ECLI:CZ:US:2007:3.US.1662.07.1
sp. zn. III. ÚS 1662/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. prosince 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky G & C Pacific, a. s., se sídlem v Oslavanech, Zámek 1, zastoupené JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou v Brně, Lesnická 52, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 6. 2007, čj. 3 UL 4/2007-6, a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, spočívajícímu v nečinnosti Krajského soudu v Brně v řízení o vymazání společnosti MiBo, s. r. o. - v likvidaci, z obchodního rejstříku, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 1. 7. 2007 se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci a "nařízení Krajskému soudu v Brně, aby ve lhůtě 30 dnů provedl veškeré právní úkony pro výmaz společnosti MiBo, s. r. o. - v likvidaci, z obchodního rejstříku". Dle tvrzení stěžovatelky došlo k porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy a jejího práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a předložené kopie napadeného usnesení zjistil Ústavní soud tyto skutečnosti.
Stěžovatelka svým návrhem ze dne 4. 5. 2007 žádala určení lhůty k provedení procesního úkonu dle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZSS"), přičemž se domáhala "nařízení Krajskému soudu v Brně, aby ve lhůtě 30 dnů provedl výmaz společnosti MiBo, s. r. o. - v likvidaci, z obchodního rejstříku". Stěžovatelka poukázala na to, že u dané společnosti byl podán návrh na prohlášení konkursu, který byl zamítnut pro nedostatek majetku; poté byl podán další návrh a došlo k prohlášení konkursu. Právní zájem na výmazu dané společnosti vidí stěžovatelka v tom, že její majetek (jako věřitelky dané společnosti) byl neoprávněně zapsán do konkursní podstaty. Stěžovatelka odkázala na §68 odst. 3 písm. g) a §31 odst. 4 obchodního zákoníku a uvedla, že společnost byla právní mocí rozhodnutí o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku zrušena; ke stejnému dni měla být i vymazána z obchodního rejstříku (dle stěžovatelky bylo povinností soudu provést výmaz společnosti).
Vrchní soud v Olomouci návrh stěžovatelky usnesením ze dne 5. 6. 2007, čj. 3 UL 4/2007-6, zamítl.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí, kromě obsahu stěžovatelčina návrhu, konstatoval také podání jejích stížností, vedených pod jeho sp. zn. Spr 2344/2005, Spr 92/2006, Spr 14144/2005, St 180/2006 a St 11/2007, a uvedl, že z těchto spisů vyplývá jednak skutečnost, že stěžovatelka podala návrh na výmaz dané společnosti z obchodního rejstříku, a dále námitka, že (konkursní) soud se dopustil nečinnosti, neboť nepodal dle §12a odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZKV"), návrh na výmaz předmětné společnosti z obchodního rejstříku a dosud k výmazu této společnosti nedošlo.
Důvodem zamítavého rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci bylo, že "s ohledem na přísně formální úpravu účastenství v rejstříkovém řízení (§200c o. s. ř.), úpravu postupu soudu při možném provedení výmazu společnosti z obchodního rejstříku (§200da, §200db o. s. ř.), a skutečnost, že soud návrh na výmaz dané společnosti nepodal (řízení o výmaz nelze zahájit bez návrhu - §200b odst. 1 o. s. ř.), nelze jednoznačně uzavřít, že jediným možným výsledkem posouzení návrhu na výmaz je právě požadovaný výmaz společnosti z obchodního rejstříku". Dle Vrchního soudu v Olomouci přitom stěžovatelka požaduje nikoliv určení lhůty k provedení procesního úkonu, nýbrž provedení výmazu, tedy nařízení toho, jak má Krajský soud v Brně rozhodnout o podaném návrhu na výmaz, k čemuž však Vrchní soud v Olomouci není dle §174a ZSS oprávněn.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že u dané společnosti byl zamítnut návrh na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku, proto (konkursní) soud měl dle §12a odst. 4 ZKV podat návrh na výmaz společnosti z obchodního rejstříku, což neučinil; nepodáním předmětného návrhu naopak soud odůvodňuje svou nečinnost (nečinnost rejstříkového soudu) ve věci výmazu.
Dále uvedla, že Vrchní soud v Olomouci opřel své zamítavé rozhodnutí o §200da a §200db o. s. ř. s tím, že není jisté, zda by společnost byla na základě návrhu soudu skutečně vymazána. Stěžovatelka namítla, že tato ustanovení nebyla v době, kdy měl být soudem podán návrh na výmaz, v platnosti. Dle stěžovatelky na danou věc dopadá čl. V odst. 1 zákona č. 216/2005 Sb.
Stěžovatelka také namítla, že vzhledem k tomu, že soud je vázán svým vlastním právním názorem, považuje závěr Vrchního sodu v Olomouci o tom, že není jisté, zda by soud svému návrhu na výmaz společnosti vyhověl, za zcela absurdní.
Konečně také namítla, že považuje napadené usnesení za výraz extrémního formalismu a uvedla, že z jejího návrhu na určení lhůty pro provedení procesního úkonu jasně vyplývalo, že se domáhala procesních úkonů vedoucích k vymazání předmětné společnosti z obchodního rejstříku, přičemž podání návrhu (soudem) na výmaz společnosti je součástí zákonem stanoveného postupu vedoucího k výmazu společnosti.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Z pozice orgánu ochrany ústavnosti je povolán zasáhnout pouze tehdy, byla-li rozhodnutím, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších přepisů, dále jen "ZÚS"]. V dané věci však Ústavní soud porušení základních práv stěžovatelky neshledal.
Podstatou části ústavní stížnosti, brojící proti nečinnosti, je tvrzení stěžovatelky, že její základní práva byla porušena nečinností soudu, spočívající v tom, že tento nepodal návrh na výmaz společnosti MiBo, s. r. o. - v likvidaci, z obchodního rejstříku, neprovedl řízení o výmaz této společnosti a neprovedl výmaz dané společnosti. Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvedla, jaká její základní práva byla nečinností soudu porušena (uvedla pouze odkaz na čl. 95 odst. 1 Ústavy s tím, že je zákonnou povinností konkursního soudu/oddělení provést návrh/interní úkon vůči rejstříkovému soudu/oddělení, umožňující zahájení řízení o výmaz dané společnosti). Z ústavní stížnosti i předchozího řízení - napadeného rozhodnutí však vyplývá, že důvodem zájmu stěžovatelky na výmazu dané společnosti (jiné právnické osoby) je, že došlo k "neoprávněnému" soupisu jejího majetku do konkursní podstaty při (posléze prohlášeném) konkursu předmětné společnosti, tedy stěžovatelka se zřejmě cítí dotčena na ústavně zaručených právech majetkových (vlastnických). Ústavní soud však nemá za to, že by nečinností soudu v řízení o výmaz právnické osoby odlišné od stěžovatelky mohlo dojít k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv majetkových. Naopak má za to, že v takovém řízení není rozhodováno o právech a povinnostech stěžovatelky, nýbrž o právech a povinnostech společnosti, jejíž výmaz je předmětem tohoto rejstříkového řízení. Dle názoru Ústavního soudu stěžovatelka nemůže být v daném výmazovém řízení, resp. nečinností - neprovedením daného řízení, dotčena na svých majetkových právech. Je třeba také podotknout, že účinným procesním prostředkem ochrany majetkových práv v konkursním řízení není návrh na výmaz společnosti z obchodního rejstříku, nýbrž právní řád ČR poskytuje v konkursním řízení účinné právní prostředky odlišné.
Proti napadenému usnesení stěžovatelka namítla porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 Listiny), kdy brojila proti formalistickému výkladu jejího závěrečného návrhu (petitu), použití neplatného znění občanského soudního řádu a argumentovala jediným možným výsledkem - rozhodnutím v řízení o výmaz společnosti v dané věci (v případech, kdy je navrhovatelem soud). Ústavní soud však neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu. Vrchní soud v Olomouci se návrhem stěžovatelky na určení lhůty k provedení procesního úkonu zabýval a své závěry v rozhodnutí srozumitelně odůvodnil.
Ústavní soud nemá za to, že by soud postupoval při posouzení petitu návrhu příliš formalisticky tak, že by vybočil z ústavních kautel. Dle §174a ZSS může být podán návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, u kterého dochází (dle navrhovatele) k průtahům. Jedná se o řízení návrhové, ve kterém soud nemůže sám určit, jaký úkon má být učiněn, příp. domýšlet, jaké (jiné) úkony měl navrhovatel svým petitem (také) na mysli. Z petitu návrhu stěžovatelky, která byla již od podání tohoto návrhu odborně právně zastoupena advokátkou (a měla možnost správně formulovat své návrhové žádání), jasně vyplývá, že se domáhala určení lhůty k provedení výmazu dané společnosti.
Neobstojí ani námitka stěžovatelky, že v daném případě bylo jediným možným výsledkem řízení rozhodnutí o výmazu dané společnosti. Jak již obecný soud uvedl, rozhodnutí o výmazu není jediným možným výsledkem rejstříkového řízení o výmazu společnosti (v rámci řízení dle §174a ZSS přitom nelze ukládat jinému soudu, jak má rozhodnout); na tom nemění nic ani to, že návrh (resp. interní úkon), směřující k zahájení řízení o výmaz, podává dle §12a odst. 4 ZKV soud, když je třeba si uvědomit, že (i) v rámci jednoho soudu jsou konkursní a rejstříková oddělení na sobě nezávislá a nevázána v daném řízení žádáním (petitem) v podnětu (návrhu) oddělení druhého, natož že by se v daném případě jednalo o "vázanost soudu svým vlastním právním názorem", jak uvádí stěžovatelka.
K další námitce stěžovatelky je třeba uvést, že závěr o tom, že v případě rejstříkového řízení o výmazu není jeho jediným možným výsledkem rozhodnutí o výmazu společnosti, platí jak v případě současného znění právní úpravy rejstříkového řízení v občanském soudním řádu, tak v případě znění této úpravy v době, na kterou stěžovatelka poukazuje (prosinec 2004).
Ústavní soud dospěl k závěru, že v daném případě nemohlo dojít nečinností Krajského soudu v Brně k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv (majetkových), rovněž shledal zjevně nedůvodnou námitku o porušení jejího základního práva na soudní ochranu usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 6. 2007, čj. 3 UL 4/2007-6, proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) ZÚS a ústavní stížnost v plném rozsahu odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu