ECLI:CZ:US:2007:3.US.181.05
sp. zn. III. ÚS 181/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 22. února 2007 v senátě, složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, o ústavní stížnosti Hlavního města Prahy se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupeného JUDr. Světlanou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem 120 00 Praha 2, Karlovo náměstí 18, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 18 C 6/2003 ze dne 18. 6. 2004 a Městského soudu v Praze sp. zn. 13 Co 462/2004 ze dne 15. 12. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadá, s tvrzením porušení základních práv vyplývajících z čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, jakož i porušení čl. 96 Ústavy ČR, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Napadená rozhodnutí byla, jak Ústavní soud zjistil ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 18 C 6/2003, vydána v řízení zahájeném k žalobě P. K. směřující proti stěžovateli na určení, že žalobce je nájemcem bytu v soudních rozhodnutích přesně označeného, jehož nájemkyní byla až do své smrti jeho babička. Obvodní soud pro Prahu 1, který žalobě vyhověl, považoval, s ohledem na postoj stěžovatele, za daný naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení a shora označeným rozsudkem po provedení dokazování řadou důkazů vzal za prokázáno, že žalobce žil se svoji babičkou v předmětném bytě nejméně od roku 1994, podílel se na chodu domácnosti, o babičku v době její nemoci pečoval. Soud dovodil, že toto soužití mělo charakter společné domácnosti s tím, že oba měli v úmyslu vést trvalé životní společenství a uzavřel tak, že žalobce prokázal splnění podmínek pro přechod práva nájmu k předmětnému bytu ve smyslu ust. §706 odst. 1 obč. zák. (pozn. ve znění účinném ke dni úmrtí babičky žalobce dne 26. 2. 2002). V obšírném zdůvodnění svého rozhodnutí přitom provedené důkazy podrobně zhodnotil a vyložil, z jakých důvodů nepovažoval některé z nich (výpovědi svědků Ing. Š. a J. N., dalších tří svědků, kteří dříve potvrdili otci žalobce, že v předmětném bytě s nájemkyní bydlel) za způsobilé shora uvedený závěr vyvrátit a zdůvodnil také, proč nepovažoval za rozhodnou okolnost, že žalobce byl trvale hlášen v bytě své matky.
Městský soud v Praze, který se věcí zabýval z podnětu odvolání podaného stěžovatelem spolu s vedlejším účastníkem na jeho straně, uvedený rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil s konstatováním, že soud I. stupně náležitě zjistil skutkový stav věci a po stránce právní ho správně posoudil.
Proti těmto rozhodnutím obecných soudů směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel po rekapitulaci průběhu řízení, včetně obsahu svého dovolání, které současně proti rozhodnutí odvolacího soudu podal, i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu týkající se dokazování, poukazuje na - podle něj - zjevné rozpory a účelovost tvrzení svědků a jednoznačnost listinných důkazů, s důrazem na to, že o přechod práva nájmu nejprve žádal otec žalobce a dává najevo nesouhlas s provedeným dokazováním a jeho zhodnocením. Odvolacímu soudu pak vytýká i nesprávný výklad aplikovaného ustanovení §706 odst. 1 obč. zák., když jmenovaný soud konstatoval, že dle uvedeného ustanovení postačí, když ke dni smrti nájemce s ním osoby v prvé větě tohoto ustanovení uvedené sdílely společnou domácnost. Podle názoru stěžovatele nebyl v řízení dostatečně prokázán souhlasný úmysl nájemkyně a žalobce žít v trvalém společenství. Soud I. stupně se s rozpory v provedeném dokazování - které stěžovatel rozvádí a předkládá svůj náhled na jejich hodnocení, spolu s názorem na aplikované ustanovení, jež je podle jeho názoru poplatné době svého vzniku - nedokázal vypořádat a pro své rozhodnutí neměl dostatečné podklady, když ani nezjišťoval skutečnosti mu známé z jeho činnosti, tj. neprovedl důkaz dědickým spisem sp. zn. 37 D 187/2002, z něhož by zjistil, kdo byla osoba spolužijící s babičkou žalobce. V podstatě z těchto v ústavní stížnosti blíže rozvedených důvodů navrhuje zrušení obou napadených rozhodnutí.
Proti oběma rozhodnutím obecných soudů podal stěžovatel spolu s akciovou společností Trade centre Praha se sídlem v Praze 2, Blatnická 28, která v řízení před obecnými soudy měla postavení vedlejšího účastníka řízení na straně stěžovatele, také dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V ústavní stížnosti proto stěžovatel navrhl, aby řízení o ní s ohledem na podané dovolání bylo přerušeno do rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Ústavní soud tak vyčkal rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, který o podaném dovolání rozhodl usnesením ze dne 14. 12. 2006 tak, že řízení o dovolání proti rozsudku soudu I. stupně podle §104 odst. 1 ve spojení s §243 odst. 1 o. s. ř. zastavil pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení - nedostatek funkční příslušnosti soudu. Dovolání stěžovatele a vedlejšího účastníka proti rozsudku odvolacího soudu pak odmítl, a to pokud jde o vedlejšího účastníka podle §243b odst. 5 věta prvá a §218 písm. b) o. s. ř. jako dovolání podané osobou k jeho podání neoprávněnou. Pokud jde o stěžovatele, bylo jeho dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. v podstatě s odůvodněním, že v dovolání přípustnost opírajícím o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. byl obsahově uplatněn nezpůsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť právní závěr, na jehož podkladě bylo žalobě vyhověno, byl v dovolání zpochybňován toliko námitkami směřujícími proti skutkovému závěru odvolacího soudu o existenci soužití žalobce s nájemkyní ve společné domácnosti, přitom v takových případech jako je tento, kdy je přípustnost dovolání teprve zvažována, nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání relevantní. Přípustnost dovolání podle dovolacího soudu nemohla být založena ani námitkou, že napadené rozhodnutí je - co do výkladu ustanovení §706 odst. 1 věta první obč. zák. - v rozporu s hmotným právem a konstantní judikaturou. Z této vyplývá, že i když u osob uvedených v uvedeném ustanovení se k přechodu nájmu bytu nevyžaduje z hlediska naplnění znaku společné domácnosti podmínka spotřebního společenství, vyplývající jinak z ust. §115 obč. zák., je třeba, aby jejich soužití v bytě s nájemcem mělo charakter trvalosti. Jak však vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, tento se zabýval i otázkou charakteru soužití žalobce s nájemkyní bytu a dovolací námitky směřující proti jeho závěru o trvalosti tohoto soužití (převzatého z rozsudku soudu I. stupně) jsou námitkami směřujícími proti tomuto skutkovému a nikoliv právnímu závěru.
Poté, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 18 C 6/2003, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatel v ní v podstatě dává najevo nesouhlas s postupem obecných soudů v dané věci, s provedeným dokazováním a zejména s jeho zhodnocením a následným právním posouzením věci, přičemž opakuje své námitky uplatňované již v předchozím řízení, na něž bylo dostatečně reagováno již v řízení odvolacím, ale i v ústavní stížností nenapadeném rozhodnutí dovolacího soudu, na jehož odůvodnění, pokud jde o výhrady stěžovatele směřující proti odvolacímu soudu, lze zde pro stručnost odkázat. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, jak plyne z jeho dosavadní obecně přístupné judikatury, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, zhodnocení dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat" a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.
Jak již shora naznačeno, soud I. stupně věci věnoval náležitou pozornost, své rozhodnutí řádně zdůvodnil, včetně podrobného zhodnocení provedeného dokazování. V napadeném rozhodnutí dostatečně objasnil, na základě kterých důkazů, jejich zhodnocení a na ně navazujících úvah právních - s nimiž se v podstatě ztotožnil i soud odvolací a ostatně i soud dovolací - žalobě vyhověl. Odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí považuje Ústavní soud za přesvědčivé, věcí stěžovatele se podrobně zabývající a lze tak na ně odkázat. Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z toho vyvozenými na straně druhé, což by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995), v daném případě zjištěn nebyl. K námitce neprovedení důkazu dědickým spisem třeba uvést, že nejde o tzv. opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu, neboť podle obsahu spisu stěžovatel provedení tohoto důkazu, s nímž operuje teprve v dovolání a ústavní stížnosti, v řízení před soudem I. stupně nenavrhoval, a to ani po poučení provedeném soudem podle §119a o. s. ř. (č. l. 49 spisu), a s ohledem na to, že v dané věci nejde o řízení zmiňované v ust. §120 odst. 2 o. s. ř., nebylo povinností soudů jej provést z úřední povinnosti. Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv v posuzované věci neshledal, a proto z uvedených důvodů ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Pro úplnost, vzhledem k tomu, že v ústavní stížnosti byla akciová společnost Trade centre Praha se sídlem v Praze 2, Blanická 28 označena jako "vedlejší účastník na straně navrhovatele", je třeba ještě dodat, že ve smyslu ust. §76 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vedlejší účastníci v občanském soudním řízení (§93 o. s. ř.) postavení vedlejších účastníků v řízení před Ústavním soudem nemají a k rozhodnutí o přiznání tohoto postavení zmíněné společnosti ve smyslu odst. 3 uvedeného ustanovení Ústavní soud nepřistoupil s ohledem na to, že považoval samotnou ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2007
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu