ECLI:CZ:US:2007:3.US.2274.07.1
sp. zn. III. ÚS 2274/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. září 2007, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, o ústavní stížnosti stěžovatele OK-FIN s. r. o., U Splavu 1448, Slavkov u Brna, zastoupeného JUDr. Ilonou Třískovou, advokátkou se sídlem Tišnovská 167, 614 00 Brno, proti usnesením Okresního soudu ve Vyškově sp. zn. 4 C 437/2003 ze dne 11. 5. 2006, Krajského soudu v Brně sp. zn. 27 Co 873/2006 ze dne 1. 2. 2007 a Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2575/2007 ze dne 24. 7. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na soudní ochranu, garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti i obsahu připojených příloh - napadených rozhodnutí, byla tato vydána v řízení, v němž stěžovatel má postavení žalovaného. Prvým z označených rozhodnutí bylo soudem I. stupně k návrhu žalobce J&T Banka, a. s. se sídlem v Praze podle §107a o. s. ř. připuštěno, aby do řízení, vedeného pro zaplacení pohledávky ve výši 12.670.000,- Kč s příslušenstvím stěžovatelem, vstoupila společnost J&T Private Eqvity B. V., se sídlem v Nizozemí. Proti uvedenému rozhodnutí soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání, v němž zpochybňoval vlastnické právo původního žalobce Union banky a. s. k předmětné pohledávce s tím, že jako předběžnou otázku nutno rozhodnout otázku aktivní legitimace Union Banky k podání žaloby, měl také za to, že nebyly doloženy všechny přílohy, ze kterých by bylo patrno, jak k postoupení pohledávky došlo. Krajský soud v Brně druhým ze v záhlaví označených rozhodnutí usnesení soudu I. stupně potvrdil s odůvodněním, že po zahájení řízení byla žalovaná pohledávka postoupena na společnost J&T Private Eqvity B. V., tato společnost tvrzenou skutečnost potvrdila a zároveň souhlasila se svým vstupem do řízení. Soud I. stupně tak podle odvolacího soudu postupoval správně, když usnesením vydaným podle §107a odst. 1 a 2 o. s. ř. návrhu žalobce vyhověl, neboť skutečnost, že pohledávka byla postoupena, byla prokázána předloženou smlouvou o postoupení pohledávky a rovněž byla doložena existence nového žalobce předložením výpisu o zapsání této společnosti jako subjektu podle nizozemského práva. Zároveň dodal, že námitka nedostatku aktivní legitimace původního žalobce Union Banky bude předmětem řízení ve věci samé.
Třetím ze shora označených rozhodnutí pak Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele proti uvedenému usnesení krajského soudu jako zjevně bezdůvodné podle §243b odst. 1 o. s. ř., a to z týchž důvodů, které uvedl již ve svém usnesení ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. 29 Odo 1086/2006, v této věci dříve vydaným. Učinil tak po té, co zjistil, že dovolání stěžovatele je doslovným opisem jeho dovolání proti předcházejícímu usnesení odvolacího soudu ze dne 24. 2. 2006 a že v novém dovolání tak stěžovatel pouze opakoval argumenty identické s těmi, jež Nejvyšší soud odmítl ve svém usnesení ze dne 27. 9. 2006, v němž, jak je patrno z jeho obsahu, poukázal na svou předchozí judikaturu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003 sp. zn. 21 Cdo 306/2003, publikované pod č. 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), s tím, že stěžovatelem uplatněné argumenty se týkají jen věcné legitimace žalobce, k jejímuž posouzení však slouží rozhodnutí ve věci samé. (Pro úplnost třeba také dodat, že stěžovatel podal ústavní stížnost také proti v daném řízení dříve vydanému rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1086/2006 a tato byla usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 807/06 ze dne 15. 3. 2007 jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.)
Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel po rekapitulaci procesního vývoje věci s odkazem na znění ust. §107a o. s. ř. poukazuje na to, že společnost J&T Banka, a. s., návrh podle uvedeného ustanovení podala v době, kdy ještě nebyla účastníkem řízení, neboť tento návrh byl podán 27. 4. 2005 a uvedená společnost se stala účastníkem řízení teprve dne 24. 2. 2006, kdy, podle tvrzení ve stížnosti uvedeného, nabylo právní mocí potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu o jejím vstupu do řízení. Nebyl tak splněn předpoklad uvedený v ust. §107a o. s. ř. a soud I. stupně proto pochybil, když návrhu jmenované společnosti, aby na její místo do řízení vstoupil nový nabyvatel práva, vyhověl. Rovněž tak podle něj pochybil i soud odvolací, neboť ten měl podle názoru stěžovatele rozhodnutí soudu I. stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Soud I. stupně pak měl vyzvat žalobce, aby podal znovu návrh na postup dle §107a o. s. ř. nebo soudu sdělit, zda trvá na svém úkonu ze dne 27. 4. 2005 a pokud by žalobce na svém návrhu trval, měl soud rozhodnout dle citovaného ustanovení. Dle názoru stěžovatele pak pochybil i Nejvyšší soud, když dovolání ve věci odmítl. S ohledem na uvedené má stěžovatel za to, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.,
Podle ust. §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). V tomto ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, Sv. 19, č. 111).
Poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a připojených příloh, Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost je nepřípustná
Z obsahu napadených rozhodnutí je patrno, že stěžovatel sice proti rozhodnutí soudu I. stupně podal opravný prostředek a následně i dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, nicméně činil tak s odůvodněním, zpochybňujícím vlastnické právo původního žalobce k pohledávce, která je předmětem sporu, případně vytýkal nedostatek doložení všech příloh, z nichž by bylo patrno, jak k postoupení pohledávky došlo s tím, že jako předběžnou otázku nutno řešit otázku aktivní legitimace původního žalobce Union Banky. S argumentací, zpochybňující splnění předpokladů použití ust. §107a o. s. ř. proto, že společnost J&T Banka v době podání svého návrhu na vstup nového nabyvatele práva do řízení na své místo nebyla ještě účastníkem řízení proto, že rozhodnutí o tom v té době ještě nebylo v právní moci, přichází stěžovatel teprve nyní v ústavní stížnosti. Za tohoto stavu, kdy tuto argumentaci v řízení před obecnými soudy neuplatnil, je třeba vycházet ze závěru, že stěžovatel materiálně nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, a proto byla jeho ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], a jako taková byla podle §43 odst. 1 písm. e) cit. zákona odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2007
Pavel Holländer
soudce zpravodaj