ECLI:CZ:US:2007:3.US.334.05
sp. zn. III. ÚS 334/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. února 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. Z., právně zastoupeného JUDr. Milanem Holým, advokátem AK se sídlem Borská 13, 301 00 Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 3. 2005 č. j. 10 Co 166/2005-177, a dále proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 11. 2004 č. j. 30 C 265/2003-156, za účasti 1) Krajského soudu v Plzni, a 2) Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem Ústavnímu soudu doručeným dne 29. 6. 2005 se stěžovatel domáhal toho, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 3. 2005 č. j. 10 Co 166/2005-177, a dále rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 11. 2004 č. j. 30 C 265/2003-156, neboť jejich vydáním bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Telefonickým dotazem na Okresní soud Plzeň - město Ústavní soud zjistil, že proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dne 4. 7. 2005 dovolání, o němž nebylo dovolacím soudem dosud rozhodnuto. Vzhledem k nastolené procesní situaci proto bylo řízení před Ústavním soudem podle ust. §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a podle ust. §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání přerušeno.
Dne 22. 1. 2007 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, ve kterém stěžovatel Ústavnímu soudu oznámil, že Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 12. 9. 2006 č. j. 21 Cdo 294/2006-233 jeho dovolání odmítl, a dále Ústavnímu soudu oznámil, že na podané ústavní stížnosti trvá. Usnesení Nejvyššího soudu ČR stěžovatel ústavní stížností nenapadl.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 3. 2005 č. j. 10 Co 166/2005-177 byl ve výroku pod bodem I. potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 11. 2004 č. j. 30 C 265/2003-156, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") je dědicem po zůstaviteli B. Z., zemřelém dne 3. 12. 2002 a o určení, že závěti sepsané zůstavitelem B. Z. formou notářských zápisů ze dne 7. 2. 2001 a 3. 7. 2002 pod sp. zn. NZ 14/2001 a NZ 58/2002 jsou neplatné (výrok pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně) a žalobci byla uložena povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu Plzeň - město náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem III. rozsudku soudu prvního stupně). Ve výroku pod bodem II. odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Rozsudek Krajského soudu v Plzni napadl stěžovatel dovoláním. Usnesením ze dne 12. 9. 2006 č. j. 21 Cdo 294/2006-233 Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům vytýká, že nerozhodovaly na základě zjištěného skutkového stavu věci, tak jak jim ukládá občanský soudní řád a vytýká obecným soudům nesprávné hodnocení provedených důkazů. Zásada volného hodnocení důkazů podle stěžovatele "neznamená možnost volného výběru z důkazů. Pokud tedy jak přibraný soudní znalec, tak i označený soud nevzal v potaz a nevypořádal se zcela s tvrzením navrhovatele, považuje tuto skutečnost za porušení svých ústavou zaručených práv." Protože vytýkanými vadami jsou podle stěžovatele postižena řízení před oběma obecnými soudy, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil jak rozsudek soudu prvního stupně, tak i rozsudek soudu odvolacího.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že z ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá jak zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v ust. §132 o. s. ř., tak i právo soudu rozhodovat o tom, které z navrhovaných důkazů provede (ust. §120 o. s. ř.). Obecné soudy jsou povinny rozhodovat na základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu a při této činnosti jsou vázány pravidly obsaženými v ust. §120 o. s. ř., což znamená možnost provést takové důkazy, které objektivním a spolehlivým způsobem zjistí právně relevantní skutečnosti. Provedené důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti (ust. §132 o. s. ř.). Proto je obecný soud povinen (současně také oprávněn) zvažovat v každé fázi řízení, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posuzuje důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Vždy se však při odůvodnění rozsudku musí obecný soud vypořádat s tím, že některé navržené důkazy neprovedl.
Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv, resp. posuzovat, zda skutkový stav byl správně zjištěn. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (ust. §153 o. s. ř.) spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 Listiny. O takový případ se v souzené věci nejedná.
Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Je pouze věcí obecného soudu k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédne, a o jaké důkazy opře svoje rozhodnutí. Svůj myšlenkový postup při hodnocení důkazů však musí obecný soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Při hodnocení důkazů se v projednávané věci obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
K námitce stěžovatele ohledně rozsahu dokazování provedeného obecným soudem Ústavní soud konstatuje, že při provádění dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci nebyl shledán takový extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud ve své judikatuře již opakovaně konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V projednávané věci však nejde o takový případ.
V odůvodnění svého rozhodnutí Krajský soud v Plzni konstatoval, že soud prvního stupně provedl důkazy v rozsahu postačujícím pro právní posouzení věci, provedené důkazy správně zhodnotil dle ust. §132 o. s. ř., a zjistil tak skutkový stav věci odpovídající uvedenému ustanovení ve spojení s ust. §120 o. s. ř. Ze zjištěného skutkového stavu, s nímž se odvolací soud ztotožnil, vyvodil soud prvního stupně i správné právní závěry o tom, že zůstavitel byl v době sepsání závětí v roce 2001 a 2002 způsobilým k právním úkonům, a proto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Do závěrů obecných soudů nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť Ústavní soud neshledal v jejich argumentaci žádný protiústavní exces. Sama skutečnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti.
Nelze se stěžovatelem souhlasit, že nebylo respektováno jeho právo na spravedlivý proces. Jeho žalobou se zabýval nezávislý a nestranný soud, který postupoval podle procesních předpisů, do nichž se promítají principy obsažené v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod i v hlavě páté Listiny. Postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah.
Ústavní soud neshledal, že by v činnost jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Protože ústavní stížnost neobsahuje žádné jiné právně významné skutečnosti, ze kterých stěžovatel dovozuje porušení svých ústavně zaručených práv, byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu