ECLI:CZ:US:2007:3.US.1271.07.1
sp. zn. III. ÚS 1271/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. září 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudců Jiřího Muchy a soudce zpravodaje Jana Musila ve věci ústavní stížnosti společnosti TERMAX, s. r. o., IČ: 63272008, se sídlem Hraniční 2115, České Budějovice, zastoupené JUDr. Vladimírem Folprechtem, advokátem se sídlem Jeremiášova 18, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. března 2007 č. j. 33 Odo 1196/2006-395, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. dubna 2006 č. j. 5 Co 327/2006-373 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. listopadu 2005 č. j. 30 C 139/2002-346, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 17. 5. 2007, napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, kterými podle jejího názoru, jakož i řízením, která jim předcházela, byla porušena práva ve smyslu článku 90 Ústavy a článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť napadená rozhodnutí byla údajně vydána v rozporu s požadavkem právní jistoty účastníků právních vztahů a předvídatelnosti rozhodnutí soudů, přičemž tyto soudy neposkytly, jak je jejich povinností, ochranu jejím základním právům.
Stěžovatelka popisuje skutkový stav v předmětné věci takto:
V dubnu 1996 byla mezi stěžovatelkou a Duropack Bupak Obaly, a. s. (v dřívějším řízení a dále jen "žalobce") uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor. Nájemné vyúčtoval žalobce stěžovatelce v letech 1999-2000. Protože však nájemní smlouva byla výrokem soudu shledána neplatnou, byly nároky na zaplacení dlužného nájemného z neplatné smlouvy soudně vymáhány žalobcem proti stěžovatelce jako bezdůvodné obohacení. Proti žalobcem uplatněnému nároku vznesla stěžovatelka v průběhu řízení před soudem prvního stupně námitku promlčení s odkazem na běh promlčecí doby ve smyslu příslušných ustanovení občanského zákoníku.
Stěžovatelka nesouhlasí s právním názorem soudů všech stupňů vyjádřeným v napadených rozhodnutích, a naopak se domnívá, že tyto soudy ve svých rozhodnutích nesprávně interpretovaly a aplikovaly právní názor velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR, vyjádřený v jeho rozhodnutí ze dne 18. 6. 2003 sp. zn. 35 Odo 619/2002.
Stěžejní námitkou stěžovatelky je její tvrzení, že právní vztahy mezi účastníky neplatné nájemní smlouvy se od počátku řídily režimem občanského zákoníku a z tohoto důvodu byla i jí vznesená námitka promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení zcela důvodná, neboť dvouletá lhůta v době podání žaloby již uplynula.
II.
Z připojených napadených rozhodnutí se zjišťuje, že Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 9. 11. 2005 č. j. 30 C 139/2002-346 ve věci žalobce Duropack Bupak Obaly, a. s. proti stěžovatelce jako žalované o 614.075,- Kč s příslušenstvím rozhodl tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobci částku 598.700,- Kč včetně úroků z prodlení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), přičemž žalobu ve zbytku žalované částky 15.400,- Kč včetně příslušných úroků z prodlení, zamítl (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení konstatoval, že ve věci je rozhodováno opakovaně (rozsudky téhož soudu ze dne 4. 9. 2002 č. j. 30 C 139/2002-71, a ze dne 13. 2. 2004 č. j. 30 C 139/2002-197). Po obsáhlém dokazování rozhodl soud prvního stupně tak, jak bylo výše uvedeno, s tím, že z provedených důkazů zjistil, že žalobce uzavřel se stěžovatelkou v roce 1996 nájemní smlouvu na dobu určitou, která byla prodloužena do konce roku 1999. U stěžovatelky došlo užíváním věcí movitých (podle přílohy č. 2) i nemovitých (podle přílohy č. 1) a služeb poskytovaných v souvislosti s nájmem nemovitostí (ve smyslu přílohy č. 3 k této smlouvě), a to k výrobě či skladování, k bezdůvodnému obohacení. Splatnost dílčích nároků žalobce nastala doručením jednotlivých faktur stěžovatelce. Stěžovatelka ani po jednání se žalobcem pohledávky žalobce neuhradila.
Soud první stupně zdůraznil, že nájemní smlouvu uzavřenou mezi oběma účastníky bylo nutné ve smyslu ustanovení §261 odst. 6 obchodního zákoníku podřadit pod hmotně právní úpravu uvedenou v ustanovení §663 a násl. občanského zákoníku (dále jen "OZ") a ve smyslu ustanovení §720 OZ pak pod zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon č. 116/1990 Sb.", a to i přes skutečnost, že účastníci jako podnikatelé mezi sebou navázali vztah týkající se jejich podnikatelské činnosti, který se právě z tohoto důvodu řídil ustanoveními obchodního zákoníku.
Protože v uvedené smlouvě předmět nájmu, jako obligatorní náležitost nájemní smlouvy, nebyl podle zjištění soudu prvního stupně vyjádřen určitým, jednoznačným způsobem, a to zejména ve vztahu k pozemkům, byla nájemní smlouva shledána neplatnou. Jako neplatné, a to absolutně, byly shledány i další nájemní smlouvy vzniklé z navazujících závazkových vztahů (§37 OZ, §3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb.). Žalobci byl přiznán nárok na peněžitou náhradu v plné výši rovněž v případě pronájmu hasících přístrojů, vypočteného vodného a hlídací služby. Nebyl mu však přiznán nárok na zaplacení částky 15.400,- Kč jako daně z nemovitostí.
K námitce stěžovatelky ohledně údajně již promlčeného nároku žalobce soud prvního stupně dovodil, že uplatněné nároky z faktur promlčeny nejsou a v této souvislosti citoval část odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003 sp. zn. 35 Odo 619/2002, které se uvedenou problematikou zabývá.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 21. 4. 2006 č. j. 5 Co 327/2006-373 potvrdil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích v odstavcích I. a III. (výrok I. rozsudku) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.) s tím, že odvolání stěžovatelky neshledal důvodným.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, a to jak s jeho skutkovými zjištěními, tak i s jeho právními závěry a zdůraznil, že prvostupňový soud správně posoudil i otázku platnosti smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 10. 4. 1996, včetně promlčení uplatněného nároku.
Rovněž odvolací soud setrval na stanovisku, že podnikatelé mohli uzavřít vzhledem k absenci této právní úpravy v obchodním zákoníku nájemní smlouvu k bytovým i nebytovým prostorám jen podle příslušných ustanovení občanského zákoníku. Protože však taková smlouva (i neplatná) byla založena či jinak souvisela s podnikatelskými aktivitami účastníků, musí se i nároky z těchto vztahů či jejich promlčení posuzovat vždy podle obchodního zákoníku. V podstatě totéž platí i v případě nároku z bezdůvodného obohacení, který je sice upraven pouze v občanském zákoníku, avšak z povahy právního vztahu mezi oběma subjekty - podnikateli, s odvoláním na ustanovení §261 odst. 1 obchodního zákoníku má obchodní charakter, což také znamená, že promlčecí doba musí být v souladu s ustanovením §397 obchodního zákoníku čtyřletá. K promlčení nároku proto, s ohledem na ustanovení §391 odst. 1 obchodního zákoníku, na datum splatnosti první z faktur a podání žaloby dne 15. 3. 2002, nedošlo.
O dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 29. 3. 2007 č. j. 33 Odo 1196/2006-395 tak, že je odmítl [§243b odst. 5 věta prvá, §218 písm. c) o. s. ř.].
Dovolací soud se zabýval přípustností uplatněného mimořádného opravného prostředku, přičemž konstatoval, že dovolání není přípustné jak podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem zrušen pro procesní pochybení a pro nepřezkoumatelnost, tak i podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože zásadním právním významem dovoláním vymezených právních otázek se dovolací soud zabýval již ve svém usnesení ze dne 12. 12. 2006 č. j. 28 Cdo 968/2006-594 ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 14. 2. 2007 č. j. 28 Cdo 215/2007-598, ve věci dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 9. 2005 č. j. 22 Co 1670/2005-527.
III.
Po zvážení námitek stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
V projednávané ústavní stížnosti se Ústavní soud soustředil především na posouzení ústavněprávní roviny námitek stěžovatelky.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že již mnohokrát ve svých rozhodnutích zdůraznil (např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93, in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 1, Praha 1994, str. 41 a násl.), že do jinak nezávislé jurisdikční činnosti obecných soudů se cítí být oprávněn zasahovat jen v případech, že tyto soudy ve svém rozhodování postupovaly v rozporu s obsahem hlavy páté Listiny (shodně např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 82/94, in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 2, Praha 1995, str. 223 a násl.).
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny má každý právo domáhat se stanoveným postupem svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, což podle ustálené judikatury Ústavního soudu představuje v širší rovině právo na spravedlivý proces. K porušení tohoto ústavně garantovaného práva by však došlo teprve tehdy, pokud by stěžovatelce bylo výše uvedené právo upřeno např. tím, že by příslušný soud ve věci odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal po delší dobu v řízení nečinný. K takové situaci však v projednávané věci nedošlo. Z připojených rozhodnutí nelze rovněž dospět k závěru, že by nezávislé soudy v souladu s příslušnými právními předpisy svá rozhodnutí řádně neodůvodnily, resp. že by neprovedly veškeré důkazy, které by byly pro skutková zjištění ve věci podstatné. Naopak, Ústavní soud považuje vzhledem ke všem okolnostem případu za správná nejen skutková zjištění označených soudů, ale i z nich vyvozené právní závěry, přičemž nemůže ponechat stranou ani skutečnost, že stěžovatelka v průběhu řízeni nezpochybňovala zásadní tvrzení žalobce, ani netvrdila, že v předmětném období jeho nemovitý a movitý majetek a služby s ním spojené neužívala, resp. že by za pronájem věcí ve vlastnictví žalobce a s tím spojenými službami zaplatila, případně, že by její činnost nijak nesouvisela s jejími podnikatelskými činnostmi. Pokud se týká pronájmu věcí žalobcem, toto jeho oprávnění nepochybně vyplývá z vlastnictví věcí, které žalobce jako podnikatelský subjekt dočasně nepotřeboval pro svoji činnost. Z tohoto důvodu proto na napadená rozhodnutí nelze nahlížet tak, jako by stranám řízení nepřinesla spravedlivý výsledek.
Z hlediska ústavněprávního lze k námitkám uvedeným v ústavní stížnosti uvést, že stěžovatelka svou argumentací zůstává pouze v rovině aplikace tzv. jednoduchého práva, když z údajně "nesprávné" interpretace právního závěru velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 6. 2003 sp. zn. 35 Odo 619/2002 označenými soudy vyvozuje porušení svého ústavně zaručeného práva. Ústavní soud zastává názor, že výklad tzv. jednoduchého práva je při dodržování ústavně zaručených principů spravedlivého procesu a jeho aplikace při řešení konkrétního případu především věcí obecných soudů a v rámci jejich soustavy je možné se dovolávat jejich ochrany, což se v dané věci nepochybně stalo. Ústavní soud pouze zkoumá, zda obecné soudy neaplikovaly tzv. jednoduché právo svévolně (např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03, in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS sv. 33, str. 371 a násl.).
K takovému závěru Ústavní soud nedospěl a neshledal, že by obecné soudy svou interpretací obyčejného práva vykročily z mezí ústavnosti.
Ústavní soud nezjistil, že napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud v souvislosti s ústavní stížností stěžovatelky, vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 1051/07 ve skutkově obdobné věci týchž účastníků, pouze pro úplnost podotýká, že předmětná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] s tím, že nebylo zjištěno žádné porušení stěžovatelkou tvrzených základních práv a svobod.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu