ECLI:CZ:US:2007:3.US.234.06
sp. zn. III. ÚS 234/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. N., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Praha 9, Mansfeldova 792/3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2005, č.j. 39 Co 347/2005-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby - pro porušení základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") - Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu.
Z ústavní stížnosti a odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává následující.
Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 5. 10. 1984, sp. zn. 1 T 203/84, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 1. 1985, sp. zn. 5 To 439/85, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi podle §178 tr. zákona, v tehdy platném znění, a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody; současně bylo rozhodnuto o zabrání věcí v tomto rozsudku vyjmenovaných. Na základě zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o soudní rehabilitaci"), byl tento rozsudek usnesením Okresního soudu v Klatovech ze dne 15.8.1995, sp. zn. Rt 2/95, zrušen a trestní stíhání stěžovatele zastaveno.
K návrhu stěžovatele Okresní soud v Klatovech usnesením ze dne 30. 7. 2004, sp. zn. Nt 415/2003, rozhodl, že se stěžovateli vrací magnetofon zn. National; ve zbytku pak byl návrh na vrácení zabavených věcí zamítnut, neboť již byly zničeny.
Jelikož Ministerstvo spravedlnosti následně (podáním ze dne 1. 9. 2004) odmítlo stěžovatelem uplatněný nárok na náhradu škody (za zničené věci ve výši 10.570,- Kč, "spravedlivé zadostiučinění za způsobené útrapy" v částce 150.000,- Kč a "náhrady za náklady právního zastoupení" ve výši 2.150,- Kč), podal stěžovatel u Obvodního soudu pro Prahu 2 žalobu, jíž se domáhal (již pouze) náhrady škody spočívající v uhrazených nákladech zastoupení v řízení před Okresním soudem v Klatovech ve věci sp. zn. Nt 415/2003 (2.1250,- Kč).
Rozsudkem ze dne 18. 5. 2005, č.j. 11C 84/2004-22, Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu zamítl, a Městský soud v Praze jej ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že zákonný podklad pro žalobcem požadovanou náhradu dán není, neboť ji neumožňují ani obecná ustanovení §420 obč. zák., resp. §31 zákona č. 82/1998 Sb. (případně zákon č. 58/1969 Sb.), ani restituční zákon č. 87/1991 Sb. či zákon č. 119/1990 Sb.
S tímto názorem stěžovatel nesouhlasí, a pokládá jej za rozporný s výše uvedenými ustanoveními norem ústavního pořádku. Má za to, že usnesení ve věci sp. zn. Nt 415/2003 "prokázalo příčinnou souvislost s nezákonným rozhodnutím a nezákonnými postupy v roce 1985", pročež měly soudy postupovat (se zřetelem k §36 zákona č. 82/1998 Sb.) podle zákona č. 58/1969 Sb. Stěžovatel přitom souhlasí s tím, že náhrady vzniklých nákladů se nelze domáhat dle §19 odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci, ani podle "navazujícího" zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o mimosoudních rehabilitacích") a že rovněž nebyly dány podmínky k užití ustanovení §151 tr. řádu; odkazuje však na právní závěr, který formuloval Ústavní soud v nálezu ve věci sp. zn. I.ÚS 367/99.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d/ rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (viz též §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať k tomu došlo předtím nebo poté.
To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci.
Ústavní soud se již ve svém rozhodnutí ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. III.ÚS 18/06 (a shodně též např. v rozhodnutích ze dne 15. 9. 2005 sp. zn. III.ÚS 349/05, ze dne 8. 3. 2006 sp. zn. II.ÚS 714/05) vyslovil k otázce vztahu speciálních (restitučních) předpisů k předpisům obecným, je-li zjevné, že rozhodnutí obecných soudů (o náhradě škody) navazují na rehabilitační řízení podle zákona o soudních rehabilitacích. Uvedl zde, že jde o problém "v soudní praxi dlouhodobě známý; zjevně převažujícím názorem je, že jsou-li splněny subjektové i předmětové předpoklady aplikace předpisů restitučních, lze užít jen je, a k majetkové obnově jsou k dispozici pouze ty instrumenty, které jsou jimi upraveny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/1999, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001)". Poukázal přitom i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 14/2003, v němž tento soud vyslovil, že "vzhledem k tomu, že zákon o soudní rehabilitaci má ve vztahu k občanskému zákoníku i k zákonu č. 58/1969 Sb. povahu normy speciální k normě obecné, má tento zákon - pokud jde o vztahy jím upravené - přednost před obecnými normami. Znamená to, že pro osoby, které podle uvedených zákonů jsou osobami oprávněnými žádat odškodnění, platí pro uplatňování a uspokojování nároků ve vztahu mezi nimi a státem zvláštní právní úprava, a to bez ohledu na to, který předpis je pro ně příznivější. V případech, na které dopadá restituční zákon, se tedy nelze proti státu domáhat uspokojení jiných či dalších nároků, než těch, které tyto speciální zákony upravují, a to za podmínek a způsoby stanovenými těmito zvláštními předpisy". Shodně vyznívají i závěry, formulované Ústavním soudem ve věci sp. zn. III. ÚS 331/1998.
Rozhodnutí, kterými obecné soudy zamítly žaloby osob soudně rehabilitovaných, domáhajících se (obdobně jako stěžovatel) náhrady škody za věci odňaté jim v trestním řízení a nákladů právního zastoupení, tedy i Ústavní soud pojímal jako ústavně konformní.
V posuzované věci nutno mít za určující, že uplatněný nárok na náhradu škody - obsahu náhrady nákladů jiného řízení - je obsahově spojen právě s restituční situací stěžovatele; ačkoli, jak se uvádí v ústavní stížnosti, bylo vedeno řízení "podle §80 odst. 1 tr. řádu", nemohlo mít jiný základ, než právě v předtím aplikovaných institutech zákona o soudních rehabilitacích. Pak ovšem - v intencích výše uvedeného - nebyly stěžovateli k dispozici jiné náhradové instrumenty, než ty, jež předjímá §23 tohoto zákona, a to odkazem na - speciální - §13 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Ten ve sledovaných souvislostech připouští nárok na náhradu toliko ohledně "nemovitosti nebo celého majetku občana", a nároky jiné tudíž úspěšně uplatnitelné nejsou.
To pak logicky dopadá i na korespondující (akcesorické) nároky, včetně o náhradu nákladů příslušného řízení.
V usnesení ze dne 31. 7. 2006, sp. zn. IV. ÚS 83/06, Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavní soudu odmítl ústavní stížnost proti (obsahově shodnému) potvrzujícímu rozsudku téhož odvolacího soudu v řízení o žalobě na náhradu nákladů řízení (právního zastoupení), vynaložených v řízení o vrácení odňatých věcí (§80 odst. 1 tr. řádu), který vycházel ze shodné skutkové situace a v němž byl uplatněn i shodný právní závěr. Ústavní soud k tomu uvedl, že je-li "nepřiznání nároku na náhradu škody ve věci samé rozhodnutím ústavně konformním, pak o rozhodnutí, kterým nebyla přiznána náhrada škody představující náhradu nákladů řízení, nemůže být usuzováno opačně, neboť jde o nárok akcesorický".
Jakož tam, i zde, je pak odkaz stěžovatele na nález sp. zn. I.ÚS 367/99 nepřípadný. Tehdejší stěžovatel, uvedl Ústavní soud, "při uplatnění nároku na náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb. neměl status osoby soudně rehabilitované, neboť rozsudek, který byl zrušen, byl rozsudkem vydaným v roce 1996".
Jelikož Ústavní soud neshledal žádný důvod (logický ani věcný), aby nyní rozhodl jinak, uchýlil se - ve smyslu shora vyložené zásady - k ustanovení §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu, a posuzovanou ústavní stížnost odmítl rovněž; na odůvodnění předchozích rozhodnutí se přitom plně odkazuje.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu