ECLI:CZ:US:2007:3.US.2138.07.1
sp. zn. III. ÚS 2138/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. září 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudců Jiřího Muchy a soudce zpravodaje Jana Musila ve věci ústavní stížnosti F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem Komenského 241, Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 2007 č. j. Nco 73/2007-388, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“)] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatel usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2007 č. j. Nco 73/2007-388, kterým v řízení o určení vlastnictví stěžovatele (v dřívějším řízení žalobce) proti žalované České republice – Obci Vyžice, IČ: 00496995, Heřmanův Městec bylo rozhodnuto tak, že soudci Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích: Mgr. Miloš Zdražil, JUDr. Alena Pokorná a JUDr. Pavel Mihola nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod spisovou značkou 3 C 90/2002 a u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích pod spisovou značkou 18 Co 344/2006-386.
Vrchnímu soudu v Praze stěžovatel vytýká, že svým usnesením porušil jeho základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen „Úmluva“). K porušení základního práva stěžovatele došlo ze strany účastníka řízení údajně tím, že v důsledku napadeného rozhodnutí budou i nadále rozhodovat v restituční věci stěžovatele výše jmenovaní soudci Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, u nichž podle názoru stěžovatele jsou s ohledem na okolnosti uvedené v námitce dány pochybnosti o jejich nepodjatosti, tedy lze prý pochybovat, že tito soudci jsou nestranní a nezávislí.
Vrchnímu soudu v Praze stěžovatel dále vytýká, že se prý nedostatečně vypořádal se všemi jeho argumenty, což v zásadě porušilo povinnost soudu se v odůvodnění rozhodnutí zabývat a také vypořádat se všemi vznesenými námitkami stran, a to i v případě, že jejich důvodnost či vliv na konkrétní rozhodnutí neshledá rozhodující soud věrohodnými, případně že tyto námitky odporují jiným důkazům.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel považoval za nutné k doložení svých tvrzení zopakovat námitky předložené již odvolacímu soudu v rámci řádného opravného prostředku, přičemž rovněž polemizuje s právními závěry obecných soudů v jimi posuzované otázce. Stěžovatel sám zdůrazňuje, že je subjektivně přesvědčen, že výše jmenovaní soudci nejsou nestrannými, o čemž prý svědčí i jejich postup při projednávání stěžovatelovy právní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi např. pod sp. zn. 10 C 65/2002 a u odvolacího soudu pod sp. zn. 18 Co 378/2006. Zásadním důvodem pro jejich vyloučení je však údajně jejich poměr k věci.
Za rozporuplnou shledává stěžovatel již skutečnost, že jmenovaní soudci údajně „rezignovali“ na svou povinnost poskytovat stěžovateli soudní ochranu, pokud ve svém rozhodnutí převzali tam citovaný názor Ústavního soudu, pro ně ze zákona nezávazný a navíc prý rozporný se všeobecně závazným právním názorem pléna Ústavního soudu a neřídili se vlastními závěry.
Závěrem stěžovatel tvrdí, že ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř. je v rozporu s čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen „Úmluva“), neboť ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř. poskytuje menší rozsah ochrany základních práv a svobod, než umožňuje posledně uvedený článek Úmluvy. Proto bylo údajně povinností soudu ve věci přednostně aplikovat článek 6 odst. 1 Úmluvy, a to především pro příznivější možnost ochrany základních práv stěžovatele.
II.
Z napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2007 č. j. Nco 73/2007-388 se zjišťuje, že tento soud rozhodl, jak bylo již výše uvedeno s tím, že nepřisvědčil důvodnosti stěžovatelem vznesené námitky podjatosti jmenovaných soudců Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích. Konstatoval totiž, že soudci senátu 18 Co, vůči nimž námitka podjatosti směřuje, ve svých vyjádřeních shodně uvedli, že nemají vztah k věci, účastníkům, ani k jejich zástupcům. Rovněž nemají žádný zájem na výsledku řízení.
K námitce konfliktu ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř. s čl. 6 odst. 1 Úmluvy Vrchní soud v Praze uvedl, že postrádá relevantní právní argumentaci, neboť ani platná judikatura k předmětnému článku Úmluvy neuvádí, že z posuzování a rozhodování by byli vyloučeni takoví soudci, kteří u téhož soudu rozhodovali v jiných věcech mezi stejnými účastníky. Vrchní soud zdůraznil, že okolnost, že ve věcech týkajících se téhož účastníka rozhodoval stejný soudce, který případně jeho odvolání v jiné věci nevyhověl, nemůže být sama o sobě důvodem jeho vyloučení, tedy ani jeho podjatosti. Subjektivní přesvědčení stěžovatele o opaku k vyloučení soudce nepostačuje, neboť musí objektivně existovat důvod pro pochybnost o nepodjatosti.
Protože však stěžovatel ve svých námitkách neuvedl žádný konkrétní důvod tvrzeného vztahu soudců k projednávané věci, ale vytýká jim jejich právní názor vycházející z nálezu Ústavního soudu, s nímž on sám nesouhlasí a vyslovuje pochybnost o způsobu jeho přijetí, nelze v takové argumentaci shledávat patřičnou relevanci pro rozhodování o vznesené námitce. Závěrem Vrchní soud v Praze zdůraznil, že pouhá kritika činnosti Ústavního soudu sama o sobě nepřináší rovněž žádné východisko ve zkoumané otázce. Z tohoto důvodu nepovažoval Vrchní soud Praze za podstatné a přínosné na ni jakkoli reagovat.
III.
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí zdůraznil skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu proto právo přezkumného dohledu nad jejich rozhodovací činností. Do jejich rozhodovací činnosti by byl oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, došlo k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem.
Především je třeba zdůraznit, že námitky stěžovatele proti napadenému usnesení jsou jen opakováním jeho tvrzení či úvah, které byly v dostatečném rozsahu předmětem zkoumání účastníka řízení a z pohledu skutkové i právní argumentace nepřináší do problematiky rozhodování soudů ve smyslu ustanovení §16 o. s. ř. žádné nové aspekty.
Ústavní soud posoudil v mezích ústavně vymezeného rámce napadené rozhodnutí a neshledal v postupu obecného soudu ani v rozhodnutí žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele.
Podstatou námitek stěžovatele (ostatně nikoli nových) je jeho tvrzení, že k vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci postačí, vzniknou-li u účastníka řízení byť i jen subjektivní pochybnosti o jeho nepodjatosti. Tyto pochybnosti stěžovatel dovozuje jednak z dosavadního rozhodování „o jiných odvoláních stěžovatele“ ve skutkově obdobných věcech, založených na shodných právních závěrech, přičemž v odůvodnění napadeného rozhodnutí údajně bez posouzení všech aspektů věci značně formalisticky byly aplikovány právní závěry uvedené ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05.
Ústavní soud nepovažuje za nutné v případě ústavní stížností napadající konkrétní rozhodnutí obecného soudu komentovat či rozvíjet úvahy stěžovatele o významu či závaznosti rozhodování Ústavního soudu v otázce, která s meritem věci vyjádřeným v napadeném rozhodnutí souvisí pouze zprostředkovaně (stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st 21/05 v otázce obcházení restitučních předpisů žalobami o určení vlastnictví podle občanského práva). Ostatně ve stejném smyslu se již vyjádřil i Vrchní soud v Praze.
Pokud se týká stěžovatelova názoru, že vyloučení soudce z projednání a rozhodování věci je dáno nikoliv jen v případě skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, lze-li mít pochybnosti o jeho nepodjatosti, Ústavní soud nevidí důvod mu v zásadě oponovat, ovšem s tou korekcí, že subjektivnímu náhledu účastníka řízení o podjatosti konkrétního soudce či soudců lze přiznat pouze hledisko do jisté míry „preventivní“ – může se stát či stává se nikoli důvodem (příčinou), ale podnětem k jejímu zkoumání, přičemž samotné rozhodování o této otázce musí být založeno výhradně na hledisku objektivním. I když v zásadě nikdy nelze v otázce podjatosti dospět k naprosté jistotě, je druhý protipól možného postupu, založený jen na subjektivních pocitech, resp. pochybnostech osob zúčastněných na řízení, zcela nevhodným východiskem zejména ve vztahu k možnému dotčení ostatních účastníků na právu na zákonného soudce (ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny). Vždy totiž platí, že uplatňování práv a svobod konkrétního subjektu nesmí být bezdůvodně (automaticky) přejímáno na úkor ústavně zaručených práv a svobod jiných.
Ovšem objektivizace pochybností není a nemůže být založena, jak ostatně správně zdůraznil v odůvodnění napadeného usnesení Vrchní soud v Praze, na takových skutečnostech, jakými jsou procesní neúspěch účastníka v konkrétním řízení či nenaplnění konkrétních zákonem předepsaných podmínek pro úspěšné uplatnění práv. Stěžovatel však v ústavní stížnosti žádné objektivní okolnosti, které by mohly být případně důvodem pro rozhodnutí o vyloučení konkrétních soudců, nenabízí.
Úvahy a polemika stěžovatele v právními názory ať již obecných soudů či Ústavního soudu nejsou rovněž důvodem k případnému zpochybnění nepodjatosti konkrétních soudců v konkrétním řízení, o jejichž vyloučení bylo napadeným rozhodnutím účastníka řízení rozhodováno.
Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by ústavní stížností napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu