ECLI:CZ:US:2007:3.US.1313.07.1
sp. zn. III. ÚS 1313/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. září 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A) Doc. RNDr. O. D., CSc. a B) E. H., oba právně zastoupeni JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem AK se sídlem Křižíkova 56, 186 00 Praha 8, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2004 č. j. 14 Co 180/2002-84 a dále proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007 č. j. 33 Odo 185/2005-103, za účasti 1) Krajského soudu v Brně a 2) Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 5. 2007, se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2004 č. j. 14 Co 180/2002-84 a dále usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007 č. j. 33 Odo 185/2005-103, a to pro porušení článku 11 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2004 sp. zn. 38 C 175/95 ve znění opravného usnesení ze dne 5. 3. 2004 č. j. 38 C 175/95-76 byl zamítnut návrh žalobců (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelé"), aby žalované České republice - Ministerstvu financí ČR byla stanovena pariční lhůta v trvání šesti měsíců od právní moci rozhodnutí pro poskytnutí náhrady žalobcům za 55 akcií Živnostenské banky znárodněné podle dekretů prezidenta republiky č. 102/1945 Sb., a za 52 akcií Smíchovského pivovaru znárodněného podle dekretu prezidenta republiky č. 101/1945 Sb., (výrok pod bodem I.) a dále soud žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalované náklady řízení (výrok pod bodem II.). Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2004 č. j. 14 Co 180/2002-84 byl k odvolaní žalobců rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s opravným usnesením v zamítavém výroku pod bodem I. o věci samé potvrzen a ve výroku pod bodem II. o náhradě nákladů řízení byl změněn tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. rozhodl odvolací soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 27. 2. 2007 č. j. 33 Odo 185/2005-103 dovolání žalobců podle ust. §243b odst. 5 věty první a ust. §218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") jako nepřípustné odmítl, když dospěl k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska kritérií ust. §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam. Dále Nejvyšší soud ČR rozhodl o náhradě nákladů řízení před dovolacím soudem.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelé nesouhlasí se závěry obecných soudů a namítají, že usnesením Nejvyššího soudu ČR a rozsudkem odvolacího soudu bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces ve smyslu ust. článku 36 odst. 1 Listiny jakož i článek 11 Listiny, a to "při ochraně jejich dědického práva k uschovaným cenným papírům, jejichž vlastnické právo nadále trvá a nezaniklo". Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že rozsudek odvolacího soudu stejně jako usnesení Nejvyššího soudu ČR pominuly rozhodující okolnosti znárodnění dle dekretu prezidenta republiky č. 101/1945 Sb. Závěry obecných soudů o údajném zániku vlastnictví cenných papírů i zániku práva na náhradu za cenné papíry na základě ust. §7 odst. 1 písm. b) zák. č. 41/1953 Sb., jsou podle stěžovatelů v rozporu s jednoduchým právem. Stěžovatelé jsou toho názoru, že právo na určení pariční lhůty ve prospěch stěžovatelů nemůže být odmítáno pro neexistenci práva na výplatu náhrady za znárodnění na základě akcií ve vlastnictví právního předchůdce stěžovatelů i dědického práva včetně s tím souvisejícího vlastnického práva stěžovatelů jako jeho dědiců. Stěžovatelé v ústavní stížnosti rovněž namítají porušení jejich práva na spravedlivé soudní řízení spočívající v nepřiměřené délce soudního řízení, které trvalo 9 let.
III.
Ústavní soud se nejprve zaměřil na posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007 č. j. 33 Odo 185/2005-103 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost v této části není opodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu zjištěn nebyl.
Napadeným usnesením ze dne 27. 2. 2007 č. j. 33 Odo 185/2005-103 Nejvyšší soud ČR - vázán uplatněnými dovolacími důvody - dovolání žalobců podle ust. §243b odst. 5 věty první a ust. §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl, když dospěl k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska kritérií ust. §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam. V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud uvedl, že v dané věci žalobci žalobou požadovali, aby "žalované byla stanovena pariční lhůta v trvání šesti měsíců od právní moci rozhodnutí pro poskytnutí náhrady za 55 akcií Živnostenské banky znárodněné podle dekretu prezidenta republiky č. 102/1945 Sb., a za 52 akcií Smíchovského pivovaru znárodněného podle dekretu prezidenta republiky č. 101/1945 Sb. Odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, přičemž své rozhodnutí založil na závěru, že nejde o případ, na který by bylo možné použít ust. §564 obč. zák. (tedy určit dobu plnění soudem), resp. kdy by bylo možné aplikovat toto ustanovení per analogiam, a to "i když soud odhlédne od okolnosti, že základním předpokladem pro určení doby splatnosti dluhu je jeho samotná existence". Dovolatelé prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. otevřeli dovolacímu přezkumu posouzení, zda jim svědčí právo na náhradu za akcie znárodněných podniků; velmi podrobně přitom zdůvodnili svůj názor, že stát "odpovídá za protiprávní nečinnost spočívající v tom, že dosud nebyla státním orgánem stanovena splatnost náhrady těm, kdo utrpěli újmu znárodněním právnických osob". Dovolací soud podotkl, že je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (ust. §242 odst. 1, 3 o. s. ř.). Problém, zda potvrzující rozsudek odvolacího soudu je zásadně právně významný, posuzuje dovolací soud jen ve vztahu k těm právním otázkám, na kterých napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejichž posouzení odvolacím soudem odvolatel napadl. Dovolacímu přezkumu nemůže být - logicky vzato - podrobena právní otázka, která nebyla v rozhodnutí odvolacího soudu řešena, a zásadní právní význam nelze spojovat se závěrem, na němž dovoláním napadené rozhodnutí nespočívá. Nejvyšší soud ČR poukázal na to, že přípustnost dovolání není založena již tvrzením odvolatele, že rozhodnutí dovolacího soudu má zásadní význam po právní stránce, nýbrž až se závěrem, že tomu tak skutečně je. Protože na posouzení, zda žalobcům svědčí právo na náhradu za akcie znárodněných podniků či nikoli, není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a správnost závěru, na němž potvrzující rozsudek odvolacího soudu spočívá, žalobci v dovolání nezpochybnili, nelze, podle dovolacího soudu, než uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu nemůže být po právní stránce zásadně významné.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud ČR dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda uvedený soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud ČR v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč neshledal přípustnost dovolání podle ust. §237 o. s. ř., včetně stěžovateli uváděného důvodu přípustnosti dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
V posuzované věci je pak třeba zdůraznit i to, že stěžovatelé konkrétní námitky proti uvedenému postupu Nejvyššího soudu ČR v ústavní stížnosti nevznášejí a z hlediska ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze dovolacímu soudu cokoli vytknout. Postupem Nejvyššího soudu ČR tedy nedošlo k tvrzenému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, či k porušení jiného ústavně zaručeného práva stěžovatelů.
Pokud pak jde o rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2004 č. j. 14 Co 180/2002-84, stěžovatelé pokládají ústavní stížnost proti němu směřující za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání odvíjejí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o jimi podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem ČR odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (ust. §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tato podmínka však, jak plyne ze shora citovaného odůvodnění usnesení dovolacího soudu, v daném případě splněna není.
Podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Je-li tedy mimořádným opravným prostředkem dovolání podané v občanském soudním řízení podle ust. §236 a násl. o. s. ř., přichází v úvahu (jeho) odmítnutí jako nepřípustného "z důvodů závisejících na ... uvážení" (ve smyslu citovaného ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) - z povahy věci [srov. a contr. ust. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř.] - jen v případě dovolání přípustného podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (případně přípustného podle jeho obdobného užití podle ust. §238 odst. 2, §238a odst. 2 o. s. ř.).
Ani v případě odmítnutí dovolání přípustného pouze podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však nejde o důvod "závisející na uvážení" vždy; tak tomu například není, jestliže k odmítnutí došlo proto, že dovolání bylo podáno opožděně (ust. §243b odst. 5 o. s. ř.) nebo pro neodstraněnou vadu dovolání spočívající v tom, že neobsahovalo žádné dovolací důvody (srov. ust. §241b odst. 3, s přiměřeným užitím ust. §43 odst. 2 o. s. ř.). Stejná situace nastává v případě, že dovolatel uplatnil tzv. nezpůsobilé dovolací důvody. Dovolací soud zde prostor pro "uvážení" zjevně nemá (viz též usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 10/06).
Logicky a nevyhnutelně (též bez "uvážení") tedy dovolací soud odmítne jako nepřípustné dovolání v režimu přípustnosti podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže dovolatel sice uplatnil obecně způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., napadl jím však posouzení právní otázky, na kterém rozhodnutí nespočívá. Bez ohledu na její případný obecný význam je tato otázka pro dovolací přezkum v konkrétní věci bezcenná, jestliže její hodnocení na výsledek sporu nemá vliv.
Bylo-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen z tohoto důvodu (jako nepřípustné) odmítnuto, nestalo se tak "z důvodů závisejících na jeho uvážení", a proto neplatí (srov. ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), že lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího.
Tak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě a stěžovatelům tedy dobrodiní ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu nesvědčilo. Za tohoto procesního stavu věci bylo třeba šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozsudku odvolacího soudu počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího (ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V předmětné věci bylo posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovatelům k ochraně jejich práva poskytoval, odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 6. 2004 č. j. 14 Co 180/2002-84. Byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl Nejvyšší soud ČR o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po uplynutí zákonem stanovené lhůty, tedy opožděně.
V ústavní stížnosti dále stěžovatelé namítají průtahy v řízení před obecnými soudy, žádný návrh, jak byl měl Ústavní soud ve vztahu k této námitce rozhodnout, však stěžovatelé nepředkládají. Pokud je v ústavní stížnosti zmiňována délka trvání řízení, pak z obsahu ústavní stížnosti není patrno ani to, zda byl využit postup předpokládaný ust. §174a zák. č. 6/2002 Sb., a vyčerpány tak v tomto směru všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práv poskytuje (ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud se otázkou průtahů v řízení před obecnými soudy zabýval již v řadě svých rozhodnutí. Důvodné průtahy v řízení představují tzv. jiný zásah do základních práv stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, a dále ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním, ústavně zaručeným, právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky (viz např. nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 62/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, str. 243, usnesení sp. zn. IV. ÚS 233/02, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 27, usnesení č. 30, str. 337).
Protože, jak vyplývá z ústavní stížnosti, řízení před obecnými soudy skončilo, v předmětné právní věci již bylo pravomocně rozhodnuto (rozsudek Krajského soudu v Brně nabyl právní moci dne 23. 8. 2004, usnesení Nejvyššího soudu ČR nabylo právní moci dne 21. 3. 2007), je zřejmé, že ústavní stížnost nesměřuje proti aktuálnímu zásahu veřejné moci, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost i v této části posoudit jako zjevně neopodstatněnou.
Obiter dictum lze stěžovatele upozornit na názor, vyslovený v usnesení Ústavního soudu ze dne 4. dubna 2007 sp. zn. IV. ÚS 778/06: Nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, bylo legální definicí (§13 odst. 1 věta třetí, §22 odst. 1 věta třetí citovaného zákona) stanoveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a citovaného zákona).
Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí citované právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců (je-li nárok uplatňován vůči státu), a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován vůči územnímu celku, či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném.
Pokud by proto Ústavní soud za účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. ještě předtím, než by v příslušném řízení bylo zjišťováno, zda k namítaným průtahům neodůvodněně došlo a zda v důsledku jejich existence je dán nárok na náhradu škody či na poskytnutí zadostiučinění, sám autoritativně existenci neodůvodněných průtahů konstatoval, nebo naopak zamítnutím ústavní stížnosti či jejím odmítnutím pro zjevnou neopodstatněnost jejich existenci vyloučil, závazně by prejudikoval závěr o základním předpokladu oprávněnosti nároku uplatňovaného ať už v předběžném projednání u příslušného úřadu, nebo v řízení soudním. Tím by Ústavní soud uplatnil státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.
Z principu subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelé před jejím podáním musí vyčerpat všechny právní prostředky, které jim jsou k dispozici k ochraně práva, o němž je tvrzeno, že bylo porušeno; v uvedeném smyslu je tento princip zakotven v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, kterýmžto zákonem je Ústavní soud vázán dle čl. 88 odst. 2 Ústavy.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by postupem ve věci jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR 27. 2. 2007 č. j. 33 Odo 185/2005-103 podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2004 č. j. 14 Co 180/2002-84 ústavní stížnost odmítl podle ust. §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě zákonem stanovené.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu