ECLI:CZ:US:2007:3.US.229.07
sp. zn. III. ÚS 229/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 22. února 2007 v senátě, složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, ve věci navrhovatelky L. B., zastoupené Mgr. Michalem Vojáčkem, advokátem se sídlem Americká 17, 120 00 Praha 2, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2006 č. j. 28 Cdo 2247/2006-294, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. října 2005 sp. zn. 7 Co 2287/2005 a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 6. dubna 2005 sp. zn. 6 C 521/2004, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že se jimi cítí být dotčena ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 1, čl. 11 odst. 1, 3, 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Dle odůvodnění ústavní stížnosti mělo k tomu dojít tím, že obecné soudy neakceptovaly právní náhled stěžovatelky vztahující se k jejímu (žalobou uplatněnému) návrhu. Nejvyšší soud shora citovaným rozhodnutím odmítl jako nepřípustné dovolání stěžovatelky. Dospěl k závěru, že jím není napadeno rozhodnutí po právní stránce zásadního významu [§243b odst. 5, §237 odst. 1 písm. c), 3 o. s. ř.], když nebyly dány ani jiné, ex lege předvídané podmínky jeho přípustnost zakládající. Jemu předcházejícími rozsudky nalézacího a odvolacího soudu byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatelka domáhala určení vlastnického práva k přesně označenému pozemku [§80 písm. c) o. s. ř.], to s odůvodněním, že k jeho přechodu na stát došlo bez právního důvodu. Obecné soudy odůvodnily svá rozhodnutí tím, že stěžovatelka a další žalobce, jenž vznesl tentýž nárok ke spoluvlastnickému podílu k předmětnému pozemku, měli k jeho uplatnění otevřený kvalifikovaný prostor ve smyslu příslušných ustanovení restitučních zákonů (zákon č. 403/1990 Sb., zákon č. 87/1991 Sb.), pročež takto dovodily nemožnost aplikace obecných právních předpisů na předmětné žalobní žádání.
S těmito závěry obecných soudů stěžovatelka nesouhlasí. Má za to, že odnímat občanu možnost domáhat se svých práv podle občanského zákoníku s odůvodněním, že neosvědčila naléhavý právní zájem na sporu, protože měla "uplatnit práva podle jiného zákona" (restitučního, pojatého takto jako lex specialis), je protiústavní. V této souvislosti poukázala rovněž i na rozdílnou judikaturu Nejvyššího soudu, resp. rozsudky sp. zn. 22 Cdo 1620/2000 ze dne 28. listopadu 2001 a sp. zn. 28 Cdo 779/2001 ze dne 11. července 2001, v jejichž intencích užití občanskoprávních předpisů na její případ není vyloučeno. Pro uvedené, v naraci návrhu blíže rozvedené, výhrady se posléze domáhala, aby Ústavní soud předmětná rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poté co posoudil námitky stěžovatelky, dospěl Ústavní soud k závěru, že nelze přisvědčit jejímu tvrzení o tom, že by obecné soudy interpretovaly relevantní rámec jednoduchého práva dopadající na předmětnou věc v rozporu s jejími shora označenými ústavně zaručenými základními právy [čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vztahuje se potom pouze k trestnímu řízení].
Pokud se týče námitky nejednotné judikatury, v tom rámci se připomíná, že právě z toho důvodu byl (ve vztahu k dotčené problematice) přijat rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 ze dne 11. září 2003, o jehož právní závěry se napadená rozhodnutí obecných soudů opírají. Mimo poukaz na tento zákonem stanovený mechanismus sjednocování judikatury (§19, resp. §20 zákona č. 6/2002 Sb., srov. kupř. nález sp. zn. II. ÚS 566/05) lze dodat, že Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyslovil k interpretaci pojmu svévole v relaci k odchýlení se od (konstantní) judikatury v kontextu případného dotčení práva na spravedlivý proces; tou potom rozumí (toliko takový) odklon od ustálené judikatury, aniž by byly dostatečně vyloženy důvody, na základě nichž soud výkladovou praxi dosud převažující a stabilizovanou odmítá (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 501/04, II. ÚS 401/97, III. ÚS 470/97, III. ÚS 252/04 a další).
O naznačené případy (absenci zákonem stanovené procedury kvalifikovaného přehodnocení právního názoru či svévoli) se v situaci stěžovatelky evidentně nejedná.
Totožný právní názor na uvedenou problematiku, jaký ohledně posuzované věci zaujaly obecné soudy, nadto zastává rovněž Ústavní soud. Tento vyjádřil ve stanovisku Pl. ÚS - st. 21/05 ze dne 1. listopadu 2005, na nějž konečně Nejvyšší soud odkázal a jímž je senát při své rozhodovací činnosti, tedy i v tomto případě, vázán. Pro obecnou dostupnost uvedeného stanoviska (vyhlášeno pod č. 477/2005 Sb.), s nímž jsou rozhodovací důvody napadených rozhodnutí ve shodě (srov. kupř. i nález sp. zn. II. ÚS 346/03), postačí na jeho obsah pro stručnost odkázat.
V důsledku řečeného shledal Ústavní soud návrh zjevně neopodstatněným, a proto jej mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2007
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu