ECLI:CZ:US:2007:3.US.1677.07.2
sp. zn. III. ÚS 1677/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. září 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudců Jiřího Muchy a soudce zpravodaje Jana Musila ve věci ústavní stížnosti společnosti Pragner s. r. o., se sídlem Pod Lesem 2147/23, Praha 4, zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem Janáčkovo nábřeží 51/39, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. dubna 2007 č. j. 20 Cdo 2155/2006-48, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. listopadu 2005 č. j. 9 Co 1952/2005-24 a proti usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 7. července 2005 č. j. 29 Nc 475/2005-10, a návrhu na zrušení ustanovení §36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě jako účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení ustanovení §36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností navrhuje stěžovatelka zrušení v záhlaví usnesení označených rozhodnutí, a tvrdí, že jimi byla zkrácena na svých ústavně zaručených právech, zejména právu na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (resp. článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), jakož i článku 2 odst. 3, článku 4 odst. 1 Listiny a článku 2 odst. 4 Ústavy. Napadenými rozhodnutími byla porušena i zásada rovnosti v právech zakotvená v článku 1 Listiny.
Ve vztahu k tvrzenému porušení rovnosti v právech stěžovatelka uvádí, že ústavní stížností napadená rozhodnutí založila její protiprávní diskriminaci s ostatními subjekty, které se nacházely či nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci jako ona, a to především s ohledem na současnou nejednotnou rozhodovací praxi soudů v otázce výkladu ustanovení §36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád").
Výklad výše označeného ustanovení exekučního řádu byl prý v napadených rozhodnutích proveden "nepřípustně rozšiřujícím způsobem", takže stěžovatelce byla údajně nad rámec předmětného zákona uložena další povinnost, přičemž v důsledku popření její aktivní legitimace byla současně zkrácena na svém právu domáhat se práva na vymožení své pohledávky soudní cestou.
Podle názoru stěžovatelky Okresní soud v Opavě porušil její právo na spravedlivý proces zejména tím, že ve smyslu ustanovení §253 odst. 2 o. s. ř. měl ve věci nejprve nařídit jednání, v němž by byl nejprve náležitě zjištěn skutkový stav, a až poté rozhodnout ve věci samé, tj. o nařízení či zamítnutí exekuce.
Nesprávné právní posouzení věci i údajně vadný procesní postup soudu prvního stupně nebyl prý napraven ani v řízení odvolacím, resp. dovolacím, neboť odvolací soud usnesení soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a dovolání stěžovatelky bylo jako nepřípustné odmítnuto, ačkoli prý k závěru dovolacího soudu, že dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nebyly dány důvody. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na řadu soudních rozhodnutí, která otázku výkladu výše uvedeného zákonného ustanovení řeší od napadených rozhodnutí odlišným způsobem, což právě z důvodu sjednocování judikatury mělo být důvodem pro přípustnost dovolání s ohledem na zásadní právní význam předmětné právní problematiky.
Protože ustanovení §36 odst. 4 exekučního řádu a jeho výklad, tak jak byl proveden v napadených rozhodnutích, je podle názoru stěžovatelky v rozporu s výše označenými články Listiny, Úmluvy a Ústavy, navrhuje stěžovatelka jeho zrušení.
II.
Z připojených kopií soudních rozhodnutí se zjišťuje, že Okresní soud v Opavě usnesením ze dne 7. 7. 2005 č. j. 29 Nc 475/2005-10 návrh stěžovatelky (v dřívějším řízení oprávněné) na nařízení exekuce proti povinnému Z. H. (dále jen "povinný") pro 16 893,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.).
Soud prvního stupně v odůvodnění zamítavého rozhodnutí uvedl, že po výzvě soudu předložila stěžovatelka soudu smlouvu o postoupení pohledávky uzavřenou mezi společností NEALKO Olomouc, a. s. v likvidaci a REMO-DK, s. r. o. ze dne 8. 10. 2004 v úředně ověřené kopii a smlouvu o postoupení pohledávky přiznané exekučním titulem uzavřenou mezi společností REMO-DK, s. r. o. a stěžovatelkou ze dne 19. 11. 2004 rovněž v úředně ověřené kopii.
Protože podle ustanovení §36 odst. 4 exekučního řádu musí oprávněný doložit k prokázání tvrzeného přechodu povinností nebo převodu práva, pokud tento nenastal ze zákona, listiny v zákonu předepsané formě, dovodil soud prvního stupně, že v takových případech, kdy je přechod dokládán soukromou listinou, je ke splnění požadavku uvedeného v ustanovení §36 odst. 4 exekučního řádu (případně §256 odst. 2 o. s. ř.) potřeba úředního ověření podpisů na nich uvedených (jednajících) osob.
Prvostupňový soud přitom zdůraznil, že nezpochybňuje nikterak platnost předložených smluv, ani netvrdí, že pokud nejsou podpisy postupitele a postupníka ověřeny, smlouva je neplatná nebo že k postoupení pohledávky nedošlo. Důvodem zamítnutí návrhu stěžovatelky je především skutečnost, že tato nebyla schopna soudu ani po jeho výzvě zákonu odpovídajícím způsobem prokázat přechod práva nebo povinnosti za situace, kdy předložené smlouvy neobsahují úředně ověřené podpisy ani postupitele ani postupníka.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 29. 11. 2005 č. j. 9 Co 1952/2005-24 usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu stěžovatelky na nařízení exekuce potvrdil (výrok I.).
Označený soud se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že stěžovatelka neprokázala převod práva z exekučního titulu podle ustanovení §36 odst. 4 exekučního řádu. Tento právní závěr odvolací soud doplnil v tom, že k tomu, aby stěžovatelka, která je odlišná od subjektu, kterému svědčí právo z exekučního titulu, prokázala svoji aktivní legitimaci, nestačí jen okolnost, že na ni přešlo právo z exekučního titulu, přičemž tato okolnost byla prokázána, ale podmínkou je, aby převod práva byl prokázán předepsaným, tedy kvalifikovaným způsobem. Důvodem tohoto zákonného požadavku je podle mínění odvolacího soudu skutečnost, že se v exekučním řízení neprovádí dokazování. Jestliže tedy soukromá listina obsahující postoupení pohledávky nemá povahu notářského zápisu podle ustanovení §62 a násl. zákona č. 358/1992 Sb., nepostačí k doložení aktivní legitimace ani ověření opisu nebo kopie takové listiny.
Závěrem odvolací soud poukázal na řadu publikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vztahujících se k této problematice, která ji řeší již delší dobu konstantním způsobem, a zdůraznil, že ani on nemá důvod se v projednávané věci od této judikatury odchýlit.
Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelky usnesením ze dne 17. 4. 2007 č. j. 20 Cdo 2155/2006-48 jako nepřípustné odmítl (výrok I.).
Dovolací soud v krátkosti v napadeném usnesení konstatoval, že dovolání stěžovatelky není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) ve spojení s ustanovením §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř., tak ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Odvolací soud totiž, podle názoru dovolacího soudu, vyřešil přezkumu předloženou právní otázku (zda kvalifikovaný průkaz převodu práva ve prospěch jiného, než kdo je v exekučním titulu označen jako oprávněný, představuje notářsky ověřená shoda kopie smlouvy o postoupení pohledávky s originálem - vidimace) ve shodě s platnou judikaturou. V této souvislosti označil dovolací soud celou řadu svých rozhodnutí, které se touto otázkou zabývaly, a zdůraznil, že "stěžovatelkou citovaná odlišná judikatura soudů prvních stupňů v jiných případech není způsobilá založit zásadní právní význam pro projednávanou věc". Navíc o rozpor s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.) nemůže jít z toho důvodu, že dovoláním napadené rozhodnutí vychází z ustanovení procesního práva (§251 a násl. o. s. ř.).
III.
Po zvážení stěžovatelkou předložených námitek dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především nelze souhlasit se stěžovatelkou v tom, že pravomocně skončené řízení bylo zatíženo vadným procesním postupem soudu prvního stupně, pokud před rozhodnutím ve věci samé nebyl nejprve "náležitým způsobem zjištěn skutkový stav". Podle ustanovení §253 odst. 2 o. s. ř., jehož se stěžovatelka dovolává, soud v řízení o výkon rozhodnutí rozhoduje zpravidla bez jednání, přičemž ke slyšení oprávněného, resp. k jeho vyjádření, by byl povinen přistoupit např. podle ustanovení §264 odst. 1 o. s. ř. Ostatně i případné vyjádření stěžovatelky by nic nezměnilo na tom, že procesní povinnost, kterou musí ve smyslu ustanovení §36 odst. 4 exekučního řádu splnit, nemůže být nahrazena dokazováním, neboť splnění této procesní povinnosti stěžovatelky v souvislosti s návrhem na nařízení exekuce nelze nahradit jiným postupem. Soud prvního stupně splnil svoji poučovací povinnost tím, že stěžovatelku vyzval k doložení návrhu listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem a ke splnění této její procesní povinnosti jí poskytl náležitou lhůtu. Není tedy pochyb o tom, že stěžovatelce se v řízení před soudem prvního a druhého stupně dostalo řádného a spravedlivého procesu.
Jak již konstatoval Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí, protiústavnost napadených rozhodnutí nemůže být zdůvodněna pouhým subjektivním tvrzením stěžovatelky o tom, že předmětná právní otázka formulovaná v dovolání má pro sjednocení judikatury soudů zásadní právní význam proto, že lze poukázat na některé excesy v rozhodování o této otázce u soudů prvních stupňů, jak to ostatně připomněl i dovolací soud.
Výklad ustanovení §36 odst. 4 exekučního řádu, tak jak byl proveden již soudem prvního stupně a postupně potvrzován a doplňován o další již ustálenou judikaturu v této otázce, je ústavně konformní, a nepřináší ani v dosavadní rozhodovací soudní praxi žádné "novum", jenž by nebylo v souladu i s právní doktrínou.
Jestliže byla jako zjevně neopodstatněná posouzena ústavní stížnost, je zjevně neopodstatněný i akcesorický návrh na zrušení §36 odst. 4 exekučního zákona. Není možné požadovat zrušení jednotlivého ustanovení zákona, aniž by byl zjištěn zásah do ústavních práv a svobod stěžovatelky. Tento návrh tedy Ústavní soud odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Ze všech výše uvedených důvodů proto senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu