ECLI:CZ:US:2007:3.US.372.07.1
sp. zn. III. ÚS 372/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Milana Chytila, sídlem advokátní kanceláře v Brně, Česká 12, správce konkursní podstaty úpadce PALACE CLUB, spol. s r.o., se sídlem v Brně, Brandlova 4, zastoupeného Mgr. Evou Opluštilovou, advokátkou se sídlem v Brně, Česká 12, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 2006, č.j. 9 Cmo 120/2006-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení ve výrocích, jimiž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení (napadené rozhodnutí stěžovatel vadně označil nikoli spisovou značkou věci odvolacího soudu, nýbrž číslem jednacím, pod kterým bylo založeno do spisu soudu prvního stupně).
Z ústavní stížnosti a odůvodnění napadeného rozhodnutí vrchního soudu se podává následující.
Stěžovatel uplatnil žalobou nárok na "vydání" bezdůvodného obohacení "ve výši" 1 157 869,80 Kč s příslušenstvím, a to "do tří dnů od právní moci". Bezdůvodné obohacení se mělo dostat v řízení před obecnými soudy žalovanému (zde vedlejšímu účastníku) Ing. Petru Sedláčkovi, správci konkursní podstaty úpadce V. K., tím, že zařadil do soupisu majetku patřícího do konkursní podstaty nemovité a movité věci označené v žalobě, které též začal od 10. 11. 2005 užívat, čímž si podle stěžovatele měl "přisvojit investice a výdaje", jež na tento majetek vynakládal od roku 2002 za účelem "řádného provozu hotelu".
Žalobu vzal stěžovatel před jednáním soudu (§96 odst. 3 o.s.ř.) zpět s tím, že na základě rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 2006, č.j. 3 Cmo 101/2004-200, vydaném v jiném řízení mezi týmiž účastníky, o vyloučení věcí z konkursní podstaty úpadce V. K., mu věci, s nimiž spojil tvrzené bezdůvodné obohacení, byly fakticky předány.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 7. 2006, č.j. 12 Cm 39/2004-38, řízení zastavil a o nákladech řízení s poukazem na ustanovení §146 odst. 1 písm. c) o.s.ř. rozhodl tak, že žádný z účastníku nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud k odvolání vedlejšího účastníka v záhlaví uvedeným usnesením rozhodnutí o nákladech řízení změnil, a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 49.020,- Kč (výrok II.), a dále jej zavázal k úhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 675,- Kč (výrok III.). Odvolací soud konstatoval, že to byl stěžovatel, který z procesního hlediska zavinil zastavení řízení již proto, že vzal žalobu zpět; přitom se tak nestalo pro splnění povinnosti žalovaného ve vztahu k požadovanému plnění (zaplacení žalované částky), ale na podkladě "faktického vydání věcí", což však předmět řízení vedeného před soudem prvního stupně pod sp. zn. 12 Cm 39/2004 nepředstavovalo. Pak byl podle odvolacího soudu namístě postup dle §146 odst. 2, věty první, o.s.ř., jenž svědčí žalovanému.
V ústavní stížnosti stěžovatel setrvává v přesvědčení, že svůj "důvodně podaný" návrh vzal zpět pro chování žalovaného, neboť "důvodem podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení bylo protiprávní jednání vedlejšího účastníka spočívající v neoprávněném soupisu předmětných nemovitostí do konkursní podstaty úpadce Vladimíra Kozumplíka, čímž si mimo jiné přisvojil i investice vynaložené stěžovatelem, přičemž důvodnost tohoto návrhu je zřejmá právě z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 2006, č.j. 3 Cmo 101/2004-200, v souběžném sporu". Za nepřípadnou, resp. "až přepjatě formální", proto považuje argumentaci odvolacího soudu, že žalovaný (vedlejší účastník) zastavení řízení nezavinil; naopak právě jeho chování bylo příčinou toho, že žalobu vzal zpět. Je přitom lhostejné, míní stěžovatel, že předpoklady zpětvzetí žaloby vytvořil (jemu příznivý) výsledek sporu jiného.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu stěžovatelově ústavní stížnosti nesvědčí; stěžovatel toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi užitého podústavního práva a sám nikterak nedává najevo, proč by spor o výklad (a aplikaci v jeho věci) ustanovení §146 odst. 1, 2 o.s.ř. měl nabýt ústavněprávního rozměru. Proti závěrům odvolacího soudu toliko klade konstrukci vlastní, založenou na přesvědčení, že je "správnější", nicméně neuvádí, proč by ta, které oponuje, měla být "protiústavní", resp. proč by měl do tohoto sporu zasáhnout Ústavní soud. Jinak řečeno, stěžovatel zjevně podléhá představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí obecných soudů, a to patrně proto, že jiné (třetí) instance (když dovolání není přípustné) již není.
Ústavní soud se tedy omezuje na sdělení, že v rozhodnutí obecných soudů nespatřuje ani exces ani libovůli (viz výše), čímž své možnosti pokládá za vyčerpané.
Jen na vysvětlenou stěžovateli je namístě zaznamenat, že právní názor, který v kritické otázce nákladů řízení ve smyslu §146 odst. 2 o.s.ř. uplatnil odvolací soud, nejenže není zhodnotitelný jako prima facie nesprávný (což pro ústavněprávní závěr již postačuje), nýbrž že z pohledu podústavního práva je zřejmě správný; odvolací soud totiž přiléhavě vystihl, že stěžovatelem uplatněný nárok (stranou ponechává Ústavní soud neurčitost jeho vymezení) se s výsledkem řízení o vyloučení věcí z konkursní podstaty identifikovat nedá, resp. (nejen formálně procesně, nýbrž i obsahově) obstojí i poté, co tamní právní vztah byl vypořádán. Nelze dovodit, že zde bylo jakkoli rozhodné "chování" žalovaného (vedlejšího účastníka), pročež vskutku, jak uzavřel odvolací soud, podmínky aplikace ustanovení §146 odst. 2, věty druhé, jich se stěžovatel dožadoval, k dispozici nebyly.
Řečené pak vede logicky k závěru, že se stěžovateli existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu