ECLI:CZ:US:2007:3.US.316.07.1
sp. zn. III. ÚS 316/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a/ Ing. J. H., b/ A. H., c/ J. S., d/ I. H., e/ A. H., f/ F. V., g/ A. V., h/ L. Š. a i/ A. Š., zastoupených Mgr. Alenou Abbidovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Chodská 12, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 11. 2006, č.j. 4 Cmo 368/2006-397, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podaném návrhu, který i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jsou přesvědčeni, že jím byla dotčena práva, jež jim svědčí podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 8. 2005, č.j. 7 Cm 160/97-270, uložil žalovanému 1/ z titulu nezaplaceného úvěru, jakož i žalovaným 2/ - 14/ (mezi nimi rovněž stěžovatelům) z titulu zástavního práva zaplatit žalující společnosti ARTA REAL, k.s. částku 5.978.172,33 Kč s příslušenstvím s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost plnění ostatních žalovaných, a dále s tím, že žalobce je oprávněn domáhat se uspokojení své pohledávky vůči žalovaným 2/ až 13/ toliko z výtěžku prodeje v rozhodnutí specifikovaných nemovitostí, přičemž vůči žalovaným 2/ a 3/ (stěžovatelům a/ a b/) společně a nerozdílně jen do výše 225.000,- Kč, vůči žalované 4/ (stěžovatelce c/) do výše 450.000,- Kč, vůči žalovanému 5/ (stěžovateli d/) do výše 225.000,- Kč, vůči žalovaným 5/ a 6/ (stěžovatelům d/ a e/) společně a nerozdílně do výše 1.400.000,- Kč, vůči žalovaným 7/ a 8/ (stěžovatelům f/ a g/) společně a nerozdílně do výše 1.156.123,- Kč, vůči žalovanému 9/ do výše 1.500.000,- Kč, vůči žalovaným 10/ a 11/ společně a nerozdílně do výše 800.000,- Kč, vůči žalovaným 12/ a 13/ (stěžovatelům h/ a i/) společně a nerozdílně do výše 750.000,- Kč a vůči žalované 14/ do výše 200.000,- Kč.
Odvolací soud k odvolání žalovaných 2/ až 8/, 12/ a 13/ (stěžovatelů a/ až i/) v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§219 o.s.ř.).
Za nepřípadnou považoval odvolací soud námitku, podle které rozhodnutí soudu prvního stupně není vykonatelné, kterou stěžovatelé vyvozovali z toho, že "byli uznáni povinnými zaplatit žalobci částku 5.978.172,33 Kč společně a nerozdílně a současně soud určuje, že ve vztahu k odvolatelům je možné, aby se žalobce domáhal svého nároku jen co do částek tam jednotlivě uvedených", čímž je podle nich "tento výrok napadeného rozsudku v jednotlivých svých částech ve vzájemném rozporu". Podle odvolacího soudu však z výroku rozhodnutí soudu prvního stupně jednoznačně vyplývá, do jaké výše jednotliví žalovaní za závazek odpovídají; nejde-li o solidární závazek, nic nebránilo uložit žalovaným zaplacení celého dluhu s tím, že v rozsahu plnění jednoho zaniká povinnost ostatních, a současně jednotlivě omezit tuto povinnost maximální částkou. S námitkou stěžovatelů, že "nemohou být nikdy uznáni povinnými k zaplacení částky 5.978.172,33 Kč, neboť ... jsou pouze osoby, kterým svědčí postavení subsidiární vzhledem k dlužníku (žalovanému 1/)", přičemž "poskytli jen a pouze zajišťovací prostředek" a není tedy možné, aby byli uznáni povinnými "k plnění přímé fiskální povinnosti", se odvolací soud vypořádal poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 967/97, uveřejněné pod č. 46/1998 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1181/99, uveřejněný pod č. 70/2000 tamtéž, jakož i na usnesení téhož soudu ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2525/99, uveřejněné zde pod č. 34/2001 a pod č. 96/2000 v časopise Soudní judikatura.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti oponují názoru, že "nedošlo-li ze strany dlužníka k řádnému a včasnému uspokojení zajištěné pohledávky, může být právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení své pohledávky vůči zástavci (je-li tento v postavení osoby odlišné od dlužníka) v řízení před soudem vyjádřeno přiznáním nároku na zaplacení", a poukazují na to, že "zákon ve znění účinném v době rozhodování" způsob realizace zástavy zajišťující příslušnou pohledávku neupravoval. Odtud pak dovozují, že obecnými soudy "byla uložena povinnost, která jim nevyplývá a ani nikdy nevyplývala ze zákona samotného", jelikož "nejsou a nikdy nebyli v pozici dlužníků", a proto se "ocitli v postavení, kdy jsou povinni něco vykonat, k čemuž však nebyli od samého počátku závazkového vztahu ze zástavních smluv vázáni". Stěžovatelé uzavírají, že "takový výklad judikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu je dle (jejich) názoru nesprávný a ostatně i v rozporu se související judikaturou téhož soudu (R 31/2001, R 24/2003), eventuálně analogicky s nálezem Ústavního soudu č. 18 (IV. ÚS 178/04)".
Podstatou ústavní stížnosti je tedy kritika z nesprávného právního posouzení věci obecnými soudy.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Posledně uvedené je zvláště důležité v dané věci, jestliže se námitky stěžovatelů - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se jim nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), a to tvrzením, že obecné soudy porušily zákonem stanovená pravidla, jmenovitě že vadně vyložily a aplikovaly ustanovení §151f odst. 1 obč. zák., §257 a §258 odst. 1 o.s.ř. V podrobnostech pak jde o to, zda zástavnímu dlužníku bylo možné ve vztahu k zástavnímu věřiteli, jehož právo (nárok) na uspokojení ze zástavy vzniklo do 31. 8. 1998, uložit povinnost k zaplacení zajištěné pohledávky.
Zde - ve smyslu výše řečeného - platí, že o protiústavní výklad (a aplikaci) jde tehdy, je-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli; rozpor s požadavky kladenými na spravedlivý proces zakládá též zjištění, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, resp. že není adekvátně - srozumitelně a přesvědčivě - odůvodněno (§157 odst. 2 o.s.ř.).
Oproti očekáváním stěžovatelů však právní názory, které byly v dané věci obecnými soudy užity, za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze.
Oponentura předestřená stěžovateli nemá ústavněprávní reflex proto, že jimi otevřený spor spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního, který Ústavnímu soudu nepřísluší; soudy podaný výklad není zjevně svévolný, nepostrádá racionální základnu, ani nevybočuje ze standardů, jež jsou v soudní praxi fixovány, a které účastník může předvídat; obecné soudy své právní názory rozumně a uspokojivě odůvodnily, a jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo.
Ústavní soud nevidí důvodu ani pro úsudek, že v rovině samotného podústavního práva je výsledek sporu, jenž byl obecnými soudy ustaven, nesprávný.
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1612/96, uveřejněném pod č. 30/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil Nejvyšší soud závěr, že převzetí žalobního petitu, kterým se žalobce proti žalovanému domáhá uložení povinnosti strpět prodej zástavy, do výroku soudního rozhodnutí, činí toto rozhodnutí materiálně nevykonatelným.
Při řešení otázky, jak se zástavní věřitel mohl v řízení před soudem podle právní úpravy účinné od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1998 domáhat uspokojení ze zástavy, soudní praxe dospěla v první řadě k závěru, že zástavní věřitel se může domáhat uspokojení ze zástavy při výkonu rozhodnutí prodejem nemovité zástavy jen na základě vykonatelného rozhodnutí, případně jiného titulu pro výkon rozhodnutí směřujícího proti zástavnímu dlužníkovi (srov. např. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 7. 1994, sp. zn. 5 Co 1599/94, uveřejněné pod č. 13/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud pak vyslovil právní názor (viz odkazované usnesení ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 967/97), že právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy (§151f odst. 1 obč. zák., ve znění účinném do 31. 8. 1998), nebyla-li zástavním právem zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může být v řízení před soudem vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky (popř. též jejího příslušenství) s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy.
Z následného vývoje jeho judikatury je zjevné, že Nejvyšší soud se výše citovaného judikátu ve věci sp. zn. 2 Cdon 967/97 přidržuje (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, uveřejněné pod č. 24/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 123/2002 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 21 Cdo 616/2005, uveřejněné pod č. 5/2007 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedenému názoru přisvědčuje i právní teorie (srov. Bureš, J., Drápal, L.: Zástavní právo v soudní praxi. 2., doplněné vydání, Praha: C. H. Beck, 1997, str. 16-17; Kůrka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Praha: Linde, 2004, str. 106-107) a nezpochybnil jej ani Ústavní soud v usnesení ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. I. ÚS 411/01, usnesení ze dne 15. 8. 2002, sp. zn. III. ÚS 403/02, usnesení ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. I. ÚS 339/03, nebo v nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 557/04 (k realizaci zástavního práva srov. popř. i nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 47/04).
Ve vztahu k nároku zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy se Nejvyšší soud v usnesení ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2525/99, vyslovil tak, že v případě, že právo (nárok) na uspokojení zástavního věřitele ze zástavy vzniklo do 31. 8. 1998, spravuje se toto právo (nárok) zástavního věřitele i v době od 1. 9. 1998 právní úpravou účinnou do 31. 8. 1998 (k tomu srov. i výše odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu). Neobstojí ani výtka stěžovatelů odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu "R 31/2001" (stěžovatelé měli nepochybně na mysli výše uvedené usnesení ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2525/99, uveřejněné, jak bylo výše uvedeno, pod č. 34/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), "R 24/2003" a "nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 178/04", neboť není podkladu pro úsudek, že odvolací soud vycházel z jiné právní úpravy, než účinné do 31. 8. 1998.
Kromě toho, že obecné soudy uplatnily právní názory s těmi, jež byly takto identifikovány, souladné, je podstatné, že ani stěžovatelé těmto názorům nevytýkají, že se dotýkají některého ze základních práv a svobod. Námitku porušení základních práv zaručených v čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 4 Listiny, opřenou toliko o tvrzení věcné nesprávnosti napadeného rozhodnutí, totiž stěžovatelé jen nepřípustně spojují s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek řízení dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.
Lze proto uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, a kdy ústavní stížnost je důvodná, zde splněny nejsou.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu