ECLI:CZ:US:2007:3.US.341.06
sp. zn. III. ÚS 341/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. února 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti M. S., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Karlem, advokátem se sídlem Bendova 8, Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. prosince 2005 č. j. 1 Co 223/2005-35, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V návrhu doručeném Ústavnímu soudu dne 14. 4. 2006 napadá stěžovatel v záhlaví označené usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým tento soud jako soud odvolací potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2005 č. j. 37 C 20/2005-28 o zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Stěžovatel spatřuje v napadeném rozhodnutí porušení svého ústavního práva zaručeného v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), "na náhradu škody, která mu byla způsobena nesprávným úředním postupem".
Porušení práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem spatřuje stěžovatel zejména v tom, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací žalobu stěžovatele posoudily po právní stránce jinak než stěžovatel, aniž by ho soud prvního stupně vyzval, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností a ve smyslu ustanovení §118a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") ho poučil, " o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky neuposlechnutí této výzvy". Takového poučení se mu podle názoru stěžovatele mělo dostat od soudu prvního stupně ještě před tím, než "bylo rozhodnuto o zaplacení soudního poplatku", neboť, i když soud prvního stupně věc posoudil po právní stránce jinak, než byl právní názor stěžovatele, tato skutečnost ještě neodůvodnila vznik povinnosti zaplatit soudní poplatek.
V další části odůvodnění návrhu stěžovatel opakovaně tvrdí, že po právní stránce věc nemohla být posouzena jinak, než jak to učinil stěžovatel, a proto hodnotí napadené usnesení odvolacího soudu i jako porušující čl. 36 odst. 1 Listiny.
Jak se zjišťuje z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2005 č. j. 1 Co 223/2005-35, tento soud v právní věci stěžovatele (v dřívějším řízení žalobce) proti žalované České republice - Ministerstvu životního prostředí o zaplacení 50 000,- Kč, rozhodl o odvolání stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2005 č. j. 37 C 20/2005-28 tak, že usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (výrok pod bodem I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele není důvodné, neboť soud prvního stupně důvodně zastavil řízení podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), jímž se stěžovatel domáhal zaplacení částky 50 000,- Kč z důvodu psychické újmy, protože stěžovatel i přes výzvu soudu prvního stupně soudní poplatek nezaplatil.
Z žaloby stěžovatele, kterou posoudil podle jejího obsahu, zjistil odvolací soud, že stěžovatel se domáhá náhrady škody v celkové výši 130 000,- Kč s příslušenstvím z důvodu tvrzeného nesprávného úředního postupu žalované, přičemž výši škody specifikuje jednak částkou 80 000,- Kč, která mu měla vzniknout pro znemožnění řádného užívání a nakládání s pozemky a dále částkou 50 000,- Kč za psychickou újmu, která se u stěžovatele projevuje mimo jiné ztrátou psychické vyrovnanosti, ztrátou důvěry v právní jistoty a ztrátou pocitu osobní bezpečnosti. Tyto nároky odůvodňuje stěžovatel odkazem na příslušná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem prvoinstančního soudu, že stěžovatelem uplatněný nárok vyplývá z ochrany osobnosti (podle ustanovení §11 až §16 občanského zákoníku), neboť nelze směšovat nárok na náhradu škody s nárokem na náhradu nemateriální újmy v penězích.
Po zvážení námitek stěžovatele i okolností uvedené věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a vykonává tuto svoji pravomoc mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [obdobně též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
Jinak řečeno se tedy Ústavní soud nezabývá tvrzenou věcnou nesprávností napadeného rozhodnutí, ale zkoumá, zda v průběhu pravomocně skončeného řízení před obecnými soudy, jehož byl stěžovatel účastníkem, došlo k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky.
Stěžovatel ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu namítá porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a práva na náhradu škody, která mu byla způsobena nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem (čl. 36 odst. 3 Listiny). Posledně uvedená práva je však možné uplatňovat pouze za podmínek a dalších skutečností, které jsou upraveny příslušným zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny).
Ústavní soud v této souvislosti poznamenává, že je zajisté právem stěžovatele zvolit si procesní prostředek pro uplatnění svého tvrzeného nároku a jeho formu, která, podle jeho přesvědčení, nejlépe odpovídá dosažení zamýšleného cílu v konkrétním soudním řízení. To však neznamená, že právní názor stěžovatele o charakteru jím uplatněných nároků musí být správný. Ostatně právě tato skutečnost byla předmětem dalšího zkoumání odvolacího soudu, což stěžovateli umožnilo prokázat správnost svých úvah o osvobození od soudních poplatků a zaručilo tak stěžovateli právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož údajné porušení stěžovatel namítá.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítá, že by výzva k zaplacení příslušného soudního poplatku nebyla řádně doručena, případně, že by předmětný soudní poplatek zaplatil, či že by žádal o osvobození od soudního poplatku, takže je nepochybné, že soudu prvního stupně za této procesní situace nezbývalo, než postupovat ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 věta za středníkem zákona o soudních poplatcích a řízení zastavit, neboť důsledkem nesplnění poplatkové povinnosti v příslušné výši a lhůtě je vydání usnesení o zastavení řízení.
Odvolací soud v rámci odvolacího řízení posuzoval skutečnost, zda byl soudní poplatek stanoven v souladu se zákonem a současně zkoumal důvodnost námitek stěžovatele vztahujících se k údajnému osvobození od soudních poplatků [§11 odst. 1 písm. g) zákona o soudních poplatcích], přičemž v odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětlil, proč na žalobu stěžovatele namítané osvobození od soudních poplatků nedopadá. Nevznikl proto důvod vyzývat stěžovatele k odstranění vad žaloby či k jejímu doplnění (§43 o. s. ř.).
V této souvislosti je třeba připomenout, že poučovací povinnost soudu podle ustanovení §118a o. s. ř. nepřicházela v dané věci v úvahu, neboť citované ustanovení upravuje poučovací povinnost při jednání soudu (v jeho průběhu), nikoli ve fázi přípravy jednání (ve smyslu ustanovení §114 o. s. ř.).
S ohledem na výše uvedené skutečnosti se Ústavní soud neztotožnil s tvrzením stěžovatele o porušení jeho ústavně garantovaných práv a svobod a ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu