ECLI:CZ:US:2007:3.US.234.07
sp. zn. III. ÚS 234/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. února 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., právně zastoupeného JUDr. Josefem Zubkem, advokátem AK se sídlem 1. máje 398, 739 61 Třinec, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2006 č. j. 3 As 62/2005-51, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2005 č. j. 22 Ca 327/2004-29, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu, a 2) Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. 1. 2007, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2006 č. j. 3 As 62/2005-51, jakož i usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2005 č. j. 22 Ca 327/2004-29, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že na základě rozhodnutí ředitele Okresního ředitelství Policie ČR Frýdek-Místek ve věcech služebního poměru č. 905 ze dne 28. 7. 2003 byl stěžovatel podle ust. §106 odst. 1 písm. d) a ust. §108 odst. 3 zák. č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o služebním poměru") propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie ČR dnem doručení rozhodnutí. Rozhodnutím ředitele Správy Severomoravského kraje Policie ČR č. 1440 ze dne 6. 10. 2003 bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti výše uvedenému rozhodnutí ředitele Okresního ředitelství Policie ČR Frýdek-Místek ve věcech služebního poměru č. 905 ze dne 28. 7. 2003.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2005 č. j. 22 Ca 327/2004-29 byla jako opožděná odmítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí ředitele Správy Severomoravského kraje Policie ČR č. 1440 ze dne 6. 10. 2003. Krajský soud vzal za prokázané, že napadené rozhodnutí bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 14. 10. 2003 a téhož dne nabylo právní moci. Lhůta pro podání žaloby u soudu uplynula v souladu s ust. §137 odst. 2 zákona o služebním poměru dne 13. 11. 2003. Stěžovatel podal žalobu dne 11. 12. 2003, tedy po uplynutí zákonem stanovené lhůty, a krajský soud ji proto jako opožděnou odmítl.
Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2006 č. j. 3 As 62/2005-51, byla jako nedůvodná zamítnuta kasační stížnost stěžovatele směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2005 č. j. 22 Ca 327/2004-29. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší správní soud poukázal na to, že stěžovatel ve své argumentaci pomíjí existenci zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), jenž nabyl účinnosti ke dni 1. 1. 2003 jako nový předpis upravující samostatně rozhodování soudů ve správním soudnictví. Podle tohoto zákona poskytují soudy ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob (ust. §2 s. ř. s.). Soudní řád správní tak nahradil stávající úpravu správního soudnictví zahrnutou dosud do části páté zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Tato s účinností od téhož data upravila nově rozhodování (civilních) soudů o žalobách proti rozhodnutím orgánů veřejné správy, ovšem ve věcech soukromoprávních (ust. §244 odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší správní soud poukázal na ustálenou judikaturu správních soudů, podle které je služební poměr vztahem veřejnoprávní povahy, a zejména pak poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2003 č. j. 6 As 29/2003-97, podle kterého je propuštění příslušníka Policie České republiky ze služebního poměru podle ust. §106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru rozhodnutím, jímž se autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech vyplývajících z právního poměru veřejnoprávního; účastníku tohoto vztahu se soudní ochrana poskytne ve správním soudnictví. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal Nejvyšší správní soud na to, že v době vydání správního rozhodnutí (říjen 2003) byla již téměř rok účinná nová právní úprava správního soudnictví. Obecným předpisem upravujícím řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu byl tehdy soudní řád správní, k němu speciální úpravu ve smyslu ust. §129 odst. 1 s. ř. s. pak obsahoval zákon o služebním poměru. Lhůta pro podání žaloby k soudu byla tedy v souladu s ust. §137 odst. 2 zákona o služebním poměru třicet dní a krajský soud postupoval správně, odmítl-li podanou žalobu jako opožděnou.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že správní soudy mu odepřely právo věcného přezkoumání rozhodnutí správního orgánu s odůvodněním, že žalobu o přezkum těchto rozhodnutí podal po lhůtě třiceti dnů uvedené v zákoně o služebním poměru. Stěžovatel uvádí, že rozhodnutí o propuštění příslušníka Policie České republiky ze služebního poměru považoval za rozhodnutí vyplývající z právního poměru soukromoprávního a soudní ochranu hledal u obecného soudu podle občanského soudního řádu. Stěžovatel poukazuje na ust. §137 odst. 4 zákona o služebním poměru, ve kterém se uvádí, že soud má postupovat při přezkoumávání rozhodnutí služebního funkcionáře podle zvláštního předpisu, přičemž v poznámce pod čarou je uvedeno, že tímto zvláštním předpisem je občanský soudní řád, a to konkrétně ust. §244 a násl., zejm. pak ust. §250l. Tento zvláštní právní předpis, občanský soudní řád, ve svém ust. §247 (ve znění ke dni podání žaloby) hovoří o dvouměsíční lhůtě pro podání žaloby. Stěžovatel je přesvědčen, že Nejvyšší správní soud nesprávně odmítá názor stěžovatele, že tato zákonná úprava umožňovala rozdílné způsoby interpretace. Stěžovatel poukazuje na znění ust. §250b odst. 1 o. s. ř., v němž se uvádí, že žaloba musí být podána do dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. A v daném případě tímto zvláštním zákonem podle stěžovatele nebyl zákon o služebním poměru, který v ust. §137 odst. 4 v poznámce pod čarou odkazuje na občanský soudní řád.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Podstatu ústavní stížnosti tvoří námitky stěžovatele, že obecné soudy mu odepřely právo věcného přezkoumání správního rozhodnutí ve věci propuštění stěžovatele ze služebního poměru s odůvodněním, že stěžovatel podal žalobu o přezkum tohoto správního rozhodnutí po lhůtě uvedené v zákoně o služebním poměru. Soudy prý při stanovení lhůty k podání žaloby ve správním soudnictví nesprávně interpretovaly příslušná ustanovení občanského soudního řádu a zákona o služebním poměru.
Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že jedním z důvodů jeho ingerence do rozhodovací činnosti obecných soudů je nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy, která má za následek porušení základních práv nebo svobod. K nesprávné aplikaci normy jednoduchého práva přitom může dojít v důsledku svévolné aplikace normy jednoduchého práva (např. nerespektováním kogentní normy) a nebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (přepjatý formalismus). Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nesprávná aplikace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci zejména tehdy, pokud tuto lze opodstatněně kvalifikovat jako aplikaci mající za následek porušení základních práv a svobod, např. jde-li o takovou aplikaci, která se jeví v daných souvislostech příliš formalistickou, takže ji objektivně není možné akceptovat (srov. k tomuto např. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 173/02, sp. zn. III. ÚS 671/02). O takový případ interpretace a aplikace práva však v projednávané věci nejde.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Dle citovaného ustanovení se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu, příp. jiného orgánu, je ovšem třeba podotknout, že je povinen tak činit "stanoveným postupem", tj. v souladu s příslušnými procesními předpisy. V posuzovaném případě tomu tak nebylo, neboť stěžovatel podal žalobu ve správním soudnictví opožděně, a Krajskému soudu v Ostravě proto nezbylo, než ji v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního odmítnout. Závěr Krajského soudu v Ostravě následně potvrdil i Nejvyšší správní soud. Ústavní soud v postupu těchto soudů žádné vady nezjistil.
Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vypořádal s námitkami stěžovatele uplatněnými v kasační stížnosti a velmi podrobně a přehledně stěžovateli vysvětlil, podle jaké právní úpravy a v jaké lhůtě měl stěžovatel svoji žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podat. Nejvyšší správní soud správně podotkl, že nová právní úprava ve správním soudnictví, zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v době vydání správního rozhodnutí v právní věci stěžovatele byla platná a účinná již téměř rok. Postupu Nejvyššího správního soudu, a stejně tak ani postupu Krajského soudu v Ostravě proto nelze z ústavněprávního hlediska cokoli vytknout.
Protože ústavní stížnost neobsahuje žádné další skutečnosti, ze kterých by stěžovatel dovozoval porušení svých ústavně zaručených práv, byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu