ECLI:CZ:US:2007:3.US.2671.07.1
sp. zn. III. ÚS 2671/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. listopadu 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila jako soudce zpravodaje ve věci ústavní stížnosti Ing. J. P., zastoupeného Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem, se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 21, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Havlíčkově Brodě ze dne 28. 8. 2007 sp. zn. 1 ZT 263/2007 a proti usnesení Policie ČR, Okresního ředitelství, SKPV v Havlíčkově Brodě ze dne 19. 7. 2007 č. j. ORHB-746/TČ -70-2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena jeho práva garantovaná článkem 8 odst. 2 a článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak Ústavní soud zjistil, bylo v záhlaví uvedeným usnesením policejního orgánu zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin neoznámení trestného činu podle §168 odst. 1 tr. zákona, kterého se měl dopustit (zkráceně řečeno) tím, že přesto, že byl dne 25. 9. 2006 po 13:00 hodině v Nemocnici Havlíčkův Brod jako její ředitel informován o tom, že cca od května 2006 do září 2006 mělo v uvedené nemocnici docházet k neoprávněnému podávání léku Heparin, který u pacientů způsoboval krvácivé stavy a ze závěru primáře příslušného oddělení bylo dáno podezření z trestného činu vraždy dle §219 tr. zákona vztahující se k osobě zdravotníka P. Z., jako pachatele, nepodal trestní oznámení.
Proti uvedenému rozhodnutí policejního orgánu o zahájení trestního stíhání podal stěžovatel stížnost, již však státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Havlíčkově Brodě v záhlaví citovaným usnesením jako nedůvodnou dle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu odmítla.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že výše uvedená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení jsou nezákonná a zatížená vážnými vadami, zejména co do náležitostí odůvodnění. Stěžovatel uvedl, že usnesení policejního orgánu nevyhovuje požadavkům ust. §160 odst. 1 tr. řádu, neboť popis skutku, pro který je stěžovatel stíhán, je vymezen neurčitě a nesrozumitelně, takže z něj není zřejmé, v čem je po skutkové stránce spatřováno naplnění všech zákonných znaků trestného činu dle ust. §168 odst. 1 tr. zákona. Stěžovatel poukazuje na to, že trestný čin neoznámení trestného činu dle cit. ustanovení je tr. činem úmyslným ve smyslu §4 tr. zákona, avšak naplnění tohoto obligatorního znaku skutkové podstaty z odůvodnění napadeného usnesení nevyplývá. Zdůrazňuje, že trestní odpovědnost ve smyslu ust. §168 odst. 1 tr. zákona se váže pouze na zákonem vymezené trestné činy, tudíž i v popisu skutku musí být jejich spáchání náležitým způsobem odůvodněno.
Pokud jde o napadené rozhodnutí stížnostního orgánu, stěžovatel označuje postup státní zástupkyně za ryze formální, obsahující toliko sumarizaci předchozího usnesení policejního orgánu. Dle názoru stěžovatele se státní zástupkyně vůbec nevypořádala s konkrétními argumenty obhajoby, jež stěžovatel v uplatněném opravném prostředku vznášel.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně judikuje, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy zejména procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jejž průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, tj. především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž zdůrazňuje, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou nastoupení zcela mimořádných okolností, za nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Tato kasační intervence má své místo zásadně jen v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení již nikterak odstranit.
Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen za naprosto mimořádných okolností, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2003 sp. zn. III. ÚS 511/02, publikovaný pod č. 105 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, str. 471; dostupný také na www.judikatura.cz). I tehdy však Ústavní soud setrval na stanovisku, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání po věcné stránce a vyjadřovat se k jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející do pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavní soud je v této souvislosti povolán zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu.
Ke konkrétním námitkám v projednávané věci Ústavní soud uvádí, že plně sdílí výhradu stěžovatele stran nutnosti jednoznačného vymezení subjektivní stránky stíhaného trestného činu v rozhodnutí policejního orgánu ve smyslu §160 odst. 1 tr. řádu. Bylo by však přílišným formalismem požadovat výslovnou charakteristiku subjektivní stránky tam, kde tato dostatečně jasně vyplývá ze skutkového děje. Je pravda, že odůvodnění napadeného usnesení policejního orgánu je odůvodněno nepřehledným, hůře srozumitelným způsobem, což vyplývá z relativně spletitých skutkových zjištění a výpovědí svědků. Na závěr však policejní orgán dospívá k jednoznačnému závěru, že stěžovatel byl o vážnosti celé věci (podezření P. Z. z opakovaného páchání závažné trestné činnosti) dostatečně informován a jako zástupce nemocnice, který měl bezodkladně informovat orgány činné v trestním řízení, tak neučinil, ve věci postupoval liknavě, přičemž policejní orgán podrobně popisuje průtahy, které měl ohledně oznámení věci stěžovatel působit. Z uvedeného popisu jednání stěžovatele lze dovodit úvahu policejního orgánu o tom, že stěžovatel byl přinejmenším srozuměn [srov. §4 písm. b) tr. zákona] s tím, že trestná činnost P. Z. zůstane po určitou dobu ještě neodhalena a že stěžovatel tedy bez odkladu nesplnil svou zákonem stanovenou povinnost (srov. §168 odst. 1 věta druhá r. zákona). Závažnosti trestné činnosti P. Z. si přitom stěžovatel na základě skutkových zjištění policejního orgánu, popsaných v napadeném usnesení, musel být vědom.
K tomu Ústavní soud připomíná, že na samém počátku trestního stíhání není ještě možné dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. K závěru o podezření postačí v této počáteční fázi vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení. Z tohoto vymezení lze též dovodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání - s ohledem na důkazní situaci - není možné po orgánech činných v trestním řízení požadovat, aby v usnesení byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto stadiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jak je tomu např. u obžaloby.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu