavřela, a jejímž předmětem byl převod spoluvlastnického podílu na uvedených nemovitostech za kupní cenu ve výši 270 000,- Kč, neboť ze strany stěžovatelky byla tato smlouva uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Okresní soud rozsudkem ze dne 1. července 2004 žalobu stěžovatelky zamítl s tím, že stěžovatelka od smlouvy platně neodstoupila, neboť kupní smlouva nebyla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Tento rozsudek byl potvrzen touto ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, když dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto Nejvyšším soudem jako soudem dovolacím proto, že tento soud neshledal ve věci samé zásadní právní význam.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká protiústavnost rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu. Oba obecné soudy podle stěžovatelky porušily její základní právo podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina". Stěžovatelka nejprve shrnuje průběh řízení před obecnými soudy, polemizuje s výkladem pojmu tíseň, jak jej podaly obecné soudy, stejně jako s výkladem nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu ust. §49 obč. zák. Opakuje, že v době uzavření kupní smlouvy nastal pro stěžovatelku souběh nepříznivých vlivů a okolností (nezaměstnanost, rozvrat jejího manželství, úmrtí matky, postupné upadání do dluhů), které stav tísně vyvolaly, a že ze znaleckého posudku bylo zjištěno, že v té době trpěla duševní poruchou - závislostí na alkoholu, která sice nevylučovala její způsobilost k právním úkonům, ovšem snižovala ji o jednu třetinu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí. O stěžovatelčině věci bylo rozhodnuto meritorně jak soudem prvého stupně, tak soudem odvolacím, ve věci pak rozhodl i Nejvyšší soud, který dovodil, že dovolání je nepřípustné, neboť nepředložilo otázku zásadního právního významu. V tomto kontextu Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžnou třetí či dokonce (jak by tomu bylo v této věci, pokud by Ústavní soud vyslyšel argumenty stěžovatelky) čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu], resp. některé z ústavních kautel. Základním principem činnosti Ústavního soudu ve vztahu k soudům obecným je teze, podle níž základní práva a svobody působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem práva jednoduchého. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě (viz např. nález III. ÚS 224/98, Sb.n.u.ÚS, sv. 15, str. 17, a konstantní judikatura). V daném případě je přitom očividné, že k žádnému porušení základních práv nedošlo. Podstatná část argumentů stěžovatelky míří toliko k tomu, aby Ústavní soud zaujal k otázce výkladu ust. §49 obč. zák. jiný právní názor než všechny obecné soudy. Výklad obecných soudů přitom není příkladem svévole ani není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti ve smyslu shora uvedené judikatury Ústavního soudu. Vyslovení protiústavnosti právního závěru stěžovatelkou zpochybněného proto není na místě.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu