ECLI:CZ:US:2007:3.US.1901.07.1
sp. zn. III. ÚS 1901/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. září 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. Č., právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem AK se sídlem Hálkova 1, 120 00 Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2007 č. j. 61 Sm 20/2007-7, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. 7. 2007 a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 29. 8. 2007, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2007 č. j. 61 Sm 20/2007-7, a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Protože podaná ústavní stížnost nesplňovala náležitosti stanovené pro ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyzval Ústavní soud stěžovatele k odstranění vad podání. Ve výzvě Ústavní soud stěžovatele zejména upozornil na povinné právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem včetně samotného sepsání ústavní stížnosti (ust. §30 a §31 zákona o Ústavním soudu), dále Ústavní soud stěžovatele poučil o tom, jaké náležitosti musí ústavní stížnost splňovat, jakož i o tom, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě do 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
Na výzvu Ústavního soudu reagoval stěžovatel podáním, sepsaným prostřednictvím svého právního zástupce, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 29. 8. 2007. K tomuto podání byla přiložena plná moc udělená JUDr. Vladimíru Šmeralovi k zastupování před Ústavním soudem. V uvedeném podání právní zástupce stěžovatele Ústavnímu soudu sdělil, že "ve věci výzvy k odstranění vad podání tímto tuto odstraňujeme tak, že přikládáme advokátní plnou moc k zastupování před Ústavním soudem a zároveň zasíláme celé podání znovu". Porovnáním obsahu druhého podání s obsahem prvního podání Ústavní soud zjistil, že obě podání jsou obsahově zcela totožná, pouze druhé podání je podepsáno stěžovatelem a na titulní straně i jeho právním zástupcem.
II.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 23. 4. 2007 č. j. 61 Sm 20/2007-7 Krajský soud v Praze zastavil řízení o zaplacení směnečné pohledávky ve výši 1 000 000,- Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II.). Usnesení Krajského soudu v Praze napadl stěžovatel odvoláním, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. 6. 2007 č. j. 5 Cmo 263/2007-12 jako opožděné odmítl (výrok pod bodem I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II.).
V ústavní stížnosti stěžovatel napadl a domáhal se zrušení usnesení Krajského soudu v Praze. Usnesení Vrchního soudu v Praze, který rozhodoval v předmětné věci jako soud odvolací, stěžovatel ústavní stížností nenapadl a ani proti němu v ústavní stížnosti neuplatnil žádné námitky.
III.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ust. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V souladu s ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (ust. §72 odst. 3 zák. o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ust. §72 odst. 4 zák. o Ústavním soudu).
Podmínkou, která musí být v zásadě splněna ještě před podáním ústavní stížnosti podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Vyčerpáním všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není přitom jejich pouhé uplatnění, ale až rozhodnutí příslušného orgánu ve věci (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, C. H. Beck, 2001, str. 330, shodně rovněž usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 209/01 a sp. zn. II. ÚS 143/2000).
Jak bylo výše uvedeno, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. 6. 2007 č. j. 5 Cmo 263/2007-12 odvolání stěžovatele odmítl jako opožděné. Správnost tohoto rozhodnutí Vrchního soudu v Praze stěžovatel v ústavní stížnosti nezpochybnil.
Opožděným podáním odvolání se stěžovatel dopustil procesního pochybení, které odvolacímu soudu zabránilo, aby se jeho odvoláním zabýval. Stěžovatel tak vlastním jednáním tento opravný prostředek, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval, (řádně) nevyčerpal.
Nevyčerpání procesního prostředku, který jinak zákon k ochraně práva poskytuje (v daném případě odvolání) zakládá z hlediska zákonných podmínek nepřípustnost ústavní stížnosti (ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel tedy nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (ust. §72 odst. 3 zák. o Ústavním soudu), a podaný návrh je proto nepřípustný.
V souladu s ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou, neboť neshledal důvod k postupu podle ust. §75 odst. 2 cit. zák.
Nad rámec Ústavní soud podotýká, že nelze přehlédnout, že ačkoli byl stěžovatel na základě výzvy Ústavního soudu poučen o tom, jaké náležitosti musí ústavní stížnost splňovat, včetně toho, že stěžovatel musí být v řízení před Ústavním soudem zastoupen právním zástupcem včetně samotného sepsání ústavní stížnosti, po obstarání si právního zástupce stěžovatel nepředložil Ústavnímu soudu kvalifikované podání, zpracované zvoleným právním zástupcem, ale opět předložil pouze původní ústavní stížnost sepsanou samotným stěžovatelem, na titulní straně pouze doplněnou o podpis právního zástupce stěžovatele.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2007
JUDr. Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj