ECLI:CZ:US:2007:3.US.2092.07.1
sp. zn. III. ÚS 2092/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. září 2007 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, ve věci navrhovatele J. K., zastoupeného Mgr. Jiřím Trunečkou, advokátem se sídlem Moravská 52, 120 00 Praha 2, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2007 sp. zn. 3 Tdo 503/2007, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2007 č. j. 10 To 476/2006-229 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. října 2006 č. j. 1 T 142/2006-171, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. října 2006 č. j. 1 T 142/2006-171 byl stěžovatel pro (ve skutkové větě výroku) blíže popsané jednání uznán vinným ze spáchání trestných činů ublížení na zdraví dle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a neposkytnutí pomoci ve smyslu §208 tr. zák. V důsledku toho byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců se zařazením k výkonu trestu do věznice s dozorem a dále k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu trvání osmi roků.
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2007 sp. zn. 10 To 476/2006 bylo odvolání stěžovatele do citovaného rozsudku směřující zamítnuto a následně v této trestní věci rozhodující Nejvyšší soud jeho dovolání, které posoudil z pohledu dikce §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu, usnesením ze dne 16. května 2007 sp. zn. 3 Tdo 503/2007 odmítl. Učinil tak z důvodu, že v předmětné trestní věci pochybení odvolacího soudu sice shledal, za rozhodné nicméně považoval, že tato vada neměla dopad na právní posouzení skutku (dle §224 odst. 1, 2 tr. zák.). Odvolacímu soudu (v rámci úvah v odůvodnění obsažených) vytkl, že za situace, kdy nevzal za prokázané, že by příčinou dopravní nehody byla rychlost stěžovatelem řízeného vozidla, nýbrž (toliko) jeho neopatrná a nebezpečná jízda, v důsledku níž vjel s osobním autem do protisměru, současně neupravil vlastním postupem (§258 odst. 1, §259 odst. 3 tr. řádu) skutkovou větu pod bodem 1) výroku rozsudku nalézacího soudu, aby tato přesně a výstižně vyjadřovala skutkový stav věci, ze kterého odvolací soud při podřazení pod příslušná zákonná ustanovení vycházel.
Rozhodnutí soudu I. a II. stupně stěžovatel napadl opakovaně ústavní stížností. Usnesením Ústavního soudu ze dne 21. března 2007 sp. zn. I. ÚS 521/07 byla první z nich odmítnuta pro nepřípustnost, usnesením ze dne 7. srpna 2007 sp. zn. II. ÚS 1667/07 druhá potom jako podaná po lhůtě stanovené zákonem pro její podání.
Včas podanou [posouzeno ve shodě s rozhodovací praxí v nálezech vyjádřenou (sp. zn. II. ÚS 205/03, I. ÚS 125/04, IV. ÚS 251/04)] ústavní stížností stěžovatel napadl označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byl dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 8 odst. 1, 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K tomu mělo dojít dle tvrzení stěžovatele tím, že v jeho trestní věci byly nesprávně (neadekvátně) hodnoceny provedené důkazy. Nazírání na toto nesprávné hodnocení stěžovatel v naraci návrhu podrobně popsal a rovněž v něm vytkl i vadu, která byla (ve vztahu k jejímu možnému relevantnímu dopadu) předmětem shora uvedeného úsudku Nejvyššího soudu ex lege předjímaného [§265i odst. 1 písm. f) tr. řádu]. Stěžovatel má za to, že vyústěním těchto jím namítaných pochybení je nevyvození konsekvencí plynoucích ze zásady in dubio pro reo, z kteréhož důvodu se rovněž v petitu návrhu domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví označená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Z dnes již ustálené judikatury podává se, že Ústavní soud necítí se být, to z důvodu ex constitutione daných mezemi ústavněprávního přezkumu [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], oprávněn (pohledem "další odvolací instance") přehodnocovat obecnými soudy učiněné hodnocení ve věci provedených důkazů. Do těchto myšlenkových operací, resp. jejich konečného výsledku v podobě od nich odvislého konkrétního rozhodnutí zasahuje na základě své kasační pravomoci pouze potud, pokud zjistí extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívající v racionálně neobhajitelném úsudku těchto orgánů o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními (srov. kupř. nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04, II. ÚS 566/06 a další).
Tento případ svévolného hodnocení důkazů ve věci stěžovatele shledán nebyl. Skutkové závěry obecnými soudy přijaté jsou v rámci vázanosti pravidly logiky v nezbytném rozsahu řádně odůvodněny, mají kontextuální přesvědčivost, to i stran vypořádání se s (dílčími) rozpory z jednotlivých důkazů plynoucích a nevykazují mezery. Takto se úvahy nalézacího i odvolacího soudu, reflektující dosah maximy volného hodnocení důkazů, pohybují v mezích mantinelů plynoucích ze zásady nezávislosti soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR.
Pochybení (již) Nejvyšším soudem soudu odvolacímu vytknuté potom dle názoru Ústavního soudu z hlediska procesu jako celku a jeho výsledku samo o sobě důvod pro kasaci nezakládá, ani pro jeho povahu zakládat nemůže (srov. nález sp. zn. III. ÚS 191/06). I ve vztahu k tomuto stížnostnímu bodu se lze se závěrem Nejvyššího soudu v mezích práva jednoduchého učiněným ztotožnit.
Vycházeje z tohoto posouzení stížnostních námitek, Ústavní soud stížnost pro zjevnou neopodstatněnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2007
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu