ECLI:CZ:US:2007:3.US.2917.07.1
sp. zn. III. ÚS 2917/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. listopadu 2007 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, ve věci navrhovatelů 1) J. J. a 2) B. Š., zastoupených Mgr. Helenou Kohoutovou, advokátkou se sídlem Za Poříčskou branou č. 12, 186 00 Praha 8, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2007 č. j. 28 Cdo 3237/2006-213, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2006 č. j. 29 Co 24/2006-175 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. srpna 2005 č. j. 54 C 95/2003-146, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že se jimi cítí být dotčeni ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 1, čl. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a že jimi došlo k porušení čl. 90 Ústavy ČR. Mělo se tak stát postupem, jímž byl zamítnut jejich návrh na určení vlastnického práva k blíže označeným nemovitostem.
Stěžovatelé s odkazem na podrobně rozvedenou argumentaci namítají, že předmětné nemovitosti nikdy nepřešly na stát, tudíž je zde dán jejich naléhavý právní zájem na požadovaném určení [§80 písm. c) o. s. ř.]. Mají za to, že jejich žalobní žádání se opírá o způsobilý právní titul, pročež se domáhali, aby Ústavní soud předmětná rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poté co posoudil námitky stěžovatelů, dospěl Ústavní soud k závěru, že nelze přisvědčit jejich tvrzení o tom, že by obecné soudy interpretovaly relevantní rámec jednoduchého práva dopadající na předmětnou věc v rozporu s jejich shora označenými ústavně zaručenými základními právy.
Nejvyšší soud shora citovaným rozhodnutím odmítl jako nepřípustné dovolání stěžovatelů. Jak patrno z jeho obsahu, učinil tak z toho důvodu, že jím nebylo napadeno rozhodnutí po právní stránce zásadního významu [§243b odst. 5, §218 písm. c), §237 odst. 1 písm. c), 3 o. s. ř.], přičemž nebyly dány ani jiné, ex lege předvídané podmínky jeho přípustnost zakládající. Předcházejícími rozsudky nalézacího a odvolacího soudu byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatelé domáhali určení vlastnického práva zůstavitelky M. B. k přesně označeným nemovitostem [§80 písm. c) o. s. ř.]. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že se tito, s ohledem na existenci speciálního restitučního předpisu (zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů), nemohou domáhat uplatněného nároku na základě obecných právních předpisů, přičemž na podporu svého závěru odkázal na (ve vztahu k dotčené problematice) přijatý rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 ze dne 11. září 2003, jakož i na na stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS - st. 21/05 ze dne 1. listopadu 2005.
Výrokem stanoviska pléna Ústavního soudu Pl. ÚS - st. 21/05 ze dne 1. listopadu 2005 (vyhlášen pod č. 477/2005 Sb.), jímž je senát při své rozhodovací činnosti vázán, bylo jednak vysloveno, že (I.) "Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání.", a v této souvislosti dále, že (II.) "Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy.".
Ve světle tohoto stanoviska stává se z pohledu konečného rozhodnutí a takto výsledku procesu jako celku v naraci návrhu blíže rozvedená argumentace stěžovatelů brojících v konkrétnostech proti meritorním rozhodnutím obecných soudů irelevantní, když dostatečnou podmínkou pro výroky napadených rozhodnutí byla nemožnost domáhat se tvrzeného vlastnického práva na základě určovací žaloby ve smyslu obecných právních předpisů [§80 písm. c) o. s. ř.].
V důsledku řečeného shledal Ústavní soud návrh zjevně neopodstatněným a proto jej mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2007
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu