ECLI:CZ:US:2007:3.US.1913.07.1
sp. zn. III. ÚS 1913/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. prosince 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. T., zastoupeného JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou v Praze 4, Urbánkova 3360, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 8 To 45/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 24. 7. 2007 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze (dále též jen "vrchní soud") ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 8 To 45/2007, kterým byl podle §258 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu zrušen rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále též jen "krajský soud") ze dne 6. 3. 2007, čj. 4 T 2/2003-3446, a věc vrácena podle §259 odst. 1 trestního řádu soudu prvního stupně (výrok I), a jímž bylo dále podle §262 trestního řádu nařízeno, aby tuto věc projednal a rozhodl Krajský soud v Praze (výrok II). Výše označeným rozsudkem soud prvního stupně podle §226 písm. c) trestního řádu zprostil stěžovatele obžaloby z trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) a h) trestního zákona. Dle tvrzení stěžovatele měla být porušena jeho základní práva a svobody, zejména pak práva zakotvená v čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 8, čl. 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, mělo být porušeno i ustanovení čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a čl. 4 Listiny a rovněž právo na obhajobu.
Úvodem obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel popisuje genezi případu. Jako podstatné nutno zmínit, že Krajský soud v Plzni již dříve zprostil stěžovatele obžaloby stran uvedeného trestného činu rozsudkem ze dne 17. 9. 2004, sp. zn. 4 T 2/2003, toto rozhodnutí bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2004, sp. zn. 8 To 140/2004 a 8 To 155/2004, zrušeno a věc byla vrácena zpět soudu prvního stupně. Poté opět krajský soud zprostil stěžovatele obžaloby, a to rozsudkem ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 4 T 2/2003, načež jej vrchní soud usnesením ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 8 To 26/2005, zrušil a nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Toto usnesení napadl stěžovatel dovoláním, které však bylo podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu Nejvyšším soudem odmítnuto. [Pozn.: Proti výroku vrchního soudu o tom, že věc má být projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, podal stěžovatel ústavní stížnost, která byla usnesením ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 389/05, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odmítnuta.]. Krajský soud poté rozsudkem ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 4 T 2/2003, znovu zprostil stěžovatele obžaloby a vrchní soud opět toto rozhodnutí usnesením ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 8 To 86/2006, zrušil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká vrchnímu soudu, že porušil jeho ústavně zaručené právo na zákonného soudce, přičemž se dovolává nálezů Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 711/01, a ze dne 7. 12. 1995, sp. zn. III. ÚS 90/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, č. 66, a svazek 4, č. 82), s tím, že v dané věci bylo prováděno obsáhlé dokazování a nelze dovodit, že by krajský soud důkazy prováděl a hodnotil způsobem vzbuzujícím vážné pochybnosti o objektivním přístupu k věci či že by postupoval v rozporu s trestním řádem a jeho zásadami. Následně stěžovatel poukazuje na to, že v odůvodnění napadeného usnesení existují logické rozpory, jež by měly spočívat v tom, že dle vrchního soudu první dvě přezkoumávaná rozhodnutí neobsahovala hodnocení důkazů, a současně že hodnocení důkazů mělo být "destruktivní"; v souvislosti s tím stěžovatel poukazuje na nezřetelnost daného výrazu a také vyslovuje pochybnosti nad tím, zda lze vytýkat, že soud prvního stupně hodnotil důkaz(y) "v neprospěch svědka" L. V.
Ve vztahu k v pořadí třetímu zprošťujícímu rozsudku shrnuje stěžovatel výtky vznesené ze strany vrchního soudu, tj. že krajský soud se neoprostil od jednostranného hodnocení důkazů ve prospěch obžalovaného s odvoláním na zásadu "v pochybnostech ve prospěch obžalovaného", že při hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka L. V. postupoval "destruktivním" způsobem, směřujícím ke "znevěrohodnění" jeho výpovědi, a že nehodnotil důkazy při pečlivém uvážení všech okolností případu.
Jde-li o čtvrté zprošťující rozhodnutí, stěžovatel uvádí, že se vrchní soud měl cítit být dotčen tím, že krajský soud nehodnotil důkazy podle jeho představ, přičemž kritika vrchního soudu v podstatě směřuje proti výsledku hodnocení důkazů, kdy "neochota" krajského soudu hodnotit důkazy podle představ vrchního soudu měla v podstatě podnítit závěr, že nebyly respektovány jeho názory, což stěžovatel dokládá citacemi z odůvodnění napadeného rozhodnutí. Stěžovatel, poukazujíc přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Tzn 7/97, tvrdí, že napadené rozhodnutí bylo vydáno z jiných než zákonných důvodů, jež jsou uvedeny v §258 odst. 1 písm. b) trestního řádu, a tedy v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny. Stěžovatel je názoru, že důvody, které vedly vrchní soud k nařízení, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným soudem, nekorespondují se zákonnými důvody pro takové rozhodnutí; důvodem tohoto opatření je snaha prosadit své vlastní hodnocení důkazů do rozhodnutí prvoinstančního soudu, a to u soudu, kde pro ně nalezne "větší pochopení". V souvislosti s tím poukazuje na zásadu volného hodnocení důkazů a tvrdí, že jí ze strany krajského soudu bylo učiněno zadost, když hodnocení důkazů bylo provedeno v souladu s obecně uznávanými zásadami logického myšlení a soud své závěry přesvědčivě odůvodnil. Odvolací soud přitom není oprávněn bez dalšího vytvářet odchylný skutkový stav jen v důsledku odlišného hodnocení důkazů. To stejné stěžovatel vyjadřuje v další části jinými slovy, když uvádí, že krajský soud postupoval v souladu s §2 odst. 6 trestního řádu, a tak vrchní soud do tohoto procesu není oprávněn zasahovat; různí soudci mohou za stejné důkazní situace dojít k jiným závěrům, např. proto, že různým způsobem akcentují právní zásadu in dubio pro reo. S tím měl počítat i zákonodárce, když zakotvil právní zásadu, že pokud soud prvního stupně postupuje důsledně podle §2 odst. 6 trestního řádu, nemůže odvolací soud příslušný rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) trestního řádu zrušit, i když by hodnotil tytéž důkazy s jiným výsledkem.
Konečně stěžovatel poukazuje na to, že projednání u místně a věcně příslušného soudu má zajistit, aby věc byla posouzena soudci s dostatečnou znalostí místních poměrů, věci i osob, kterých se věc týká. To prý totiž poskytuje možnost objektivnějšího posouzení, zvláště v tak nejednoznačné věci, jako je tato. Závěrem stěžovatel namítá, že neobjektivní posouzení věci nelze z ničeho vyvodit, napadené rozhodnutí pro porušení čl. 38 odst. 1 Listiny pak shledává ústavně nekonformním. Došlo prý i k porušení jeho základních práv a svobod tím, že vrchní soud rozhodoval o jeho věci v neveřejném zasedání.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze k ústavní stížnosti. Tento soud uvedl, že z odůvodnění všech jeho rozhodnutí je patrno, z jakých důvodů byly zprošťující rozsudky zrušeny. Rozhodně tomu nemělo být pro "odlišné hodnocení důkazů" odvolacím soudem, jak tvrdil stěžovatel, což dokládá citací z odůvodnění napadeného rozhodnutí. K postupu podle §262 trestního řádu pak uvedl, že jde o postup naprosto výjimečný, používaný v případech, že hrozí reálné nebezpečí, že senát (soud) není schopen věc objektivně a nestranně posoudit a rozhodnout. Jedná se jistě o zásah do práva na "zákonného soudce", ovšem podmínky daného ustanovení byly naplněny, neboť dva senáty Krajského soudu v Plzni se dopouštěly stejných chyb a nereagovaly na zrušující rozhodnutí odvolacího soudu. Není zřejmé, zda se jedná o určitý druh "solidarity" soudců téhož soudu nebo o náhodu, kdy se dva senáty nezávisle na sobě rozhodly neakceptovat právní názor odvolacího soudu, senáty Krajského soudu v Plzni však nelze střídat do nekonečna. Závěrem vrchní soud vyslovil přesvědčení, že jednal ve shodě s příslušnými ustanoveními trestního řádu, která jsou v souladu s Listinou, takže nemohlo dojít k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Navíc se nejedná o "meritorní" rozhodnutí, ale pouze o dílčí procesní rozhodnutí, po kterém řízení ve věci nadále pokračuje. Navrhl proto, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
V prvé řadě je třeba uvést, že pokud stěžovatel napadá usnesení vrchního soudu v části, kde bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc vrácena zpět k novému projednání a rozhodnutí (výrok I), Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně poukazuje na princip minimalizace zásahů tohoto soudu do činnosti soudů obecných a zásadu subsidiarity ústavní stížnosti (jež tak představuje ultima ratio), které pokládá za jedno ze základních vodítek interpretace a aplikace zákona o Ústavním soudu, resp. těch jeho ustanovení, která dopadají na řízení o ústavní stížnosti. V souvislosti s tím Ústavní soud dospěl k závěru, že je oprávněn věcně rozhodovat o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti (srov. např. usnesení ze dne 5. 9. 2001, sp. zn. I. ÚS 339/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, usn. č. 33). Za taková "konečná" rozhodnutí je však možno považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž se sice řízení nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část, kdy jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí žádným způsobem napadnout. V nyní posuzovaném ohledu se o takové rozhodnutí nejedná, řízení dále pokračuje a stěžovatel má možnost v jeho rámci uplatňovat své námitky, resp. brojit proti pro něj eventuálně nepříznivému meritornímu rozhodnutí opravnými prostředky. Z tohoto důvodu nutno pokládat v této části ústavní stížnost za nepřípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Napadá-li stěžovatel usnesení vrchního soudu v části, kde tento soud nařídil, aby věc rozhodl a projednal Krajský soud v Praze (výrok II), Ústavní soud shledal ústavní stížnost přípustnou, neboť jde právě o rozhodnutí, kterým byla "ukončena" relativně samostatná část řízení, stěžovatel je nemůže napadnout opravným prostředkem, přičemž je nutno vzít v úvahu i zásadu ekonomie řízení, neboť pokud by porušení ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny bylo shledáno až na samém konci soudního řízení, toto by probíhalo zcela zbytečně. Stejně Ústavní soud přistupuje i k rozhodnutím ve věci podjatosti soudce (soudu), ostatně i v případě stěžovatele, jak bylo zmíněno shora, Ústavní soud ústavní stížnost proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o nařízení, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, za nepřípustnou nepovažoval (viz usnesení ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 389/05).
Z tohoto důvodu Ústavní soud přistoupil k posouzení, zda se nejedná o návrh, který by bylo možno označit za zjevně neopodstatněný. V daném případě se rozhodnutí soudu opírá o ustanovení §262 věty druhé trestního řádu. Stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítá jeho rozpor s ústavním zákonem, konkrétně zde v úvahu připadajícím čl. 38 odst. 1 Listiny, a ani Ústavní soud takový rozpor v souvislosti s případem stěžovatele nezjistil. Jádrem sporu je "až" interpretace a aplikace prvně uvedeného ustanovení ze strany Vrchního soudu v Praze. V této souvislosti stěžovatel poukazuje zejména na nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 1995, sp. zn. III. ÚS 90/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, č. 82), který se rovněž zabývá ustanovením §262 věty druhé trestního řádu, z něhož jednoznačně vyplývají vodítka ústavně konformní interpretace, jež spočívají - ve stručnosti řečeno - v nutnosti značně restriktivního přístupu při výkladu citovaného ustanovení spojené s pečlivým vážením konkrétních okolností případu.
Shrne-li Ústavní soud podstatné skutečnosti, vrchní soud po vydání druhého zprošťujícího rozsudku Krajským soudem v Plzni, který obsahoval v podstatě tytéž, znovu se opakující vady, přistoupil nařízení o změně senátu, tento jeho krok byl pak předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu, který žádné pochybení nezjistil. Poté následovalo další zprošťující rozhodnutí, a i když Krajský soud v Plzni v novém složení senátu některé, odvolacím soudem vytýkané vady odstranil (konkrétně šlo o absenci hodnocení celé řady provedených důkazů), řadu z nich však nikoli (hodnocení důkazů v rozporu se zásadou §2 odst. 6 trestního řádu, aplikace zásady in dubio pro reo). Pro stejné vady pak bylo zrušeno i v pořadí čtvrté rozhodnutí soudu prvního stupně. K tomu lze v obecné rovině konstatovat, že nerespektuje-li opakovaně soud prvního stupně závazný právní názor soudu odvolacího (§264 trestního řádu), přičemž ani (mírnější) opatření podle ustanovení §262 věty první trestního řádu zjevně nevedlo k nápravě tohoto stavu, a tudíž vzniká "patová" situace, je nepochybně splněn předpoklad "důležitého důvodu" ve smyslu ustanovení §262 věty druhé trestního řádu.
Dále nutno poznamenat, že pokud stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas s názory a následným postupem odvolacího soudu, je třeba si uvědomit, že Ústavní soud není, resp. nemůže být v pozici toho, kdo by měl řešit případné konflikty mezi nalézacím a odvolacím soudem, resp. posuzovat správnost názorů toho kterého z nich. I zde, resp. zvláště zde je třeba vycházet ze zásad, které Ústavní soud ve svých rozhodnutích často opakuje, tedy že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ, je zásadně věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za další, "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. V daném případě je totiž markantní, že pokud by se Ústavní soud v této fázi řízení zabýval námitkami stěžovatele, které se (byť nepřímo) dotýkají věcné správnosti úvah odvolacího soudu, mohl by tím v podstatě prejudikovat rozhodnutí obecných soudů ve věci samé, což by bylo v rozporu s čl. 90 Ústavy České republiky i s principem minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti soudů obecných. Velice zdrženlivý přístup ze strany Ústavního soudu je zde tedy nezbytný.
Z tohoto důvodu je úlohou Ústavního soudu "pouze" posoudit, zda rozhodování soudu odvolacího nenese známky libovůle. Ústavní soud se proto zabýval otázkou důvodnosti, přesněji řečeno odůvodněnosti bezprostřední příčiny pro přikázání věci jinému soudu, tedy zda soud prvního stupně skutečně opakovaně nerespektoval právní názory soudu odvolacího. Odvolací soud soudu nižšího stupně vytýkal, jak shora uvedeno, porušení ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu spolu s nesprávným použitím zásady in dubio pro reo. Z velice obsáhlého a podrobného odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu, ve spojení s jeho předchozím usnesením ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 8 To 86/2006, je zcela patrné, jaké konkrétní vady byly zjištěny, přičemž se nelze ztotožnit s názorem stěžovatele, že se jednalo (jen) o jiný náhled na hodnocení důkazů; předmětem výtek byly logické nesprávnosti v daném hodnotícím procesu a nezohlednění všech podstatných okolností, což mělo být navíc spojeno s nesprávným pojímáním výše uvedené zásady. Byť stěžovatel upozorňuje na určité "nesrovnalosti" v napadeném usnesení, podstatné je, že interpretace jeho odůvodnění stran toho, co bylo důvodem daného postupu vrchního soudu (a potažmo co je soudu nalézacímu vytýkáno), nepůsobí žádné zásadní těžkosti. Taktéž bylo poukázáno na to, že soud prvního stupně se nejen dopouští stejných chyb, ale že z jeho rozhodnutí je patrna snaha o polemiku s předchozími názory odvolacího soudu či o jejich dezinterpretaci, takže jsou zde skutečnosti, jež nasvědčují tomu, že ani v budoucnu soud prvního stupně nebude názor soudu odvolacího respektovat. Jde-li tedy o ústavní požadavky, týkající se odůvodnění napadeného soudního rozhodnutí, jejichž nesplnění by bylo důvodem ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 1999, sp. zn. II. ÚS 282/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, č. 5), Ústavní soud žádné pochybení na straně vrchního soudu nezjistil. Namítá-li stěžovatel, že vrchní soud rozhodl v neveřejném zasedání, pak daný postup umožňuje ustanovení §263 odst. 1 trestního řádu, přičemž stěžovatel bude mít možnost se osobně účastnit jednání obecných soudů v dalším řízení.
S ohledem na tyto důvody Ústavní soud podanou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu