ECLI:CZ:US:2007:3.US.25.07
sp. zn. III. ÚS 25/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. února 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti JUDr. Pavla Korty, advokáta se sídlem Poštovní 2, Ostrava - Moravská Ostrava, jako správce konkursní podstaty úpadce - České národní záložny, spořitelního a úvěrního družstva se sídlem Kostelní 23, Ostrava - Moravská Ostrava, IČ: 65138058, právně zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem K. Sliwky 126/18, Karviná - Fryštát, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. října 2006 č. j. 8 Cmo 177/2006-49, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatel usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2006 č. j. 8 Cmo 177/2006-49, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II., a tvrdí, že tímto rozhodnutím porušil Vrchní soud v Olomouci čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že veškerá ústavně právní argumentace stěžovatele se omezuje na citaci závěru vysloveného v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2003 sp. zn. I. ÚS 712/01, v němž se mimo jiné uvádí, že "právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny. Tím, že obecný soud náhradu nákladů ve výši stanovené v souladu s citovaným právním předpisem stěžovatelům nepřiznal, odepřel jim právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny".
V další části jinak velmi stručného odůvodnění návrhu se stěžovatel zaměřil jen na rekapitulaci dosavadního průběhu pravomocně skončeného řízení a na polemiku s právním závěrem odvolacího soudu vysloveným v jeho rozhodnutí.
II.
Ústavní soud z připojených listinných důkazů, tedy z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2005 č. j. 10 Cm 49/2005-35, a z napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2006 č. j. 8 Cmo 177/2006-49, zjistil, že stěžovatel (v dřívějším řízení žalobce) se domáhal proti žalovanému M. Ch. zaplacení částky 1 250,- Kč s příslušenstvím, a to z titulu splnění uhrazovací povinnosti člena družstva úpadce.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel vzal žalobu v plném rozsahu zpět, soud prvního stupně řízení podle ustanovení §96 odst. 1, odst. 2 o. s. ř. zastavil a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení §146 odst. 2 ve spojení s ustanovením §142 odst. 2 o. s. ř. tak, že stěžovateli přiznal na náhradu nákladů řízení poměrnou část v rozsahu 20 %, tj. částku 1 226,- Kč.
Po odvolání stěžovatele, jímž byl napaden pouze výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, rozhodl Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací tak, že usnesení soudu prvního stupně v napadeném náhradově nákladovém výroku změnil s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení jak před soudem prvního stupně (výrok I.), tak před soudem odvolacím (výrok II.).
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze zjištění, že pobyt žalovaného je po celou dobu řízení neznámý, proto mu byla pro předmětné řízení ustanovena opatrovnice (jeho matka), která před nařízeným jednáním projevila ochotu zástupci žalobce zaplatit za žalovaného částku 1 250,- Kč, což posléze také učinila a to přesto, že jak sama uvedla, neví, kde se žalovaný zdržuje. Z tohoto důvodu vzal žalobce žalobu v celém rozsahu zpět a požadoval vyúčtované náklady řízení. Odvolací soud zdůraznil, že důvodem změny rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zjištění, že žalovaný předmětnou částku uvedenou v žalobě nezaplatil, neprojevil ani ochotu ji zaplatit, neboť je neznámého pobytu. Pokud žalovanou částku zaplatila opatrovnice, nic tato skutečnost nemění na právním posouzení důvodu zastavení řízení, neboť i jako matka žalovaného zaplatila předmětnou částku z vlastní vůle, bez domluvy a zmocnění žalovaného. Protože je opatrovnice odlišnou osobou od účastníka řízení, má sice procesní práva a povinnosti zastupovat účastníka, nemá však žádné jeho hmotněprávní povinnosti či oprávnění.
Odvolací soud z výše uvedeného zjištění dovodil, že pokud zaplatila žalovanou částku stěžovateli opatrovnice, nikoli žalovaný, nenastala v řízení procesní situace, kterou by bylo možno posuzovat podle ustanovení §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. Zavinění na zastavení řízení je podle názoru odvolacího soudu nutné zvažovat procesně. Stěžovatel vzal návrh na zahájení řízení zpět, aniž by mu žalovaný žalovanou částku či nějakou její část zaplatil, proto bylo nutné postupovat podle ustanovení §146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. V dané právní věci proto vznikla stěžovateli povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení. Poněvadž však žalovanému žádné náklady řízení před soudem prvního stupně nevznikly, rozhodl odvolací soud tak, jak bylo výše uvedeno.
III.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je jen polemika stěžovatele s právním závěrem odvolacího soudu, která v rovině ústavněprávní nemá žádnou relevanci, pokud v pravomocně skončeném řízení nedošlo k porušení ústavně chráněných základních práv a svobod. Porušení stěžovatelem namítaných práv ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny však Ústavní soud nezjistil.
Nejprve považuje Ústavní soud za nutné poznamenat, že neshledal žádnou skutkovou ani procesní shodu projednávané věci se závěry citovanými výše z nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2003 sp. zn. I. ÚS 712/01, proto považuje odkaz stěžovatele na výše citovaný názor Ústavního soudu za nepřípadný.
K otázce náhrady nákladů řízení Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zastává názor, že tato problematika (zpravidla) nemůže být předmětem ústavněprávní ochrany zejména z toho důvodu, že samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se jinak může citelně dotknout zájmů některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02). Je tomu tak zejména z toho důvodu, že Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není možné považovat za jakousi "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, která by měla za úkol přezkum celkové zákonnosti či dokonce věcné správnosti vydaných rozhodnutí.
Stěžovatel vytýká obecnému soudu údajné porušení příslušných ustanovení občanského soudního řádu, tedy porušení "jednoduchého práva". Takovým tvrzením by se Ústavní soud mohl zabývat pouze tehdy, pokud by takové porušení znamenalo i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Takový postup by však připadl v úvahu jen tehdy, kdyby v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo v případě, že by své závěry obecný soud vůbec neodůvodnil, nebo by tak učinil zcela nedostatečným způsobem, případně by uplatnil důvody, které evidentně žádnou relevanci nemají (shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS sv. 15, č. 98).
Takové pochybení však Ústavní soud nezjistil. K namítanému údajnému porušení práva na soudní ochranu Ústavní soud podotýká, že k jeho porušení zpravidla dochází v takových případech, v nichž jsou právní závěry obecných soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, resp. z nich v žádné v úvahu přicházející interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 a sp. zn. III. ÚS 166/95).
V posuzované věci odvolací soud opřel své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení o ustanovení §146 odst. 2 věta prvá o. s. ř., přičemž podrobně zdůvodnil a vysvětlil důvody, které ho k aplikaci citovaného ustanovení vedly. V odůvodnění napadeného usnesení je velmi srozumitelně vysvětleno, jakými úvahami se odvolací soud při svém rozhodování ubíral, jak hodnotil procesní postoje účastníků řízení s ohledem na svůj závěr o náhradě nákladů řízení, tak i důsledky, které jsou s takovými procesními kroky spojeny. O správnosti názoru odvolacího soudu, že hmotněprávní povaha úkonu opatrovnice vůči stěžovateli není a nemůže být totožná s úkonem stejného charakteru, který by případně v řízení učinil žalovaný, nelze pochybovat, a to bez ohledu na to, v jakém příbuzenském vztahu opatrovnice byla k žalovanému, či jaké pohnutky ji k takovému jednání vedly, neboť podstatné bylo zjištění soudu, že takto opatrovnice jednala bez zmocnění svého syna, tj. na základě vlastního rozhodnutí.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu