ECLI:CZ:US:2007:3.US.2040.07.1
sp. zn. III. ÚS 2040/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. prosince 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Romana Vytejčka, soudního exekutora, se sídlem Praha 10, Hostivařská 1109, zastoupeného JUDr. Stanislavem Vytejčkem, advokátem v Benešově, Hráského 406, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2007, čj. 23 Co 195/2007-40, a výroku III. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. 5. 2006, čj. Nc 12843/2004-14, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 19. 7. 2007 napadl stěžovatel usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2007, čj. 23 Co 195/2007-40, jakož i jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. 5. 2006, čj. Nc 12843/2004-14, a to pouze ve výroku III., přičemž se kromě zrušení uvedených rozhodnutí domáhal toho, aby Ústavní soud konstatoval, že uložení povinnosti platit náklady exekuce povinnému v souvislosti se zastavením exekuce je porušením zásady rovnosti vyjádřené v čl. 1 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že soudní exekutor má při výkonu exekuční činnosti postavení soudce, a proto je takovéto rozhodnutí zároveň zásahem do soudcovské nezávislosti zaručené čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a její přílohy zjistil, Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 30. 5. 2006, čj. Nc 12843/2004-14, podle §268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zastavil exekuci nařízenou rozhodnutím téhož soudu ze dne 9. 9. 2004, čj. Nc 12843/2004-4, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; dále uložil povinnému (Příležitosti, s. r. o.), aby nahradil stěžovateli jako soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce 6 373,80 Kč (napadený výrok III), s odůvodněním, že oprávněný (Telefónica O2 Czech Republic, a. s.) z hlediska procesního nezavinil (§271 věta první o. s. ř.), že exekuce musela být zastavena. Proti posledně uvedenému výroku podal stěžovatel odvolání, avšak Městský soud v Praze dané rozhodnutí soudu prvního stupně v záhlaví označeným usnesením potvrdil.
V ústavní stížnosti se stěžovatel zabývá výkladem specifických znaků postavení soudního exekutora, který při výkonu exekuční činnosti má obdobné postavení jako soudce, takže i v případě soudních exekutorů je zapotřebí zajistit obdobné (materiální) podmínky nezávislosti. Takovému požadavku obecné soudy nevyhověly, když v případě zastavení exekuce pro "nemajetnost" povinného právě jemu uložily povinnost k náhradě nákladů exekuce. Podle stěžovatele by stejně jako soudci měla být i exekutorovi zajištěna odměna bez ohledu na výsledek řízení; jinak je jedna skupina osob vykonávající státní moc zvýhodněna oproti druhé. Stěžovatel tvrdí, že otázkou materiální nezávislosti se Ústavní soud nezabýval, a dále poukazuje na to, že takováto soudní rozhodnutí mohou mít na soudní exekutory závažné ekonomické dopady, jež mohou vést k ohrožení jejich nezávislosti a dokonce i k jejich ekonomické likvidaci. Závěrem stěžovatel vyslovuje nesouhlas se závěrem pléna Ústavního soudu vysloveným ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 o možnosti exekutora vyúčtovat zálohu a tak krýt své náklady a poukazuje na to, že v tomto stanovisku nebyly zodpovězeny všechny otázky.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
(Nejen) III. senát Ústavního soudu se obsahově shodnými ústavními stížnostmi stěžovatele opakovaně zabýval, přičemž je jako zjevně neopodstatněné odmítl, nedávno např. usnesením ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 1996/07. V těchto rozhodnutích se Ústavní soud plně vypořádal s námitkami stěžovatele, které jsou uplatněny i v této ústavní stížnosti, takže na jejich odůvodnění lze stěžovatele pro stručnost odkázat. Pokud se tedy obecné soudy zabývaly - v souvislosti s náhradou nákladů exekuce - otázkou procesního zavinění oprávněného stran zastavení exekuce, nelze jim nic vytknout; jde-li o samotné posouzení této otázky, s ohledem na konkrétní okolnosti případu, žádné pochybení nebylo stěžovatelem namítáno.
Ústavní soud proto i tuto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu