ECLI:CZ:US:2007:3.US.207.07
sp. zn. III. ÚS 207/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. února 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Strany občanské sebeobrany S. O. S. Praha, se sídlem Loretánské náměstí 2/108, 110 00 Praha 1, právně zastoupené Mgr. Janem Kutějem, advokátem AK se sídlem 28. října 5, 747 05 Opava, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2006 č. j. 12 Ca 121/2006-64, spojené s návrhem na zrušení ust. §121 zák. č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ust. §123 zák. č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, v části "do zastupitelstva hlavního města Prahy a", ust. §20 odst. 5 zák. č. 424/1991 Sb., v části "a člena zastupitelstva hlavního města Prahy", ust. §20 odst. 7 zák. č. 424/1991 Sb., v části "a člena zastupitelstva hlavního města Prahy", a ust. §45 odst. 1 zák. č. 491/2001 Sb., v části upravující 5% uzavírací klauzuli, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení ust. §121 zák. č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ust. §123 zák. č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, v části "do zastupitelstva hlavního města Prahy a", ust. §20 odst. 5 zák. č. 424/1991 Sb., v části "a člena zastupitelstva hlavního města Prahy", ust. §20 odst. 7 zák. č. 424/1991 Sb., v části "a člena zastupitelstva hlavního města Prahy", a ust. §45 odst. 1 zák. č. 491/2001 Sb., v části upravující 5% uzavírací klauzuli se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 1. 2007, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2006 č. j. 12 Ca 121/2006-64, a to pro porušení čl. 5, čl. 18 odst. 1, čl. 101 odst. 1 a odst. 2 Ústavy ČR, a dále čl. 17 odst. 3 a čl. 22 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Společně s ústavní stížností podala stěžovatelka návrh na zrušení ust. §121 zák. č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ust. §123 zák. č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, v části "do zastupitelstva hlavního města Prahy a", ust. §20 odst. 5 zák. č. 424/1991 Sb., v části "a člena zastupitelstva hlavního města Prahy", ust. §20 odst. 7 zák. č. 424/1991 Sb., v části "a člena zastupitelstva hlavního města Prahy", a ust. §45 odst. 1 zák. č. 491/2001 Sb., v části upravující 5% uzavírací klauzuli.
Dále stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud uložil České republice povinnost nahradit stěžovatelce náklady za právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem ve výši 9 150,- Kč.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2006 č. j. 12 Ca 121/2006-64 byl zamítnut návrh navrhovatelky Strany občanské sebeobrany S. O. S. Praha (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") proti odpůrcům 1) Magistrátu hlavního města Prahy, 2) 70 kandidátům zvoleným do Zastupitelstva hlavního města Prahy ve volbách konaných ve dnech 20. a 21. 10. 2006, na neplatnost volby všech kandidátů zvolených ve volbách do Zastupitelstva hlavního města Prahy konaných dne 20. a 21. 10. 2006. V odůvodnění rozhodnutí Městský soud v Praze odkázal na ust. §90 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), ve kterém se uvádí, že za podmínek stanovených zvláštními zákony se může občan, politická strana nebo nezávislý kandidát nebo sdružení nezávislých kandidátů a sdružení politických stran nebo politických hnutí a nezávislých kandidátů návrhem domáhat rozhodnutí soudu o neplatnosti voleb nebo neplatnosti hlasování nebo neplatnosti volby kandidáta. V projednávané věci je zvláštním zákonem zákon č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen volební zákon). Podle ust. §60 odst. 3 volebního zákona může návrh na neplatnost voleb podat navrhovatel, má-li za to, že byla porušena ustanovení tohoto zákona způsobem, který mohl ovlivnit výsledky voleb. Podle Městského soudu v Praze to znamená, že musí být tvrzeno porušení ustanovení zákona č. 491/2001 Sb. Z podaného návrhu však podle městského soudu vyplývá, že navrhovatelka netvrdí, že došlo k porušení některého z ustanovení tohoto volebního zákona, které by mohlo být důvodem pro neplatnost voleb. Navrhovatelčiny námitky se týkají nerovnosti podmínek jednotlivých politických stran, když některým byl vyplacen příspěvek na mandát za krajské volby, ačkoliv takové volby se v hlavním městě Praze nekonaly. Podle názoru soudu se tato námitka nevztahuje k předmětnému volebnímu zákonu a pokud jde o vyplacení příspěvku za mandáty za krajské volby, došlo k němu podle zákona č. 424/1991 Sb., a soud v tomto řízení není oprávněn posuzovat, zda k výplatě došlo v souladu se zákonem či nikoli. Tato skutečnost však podle městského soudu nemá v žádném případě vliv na posouzení otázky, zda byla porušena ustanovení volebního zákona. Pokud jde o námitku týkající se volební metody, která je upravena volebním zákonem, nemohl městský soud, jak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, ani k této námitce přihlédnout, jestliže navrhovatelka neuvedla, že byl porušen volební zákon, a pouze nesouhlasí s volební metodou (d´Hondtovou metodou), která je ve volebním zákoně zakotvena. Námitka směřující proti tomu, že do Zastupitelstva hlavního města Prahy probíhají ve smyslu ust. §123 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, volby podle zákona o volbách do zastupitelstev obcí, není podle městského soudu rovněž důvodná. Tento postup je upraven zákonem a vyplývá ze specifického postavení hlavního města Prahy. Nejedná se tedy podle soudu o porušení volebního zákona. V námitce týkající se přístupu k místním sdělovacím prostředkům, popř. k veřejnoprávním sdělovacím prostředkům před volbami, navrhovatelka soudu neupřesnila, v čem spatřuje porušení volebního zákona. Volební kampaň je ve volebním zákoně upravena v ust. §30, kde je také stanoveno, že starosta může pro volební kampaň vyhradit plochu pro vylepení volebních plakátů, a to nejméně 10 dnů přede dnem voleb. Možnost jejího využívání musí odpovídat zásadě rovnosti kandidujících volebních stran. Navrhovatelka podle soudu neuvedla, že by nějakým způsobem došlo, pokud jde o jeho přístup k těmto plochám, k porušení volebního zákona. S ohledem na uvedené skutečnosti dospěl městský soud k závěru, že návrh není důvodný, neboť navrhovatelka neuvedla jako důvod neplatnosti voleb porušení zák. č. 491/2001 Sb., resp. některého z jeho ustanovení, a proto soud návrh zamítl. K návrhu navrhovatelky, aby Městský soud v Praze v souvislosti se svou rozhodovací činností ve věci tohoto návrhu předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení ust. §123 zák. č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, v části "do zastupitelstva hlavního města Prahy a", ust. §20 odst. 5 zák. č. 424/1991 Sb., v části "a člena zastupitelstva hlavního města Prahy", ust. §20 odst. 7 zák. č. 424/1991 Sb., v části "a člena zastupitelstva hlavního města Prahy", a ust. §45 odst. 1 zák. č. 491/2001 Sb., v části upravující 5% uzavírací klauzuli, Městský soud v Praze uvedl, že nepoužil ust. čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR, podle něhož, dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Městský soud uvedl, že nespatřuje rozpor uvedených zákonů s ústavním pořádkem. Pokud se navrhovatelka domnívá, že jí uvedená zákonná ustanovení jsou v rozporu s ústavním pořádkem, mohla již před volbami iniciovat posouzení jejich ústavnosti. Pokud tak činí až nyní, jeví se soudu její návrh jako účelový s ohledem na výsledek voleb.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že porušení výše uvedených ústavně zaručených práv a svobod spatřuje v tom, že vybrané politické strany, zvolené do Zastupitelstva hlavního města Prahy v roce 1998 a 2002 podle zákona o volbách do zastupitelstev obcí, obdržely za období 2000 - 2006 v rozporu s Ústavou ČR příspěvek na mandát za krajské volby, ačkoli se v hlavním městě Praze od roku 2000 krajské volby nikdy nekonaly. Stěžovatelka dále namítá, že i hlavní město Praha se podle zákona č. 347/1997 Sb. stalo krajem. Stěžovatelka dále namítá ohrožení základních práv a svobod v České republice z důvodu napojení rozhodujících politických stran v hlavním městě Praze přímo na státní rozpočet. Porušení svých práv spatřuje stěžovatelka dále v tom, že na základě politické dohody tzv. velkých politických stran byla Parlamentem ČR zavedena 5% klausule pro možnost vstupu do skrutinia. Tím se prý eliminují a diskriminující malé politické strany a nezávislí kandidáti ve volbách do zastupitelstev obcí, a tato klausule v těchto volbách diskriminuje stěžovatelku. Stěžovatelka dále uvádí, že byla hrubě diskriminována a poškozena tím, že jí před volbami nebyl zajištěn rovný přístup ani k místním sdělovacím prostředkům ani ve veřejnoprávní České televizi. Stěžovatelka napadá rovněž postup Českého rozhlasu, který z volební kampaně do krajského pražského zastupitelstva neodvysílal vůbec nic. ČTK zcela ignorovala demonstraci proti cenzuře konanou dne 18. 10. 2006. Stěžovatelka dále uvádí, že novelou zákona o volbách do zastupitelstev obcí - zákonem č. 491/2001 Sb. bylo právo rovného přístupu ke sdělovacím prostředkům, jejichž provozovatelem je obec, zrušeno, což stěžovatelka považuje za cenzurní zásah, který je v rozporu s Listinou.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V ústavní stížnosti stěžovatelka v podstatě opakuje námitky, které již byly obsaženy v jejím návrhu na neplatnost voleb podaném k Městskému soudu v Praze. Proti postupu Městského soudu v Praze v předmětné věci stěžovatelka v ústavní stížnosti žádné ústavně právně relevantní námitky neuplatnila.
Městský soud v Praze se v intencích přezkumu upraveného v soudním řádu správním návrhem stěžovatelky řádně zabýval, nicméně jejím námitkám nepřisvědčil. V odůvodnění napadeného rozhodnutí městský soud konstatoval, že navrhovatelka netvrdí, že došlo k porušení některého z ustanovení volebního zákona, natož pak způsobem, který by mohl být důvodem pro neplatnost voleb, a proto návrh stěžovatelky na neplatnost voleb zamítl.
Po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem jednajícího soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Společně s ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení ust. §121 zák. č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ust. §123 zák. č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, v části "do zastupitelstva hlavního města Prahy a", ust. §20 odst. 5 zák. č. 424/1991 Sb., v části "a člena zastupitelstva hlavního města Prahy", ust. §20 odst. 7 zák. č. 424/1991 Sb., v části "a člena zastupitelstva hlavního města Prahy", a ust. §45 odst. 1 zák. č. 491/2001 Sb., v části upravující 5% uzavírací klauzuli.
Aktivní legitimace stěžovatelky k podání akcesorického návrhu na kontrolu norem by mohla být založena při současném splnění dalších zákonných podmínek pouze v souvislosti s řešením a pravomocným rozhodnutím konkrétní právní věci týkající se individuálně určeného subjektu před orgánem veřejné moci, event. v souvislosti s jiným individuálním zásahem tohoto orgánu do ústavně zaručených základních práv [§64 odst. 1 písm. d), §74 zákona o Ústavním soudu], přičemž nutným, byť nikoliv dostatečným předpokladem pro její založení je to, že uplatněním napadeného ustanovení nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, tj. jeho konkrétní aplikací měla dle tvrzení stěžovatele nastat skutečnost předvídaná ustanovením §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle ust. §74 zákona o Ústavním soudu, může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Tento požadavek je v případě ústavní stížnosti, která napadá rozhodnutí obecného soudu, interpretován tak, že zákonné ustanovení, navržené ke zrušení, musí být aplikováno právě tímto soudním rozhodnutím.
Z rekapitulace věci vyplývá a je nesporné, že Městský soud v Praze při svém rozhodování ustanovení, která jsou navrhována ke zrušení, neaplikoval a stěžovatelka tak k návrhu na jeho zrušení není aktivně legitimována.
Při shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
K návrhu na zrušení výše uvedených ustanovení pak Ústavní soud pro úplnost dále uvádí, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu ust. §74 zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení právního předpisu "sdílí osud" ústavní stížnosti.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Ústavní soud návrh na zrušení výše uvedených ustanovení, podaný společně s ústavní stížností, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků taktéž odmítl, a to podle ust. §43 odst. 2 písm. b) a ust. §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud konečně neshledal ani důvod vyhovět návrhu stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů na zastupování v řízení před Ústavním soudem. Podle ust. §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je takový postup totiž možný pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Ústavní soud taktéž s ohledem na okolnosti případu neshledal, že by šlo o "odůvodněný" případ ve smyslu ust. §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, kdy by bylo na místě uložit placení nákladů řízení, jež jinak zásadně nesou účastníci sami, jinému účastníkovi či vedlejšímu účastníkovi.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu